Julian Barnes: Hukot času

Na podestě

Věděl jen, že horší to nikdy nebylo.

Už celé tři hodiny stál u výtahu. Kouřil pátou cigaretu a myšlenky mu hlavou poletovaly sem a tam.

Tváře, jména, vzpomínky. Nařezaná rašelina, pod jejíž tíhou klesá dlaň. Švédští vodní ptáci třepotající se nad hlavou. Pole plná slunečnic. Vůně karafiátového oleje. Teplá, sladká vůně Nity odcházející z tenisového kurtu. Pot, který zvolna stéká z vlasů nad čelem ulízaných do špičky. Tváře, jména.

A také tváře a jména mrtvých.

Mohl si z bytu donést židli, ale jeho nervy by mu jinou než vzpřímenou polohu sotva dovolily. Kdyby ostatně čekal na výtah v sedě, vypadalo by to přece jen poněkud výstředně.

V téhle situaci se ocitl zčistajasna, ale to, že k ní došlo, bylo zcela logické. Stejně jako všechno v životě. Stejně jako sexuální touha. Přicházela zčistajasna, a přesto zcela logicky.

Pokoušel se soustředit na Nitu, ale mysl mu vypověděla poslušnost. Podobala se velké lesklé bzučivé promiskuitní mouše. Přistála pochopitelně i na Táně, ale pak hned odbzučela k té dívce – k Rozálii. Zrudnul snad při vzpomínce ni? Nebo byl na ten zvrhlý incident ve skrytu duše pyšný?

Maršálova ochranná křídla – i to přišlo zčistajasna, a přesto zcela logicky. Dá se to ale říct i o maršálově osudu?

Jurgensenova přívětivá vousatá tvář. A s ní i vzpomínka na urputné, zuřivé prsty matky svírající jeho zápěstí. A na otce – na laskavou povahu jeho milého nepraktického otce, jenž stál u klavíru a zpíval „Dávno už v zahradě uvadly chryzantémy“.

V hlavě kakofonie zvuků: Hlas jeho otce, valčíky a polky, které hrál, když si namlouval Nitu, čtyři poryvy tovární sirény v tónu fis, psi, kteří přeštěkali nejistého fagotistu, vřava bicích a žesťů pod ocelí lemovanou vládní lóží.

Všechen ten hukot náhle narušil lomoz skutečného světa: vrnění a rachot výtahového soustrojí. Místo mysli mu začala nervózně poletovat noha, čímž převrátila kufřík, který měl opřený o lýtko. Čekal bez jediné vzpomínky a prázdnou paměť naplnil čirý strach. Jakmile ale výtah zastavil v nějakém nižším patře, jeho přirozené schopnosti se opět probudily k životu. Zvedl kufřík a ucítil, jak se jeho obsah lehce posunul. To přimělo jeho mysl, aby přelétla k historce o Prokofjevově pyžamu.

Ne, žádná lesklá moucha, ale spíš komár. Jako tehdy v Anapě. Komáři si sedali, kam je napadlo, a sáli krev.

Když tam předtím tak stál, měl za to, že své myšlenky ovládne. Teď v noci a o samotě však myšlenky zjevně ovládaly jeho. Ano, osudu nelze uniknout, jak nás ujišťuje básník. A nelze uniknout ani vlastní mysli.

Vzpomínal na tu bolest noc předtím, než mu vyoperovali slepé střevo. Dvaadvacetkrát se vyzvracel, na sestru vysypal snad všechny nadávky, které znal, a pak úpěnlivě prosil přítele, ať ho zbaví bolesti tím, že přivede milicionáře, který ho zastřelí. Sežeň ho, žadonil, ať přijde, zastřelí mě a zbaví mě té bolesti. Přítel mu ale odmítl pomoct.

Teď přítele ani milicionáře nepotřeboval. Dobrovolníků se našlo víc než dost.

Vlastní mysli oznámil, že všechno začalo naprosto přesně toho rána 28. ledna 1936 na archangelském nádraží. Ne, odporovala mu, takhle přece nic nezačíná – nic nezačíná v nějaký určitý den, na nějakém určitém místě. Všechno to začalo na mnoha místech a v mnoha různých dobách – a část z toho dokonce ještě než ses narodil. V cizích zemích. V myslích jiných lidí.

A potom, ať už se stane cokoli dalšího, bude to pokračovat pořád stejně. Na jiných místech. V myslích jiných lidí.

Myslel na cigarety: na krabičky kazbeků a bělomorek, na tabák Hercegovina flor. Na muže, který si ho do své dýmky obvykle nadrobil z půl tuctu papirosek a na stole po sobě zanechával trosky lepenkových dutinek a papírků.

Bylo možné – i v tak pozdní fázi – všechno napravit, dát do původního stavu, vrátit zpátky? Odpověď znal. Jak pravil lékař, když šlo o navrácení Nosu: „Samozřejmě, zpátky ho vrátit můžeme, ale ujišťuji vás, že to bude ještě horší.“

Uvažoval o Zakrevském, o Velkém domě a o tom, kdo tam asi teď sedí místo Zakrevského. Někdo určitě. O Zakrevské nikdy nebyla nouze. Ne v tomhle světě, s tím, co ho utváří. Možná že až dosáhneme ráje – téměř přesně za 200 000 000 000 let – Zakrevští už nebudou muset existovat.

V určitých chvílích odmítala jeho mysl uvěřit tomu, co se děje. Není to možné, protože to nikdy možné nebylo, jak prohlásil ten major, když spatřil žirafu. Možné to však bylo – a byla to skutečnost.

Osud je jen velké slovo pro něco, s čím nedokážete nic udělat. Když život prohlásí „A tak…“, kývnete a hned to nazvete osudem. A tak se jeho osudem stalo to, že mu dali jméno Dimitrij Dimitrijevič. Nic nezmohl. Na vlastní křest si pochopitelně nevzpomínal, nicméně o pravdivosti té historky neměl sebemenší důvod pochybovat. Celá rodina se shromáždila kolem přenosné křtitelnice v otcově pracovně. Když dorazil pop, otázal se rodičů, jaké jméno si pro novorozence vybrali. Odpověď zněla Jaroslav. Jaroslav? Kněz z toho příliš nadšený nebyl. Sdělil jim, že je to velmi neobvyklé jméno a že děti s neobvyklými jmény bývají ve škole terčem škádlení a posměchu: Ne, toho chlapce přece nemohou pojmenovat Jaroslav. Tenhle přímý odpor sice vyvedl otce a matku poněkud z míry, ale nechtěli nikoho urazit. „Jaké jméno tedy navrhujete?“ zeptali se popa. „Dejte mu nějaké obyčejné,“ odpověděl. „Třeba Dimitrij.“ Otec upozornil na to, že on sám už se jmenuje Dimitrij a že Jaroslav Dimitrijevič zní mnohem líp než Dimitrij Dimitrijevič. Pop s tím však nesouhlasil, a tak se z něj stal Dimitrij Dimitrijevič.

Jenže co záleží na jméně? Narodil se v Sankt Petěrburgu, své dětství započal v Petrohradě a ukončil v Leningradě. Nebo – jak rád někdy říkával – v Sankt Leninsburgu. Co tedy záleží na jméně?

Bylo mu jednatřicet. Jeho žena Nita ležela pár metrů od něj vedle jejich dcery Galiny. Galje byl rok. Zdálo se, že jeho život v poslední době dosáhl jisté stability. Tuhle stránku věcí nikdy nevnímal přímočaře. Byl člověkem velmi silných emocí, ale v jejich vyjadřování nikdy nedosáhl patřičné kvalifikace. Ani na fotbalovém zápase příliš nekřičel a oproti ostatním se nepřestával ovládat. Spokojil se s poklidným komentářem na adresu hráče a jeho dovedností či neumětelství. Někteří to považovali za typickou formální uzavřenost Lenigradčana. Věděl však, že kdesi nad ní – nebo spíš kdesi vespod – je nesmělým člověkem plným úzkosti. A pokud se své nesmělosti zbavil před ženami, přecházel mezi nesmyslným zanícením a zmítajícím se zoufalstvím. Jako by se vždycky řídil špatně nastaveným metronomem.

I přes to, navzdory tomu všemu, nakonec dosáhl určité pravidelnosti a s ní i správného rytmu. Tedy až na to, že teď všechno zase stabilitu ztratilo. „Ztratilo stabilitu“ – to byl víc než eufemismus.

Ten cestovní kufřík opřený o lýtko mu připomněl dobu, kdy se pokusil utéct z domova. Kolik mu tehdy bylo? Sedm nebo osm. A měl tehdy s sebou nějaký kufřík? Asi sotva – to by matčin záchvat vzteku nastal okamžitě. Stalo se to jednoho léta v Irinovce, kde otec působil jako generální ředitel. Jurgensen pracoval na statku jako údržbář, který vyráběl a spravoval věci a jehož způsob řešení problémů dokázalo pochopit i malé dítě. A který mu nikdy nic nenařizoval, jen ho nechal, ať pozoruje, jak se dřevo proměňuje v dýku či píšťalku. Právě on mu podal kus čerstvě uříznuté rašeliny a dovolil mu, ať si k ní přičichne.

Velmi k Jurgensenovi přilnul, a tak když ho něco začalo popuzovat, což bylo poměrně často, obvykle prohlásil: „Jak myslíte, půjdu bydlet k Jurgensenovi.“ Jednoho rána, když byl ještě v posteli, vyslovil tu výhružku, či slib, toho dne poprvé. Matce to ale jednou stačilo. Obleč se, já tě tam odvedu, přikázala mu. Přijal matčinu výzvu – ne, určitě neměl čas si zabalit – načež mu Sofia Vasiljevna pevně sevřela zápěstí a vydali se spolu přes pole k místu, kde Jurgensen bydlel. Nejdřív se své výhružky držel zcela neochvějně a pyšně si vykračoval vedle matky. Pak ale jeho podpatky začaly klást odpor a zápěstí, potom celá dlaň, se pomalu uvolňovaly z jejího sevření. Tehdy měl za to, že se jí vytrhl on, nicméně teď musel uznat, že ho vlastně pustila matka – prst po prstu, dokud nebyl zase svobodný. Ne aby šel bydlet k Jurgensenovi, ale aby stáhl ocas, rozplakal se a utekl zpátky domů.

Ruce, které vyklouznou. Chňapající ruce. Jako kluk se bál mrtvých – měl strach, že vstanou z hrobů, že ho popadnou, stáhnou s sebou do chladné černé země a jeho ústa a oči se naplní hlínou. Ten strach postupně zmizel, neboť ruce živých byly nakonec mnohem děsivější. Petrohradské prostitutky vůbec neuznávaly jeho mládí a nevinnost. Čím těžší časy, tím chňapavější ruce. Natahují se, aby popadly tvůj penis, tvůj chleba, tvé přátele, tvou rodinu, tvé živobytí, tvou existenci. Prostitutek se bál stejně jako domovníků. A taky se bál policajtů, bez ohledu na to, jaké jméno si zvolili.