John Seabrook: Stroj na hity

Kapitola první
Točí se mi z tebe hlava

ZAČALO TO, KDYŽ BYL SYNÁTOR už dost velký na to, aby v autě seděl vpředu. Netrvalo dlouho a ze sedadla spolujezdce mi změnil přednastavené kanály na autorádiu a stanice s klasickým a alternativním rockem mi přeladil na rádio, které hrálo současné hity – tehdy se tomu říkalo Top 40.

Nejdřív mě to štvalo, ale než jsme přejeli Brooklynský most a dojeli ke škole, kam chodil do páté třídy, byl jsem rád. Nepřeladil jsem snad já v jeho věku rádio rodičům, aby hrálo moji hudbu? A protože kytarové sólo ve skladbě Comfortably Numb od Pink Floyd se nedá poslouchat do omrzení, dovolil jsem Synátorovi, aby aspoň ten den byl můj DJ.

Tumpa tuka bumba bum Piš piš piš Tumpa bumba bumba pá pá pá Makaka tump píp bap búny Ganga ganga gan

Co to bylo za hudbu? Basy zněly jako nahrávka silného podmořského zemětřesení.

Z reproduktorů vycházely zvuky, jaké by snad bylo slyšet jen na ostrově dr. Moreaua, kdyby to byl dýdžej, a ne vivisektor. Co to bylo za podivné stroje na muziku, které vydávaly zvuky znějící napůl jako žestě a napůl jako strunné nástroje?

V zimě roku 2009 vedla v žebříčku Hot 100 časopisu Billboard píseň Right Round zpěváka Flo Ridy. Začíná rozvířenými rytmy, které vám krouží těsně kolem hlavy.

EEeeoooorrrroooannnnnwwwííáájoouoowwwwouuuzzzzííÍÍ

Po bicích v rytmu sbíječky následuje sprška slov, která v chytlavé lince rapuje a zpívá Flo doprovázený barbarským skučením zpěvačky Keshy.

You spin my head right round right round
When you go down when you go down down³

Text jsem nejdřív nezachytil, ale díky monotónnosti formátu hitrádia – výběr skladeb se blížil spíš nejlepší desítce než čtyřicítce hitů – písničku brzy pustili znovu. Byla o muži ve striptýzovém klubu, který sledoval tanečnice kroužící u tyče. Chytlavý refrén byl navíc dvojsmyslnou narážkou na orální sex! Za našich časů textaři dvojsmysl používali, aby skutečný význam písně skryli. Ovšem v písni Right Round je doslovný význam – From the top of the pole I watch her go down⁴ – stejně lascivní jako ten skrytý.

Amerika v té době prožívala nejhorší ekonomický propad od velké krize 30. let, z písně Right Round by to ale člověk nepoznal, nejde tu totiž o žádný sociální realismus. Podobně jako spousta jiných rozhlasových hitů se odehrává v klubu, kde se promenáduje drsňák, který ženám říká „zlato“ a komentuje jejich pěkně tvarované zadnice. Klub je pozemský ráj poskytující všechny smyslové rozkoše i aréna, kde se měří úspěch: místo, kde se dokazuje mužství. Co na takovém místě dělá Synátor? Naštěstí tu teď budu s ním, abych na něj dohlédl.

MŮJ PRVNÍ NEJOBLÍBENĚJŠÍ HIT, I Want to Hold Your Hand, vyšel, když mi bylo pět, a sestra si ho koupila na singlu. Populární hudbu jsem slýchal v rádiu při společných jízdách autem na autobus do školy. (K oblíbeným tehdy patřila píseň Bus Stop skupiny Hollies.) Matky v polovině 60. let ladily rádia na filadelfskou stanici WFIL hrající 40 nejoblíbenějších skladeb. Éra hitů ze studií v newyorské Brill Building, jejichž ideálními představiteli byly profesionální týmy skladatelů jako Gerry Goffin a Carole King, tehdy ustoupila skupině Beatles. Pak přišla doba rocku: k svému velkému štěstí jsem hudbu nejvíc poslouchal od úžasných 70. a 80. let do devadesátek s Nirvanou a stylem grunge. Rock pro mě skončil velkolepě a násilně 5. dubna 1994, ačkoli tělo Kurta Cobaina našli až o tři dny později. Tehdy jsem přešel k drum’n’bass (The Chemical Brothers, Fatboy Slim), pak k technu a elektronické taneční hudbě. Jinak jsem poslouchal hip-hop, i když jen se sluchátky – nemohl jsem si ho nahlas pouštět kvůli dětem a moje žena nesnášela ty nenávistné texty o ženách. 

Zhruba v době, kdy jsem rock přestal poslouchat, začal jsem ho hrát. Znovu jsem objevil svou teenagerskou lásku ke kytaře a dar rockové hudby jsem pak předával Synátorovi. Do svých tří let vyslechl řadu soukromých akustických koncertů, když jsem mu v koupelně a na dobrou noc přehrával folkový a rockový kánon. Proč takhle skvělý nemohl být můj táta?

Přesto ten malý džentlmen měl mou hudbu nepřirozeně nerad. „Nehraj,“ říkal vždycky, když jsem sáhl po nástroji. Když se ozvaly tóny Knockin’ on Heaven’s Door, odcházel z místnosti. Svou nevolí k hudbě mi připomínal mého tátu.

Teď, když mu bylo deset, se situace obrátila, a poprvé se mi dostalo pořádné porce jeho hudby, která mě neomaleně probrala z dlouhé rockové dřímoty. Písničky v autorádiu nebyly duchaplné balady, které by hráli a zpívali jejich autoři. Byly to průmyslové produkty vytvořené pro nákupní centra, stadiony, letiště, kasina, tělocvičny a představení v poločase zápasů Super Bowl. Trochu mi ta hudba připomínala laciný popík z mých předpubertálních let, jen měla příchuť vodky, byla říznutá extází a nezněla jako Sugar, Sugar⁵. Byl to teenagerský pop pro dospělé.

Podobně jako písně z dílny Brill Building z mého mládí i tyhle rozhlasové hity „vyrobili“ profesionální skladatelé. Hitmakeři nejsou jeden tým, ale spolupracují a všichni nezávisle tvoří pro několik vybraných umělců. Společně pak představují jakési virtuální studio v Brill Building, místo, kam lidé chodí, když potřebují hit. Stroj na muziku.

Z HUDEBNÍHO HLEDISKA vytváří stroj na hudbu dva druhy hitů. První se vyvinul z takzvaného europopu a druhý z R&B (rhythm’n’blues). Europop mívá delší, progresivnější melodie a snáze odlišitelný refrén a působí jako produkt vytvořený s úzkostlivou pečlivostí. R&B má rytmický latinskoamerický groove s chytlavou melodickou linkou, která se v celé písni opakuje. Tyto vzorce se dají donekonečna kombinovat. Hranice mezi popem a tzv. urban music jsou však stejně nejasné jako v 50. letech, kdy byl nahrávací průmysl teprve v plenkách a rozdíly mezi R&B a popem se neustále měnily. Sam Smith, Hozier i Iggy Azalea jsou bílí umělci s černošským zvukem.

Jeden z prvních mistrů míchání R&B a popu Phil Spector potřeboval k vytvoření své slavné produkční techniky zvané Wall of Sound (zvuková stěna) desítky studiových hudebníků. Skladatelé rozhlasových hitů umějí všechny potřebné zvuky vytvořit pomocí hudebního softwaru a samplů – bez hudebních nástrojů. Hudbu to sice demokratizuje, ale působí to trochu jako podvod. Hitmakeři tvoří pomocí technologicky pokročilého vybavení a digitálních komprimačních technik akusticky podmanivější a působivější zvuky než ti nejschopnější instrumentalisté. Navíc je to tak snadné! Chcete mít na desce smyčcovou sekci z alba Abbey Road? Prostě ji tam přidáte. Celé subkultury hudebních profesionálů – zvukařů, aranžérů, studiových hudebníků – mizí, protože nemohou konkurovat softwaru, který jejich práci automatizuje.

Některé instrumentální zvuky vycházejí ze samplů skutečných nástrojů, které už ale nejsou jednotlivě rozpoznatelné. Elektronická atmosféra a dynamické změny hutnosti zvuku jsou navíc působivější než virtuozita hudebníků. Počítač je slyšet v instrumentaci, kompilované stavbě melodie a v nekompromisní dokonalosti tempa a tónu – jeho produktu pak můžeme říkat robopop. Nápěvy jsou útržkovité a objevují se v mohutných krátkých poryvech jako dávky espressa, které vám během skladby podává producent-barista. Ohlušujícími algoritmy projede jako Tennysonův orel – padající jako blesk⁶ – tzv. hook: krátká zpívaná hudební linka, která se svými melodickými drápy zmocní rytmu a vzlétne do nebes. Těmito chytlavými linkami, pečlivě vytvořenými tak, aby hrály do noty zálibě mozku v melodii, rytmu a opakování, se písně jen hemží.

Ústřední místo v písních mají umělci, ovšem spíše jako vokální interpreti než zpěváci. Hlasy většinou patří skutečným lidem, i když v některých případech jsou tak elektronicky vylepšené, že už je jedno, jestli patří člověku, nebo stroji. Pokud jde čistě o hlasové schopnosti, noví umělci se nevyrovnají popovým divám z počátku 90. let – Whitney, Mariah, Celine. Koho tím myslím? Britney? Kelly? Rihannu? Katy? Keshu? Co jako interpretky představují? Vždyť jejich porozumění lidské situaci končí u stěn nahrávací kabiny. Kdo doopravdy píše jejich písně?

Ano, mohl jsem ty přeladěné stanice vrátit zpátky na Comfortably Numb. Neudělal jsem to. Aspoň jsme si měli se Synátorem o čem povídat.

SNAŽIL JSEM SE V NĚM vzbudit i zájem o sledování sportovních zápasů. Jenže viděl, jak mě celé roky štvala organizace Philadelphia Eagles, a samozřejmě s tím nechtěl nic mít. Rád ale debatoval o věcech jako rytmus, hook, refrén nebo mezihra (bridge). Stejně jako věděl, jak si různé skladby stojí v žebříčku Billboard Hot 100 – které vyletěly nahoru a které rychle propadly, kolik týdnů vydržel na špici hit číslo jedna a jestli album Katy Perry Teenage Dream skončí popáté na prvním místě, a vyrovná tak skóre alba Bad Michaela Jacksona. Když je pak skutečně vyrovnalo, byl pyšný – byl to důkaz, že jeho popové hvězdy mohou konkurovat těm mým.

Přesto mi nechtěl říct, co si o své hudbě skutečně myslí. Měl pocit, že na mém zájmu je něco nepřirozeného – a možná i bylo. Písničky v hitrádiu byly koneckonců jeho. Já už si užil se Sex Pistols, neměl bych se tedy teď držet stranou a nacházet potěšení třeba v úžasné, prsty vybrnkávané kytaře Marka Knopflera v živé verzi skladby Sultans of Swing na YouTube a dát mu pokoj? Co kdyby moji rodiče říkali: „Poslyš, synku, ti Sex Pistols jsou fakt boží!“ nebo „Sid Vicious vypadá jako prima kluk!“? Uznávali jen jednu rockovější skladbu, Teach Your Children, kterou hráli Crosby, Stills, Nash a Young. Už jsem si ji pak nikdy nevychutnal.

Co jsou ti hitmakeři zač? Nesmírně vlivní tvůrci kultury – Spielbergové a Lucasové amerických sluchátek –, a přece většinou anonymní. Režiséři filmů jsou veřejnosti známé osobnosti, autoři popových písní však zůstávají ve stínu a spíš z nutnosti než dobrovolně si volí pseudonymy, aby zachovali iluzi, že autorem skladby je zpěvák. O autorech písní z Brill Building z počátku 60. let jsem věděl mnohem víc než o těch, kteří stojí za dnešními rozhlasovými hity.

Všichni mají pseudonymy – diskotéková jména. Jeden z nejúspěšnějších si říká Dr. Luke. Společně se svým častým autorským kolegou, Švédem jménem Max Martin (což je také pseudonym), složil od roku 2004 přes třicet hitů, které bodovaly v první desítce, a úspěchy Maxe Martina sahají ještě o jedno desetiletí dál do minulosti. Nedávno se stal mágem Taylor Swift. Počtem hitů a jejich životností zastiňuje všechny předchozí tvůrce hitů, včetně Beatles, Phila Spectora a Michaela Jacksona.

„Věděl jsi, že písničky Right Round, I Kissed a Girl, Since U Been Gone a Tik Tok složil Dr. Luke?“

„Fakt?“

„Pochybuju, že je opravdový doktor!“ řekl jsem pohrdavě. Synátor se nejistě uculoval. Stalo se z toho moje poslání: zjistit víc o tom, kdo skládá tyhle zvláštní nové skladby, jak se to dělá a proč znějí, jak znějí, a pak mu to říct. Pikantnosti, které jsem o tom procesu nashromáždil, jsem Synátorovi vyprávěl a zdálo se, že je rád. Při našich společných jízdách autem jsme pořád mluvili o písničkách. Dokonalé štěstí.

UPLYNULO NĚKOLIK TÝDNŮ. Objevilo se pár nových skladeb, ale v rádiu většinou hráli do omrzení pořád tytéž popěvky. Několik balad a o něco míň rockových písní. Hudba zněla spíš jako disko než rock. Myslel jsem, že disko je mrtvé. Ukazuje se však, že prostě přešlo do undergroundu, kde se zrodil house, jen aby se nakonec podobné cikádě objevilo znovu a tvořilo kostru hudby v hitrádiích a absurdního dusajícího rocku se syntezátory. Divné bylo, že jediným místem, kde jsem ještě slýchal nový kytarový rock, byl kreslený seriál pro děvčata, který sledovala moje nejmladší v dětském bloku pořadů Nick Jr. V něm byli kytaroví bohové ještě obdivuhodné postavy, i když jen pro pětileté holčičky.

Vítaným překvapením byla Taylor Swift. Její první hity – Our Song, Love Story a You Belong With Me – hráli v rádiu pořád. Jsou to jakési country-rockové písně se skvělými rytmickými kytarovými party, nashvillským puncem a postprodukcí. U Taylor Swift se přinejmenším dala rozeznat stará tradice písničkářství, se kterou jsem vyrůstal. Písničky si vlastně psala sama. Se Synátorem jsme ji měli rádi oba.

Některé popové hity působily až rockově a na místa, kde jsem si toho všiml, jsem poctivě upozorňoval. Back beat v písni Since U Been Gone Kelly Clarkson. Úvodní riff v hitu I Kissed a Girl Katy Perry. Barokní spád kytarových linek jako z 80. let ve skladbě Tik Tok od Keshy, jen bez kytar. Jsou to hudební chiméry – rocková těla s diskotékovou duší. Jsou sice melodičtější než rapové songy, ale méně melodické než valná část hudby z osmdesátek, a z hlediska akordů jsou méně složité než písničky z 60. a 70. let, v tom mají blíž k punku. Díky bohaté produkci mohou hojně využívat jednoduché a repetitivní akordové struktury.

Jeden by myslel, že v době, kdy každý se základními počítačovými dovednostmi může složit píseň na notebooku – hudební vzdělání ani mistrná hra na hudební nástroj už nejsou nutností –, budou hitparády samý nový hitmaker. Překážky vstupu na hudební trh jsou přece malé. Přesto se ukazuje, že za každým hitem stojí tatáž hrstka špičkových autorů a producentů – jakési tajemné kněžstvo hudebních mágů. Nadání legendárních aranžérů jako Quincy Jones a George Martin kombinují se schopností složit popěvek autorů a producentů, jako byl tým Holland–Dozier–Holland, tajná zbraň nahrávací společnosti Motown. V popu k nim patří Ryan Tedder, Jeff Bhasker a Benny Blanco, v urban music Pharrell Williams, Dr. Dre a Timbaland. Oba žánry pak spojují největší hitmakeři jako Stargate, Ester Dean, Dr. Luke a Max Martin.

³ Točí se mi z tebe hlava sem a tam / když víc a víc dolů sklouzáváš.
⁴ Vidím, jak z té žerdi dolů sklouzává.
⁵ Hit kapely The Archies z roku 1969.
⁶ And like a thunderbolt he fals... závěrečný verš básně Orel (Eagle) Alfreda Tennysona.