Nekrolog: Hořet pro jeden cíl. Životním úspěchem Jiřího Bělohlávka byl návrat k České filharmonii

Úmrtí Jiřího Bělohlávka, který ve středu večer odešel ve věku jedenasedmdesáti let, není ztrátou jen pro Českou filharmonii, která se svým šéfdirigentem nedávno prodloužila smlouvu až do roku 2022.

V Bělohlávkovi přišla česká hudba o svého největšího dirigenta posledních dekád, postavu srovnatelnou s velikány Karlem Ančerlem či Václavem Talichem. Přestože o budoucnost české dirigentské školy se díky Jakubovi Hrůšovi, Tomáši Netopilovi či Marku Ivanovičovi netřeba bát, může trvat desítky let, než dosáhnou srovnatelného uznání.

Za Bělohlávkem, jenž jako „naprostý greenhorn“ začínal u brněnské filharmonie, později dlouho vedl FOK a za celý život dirigoval odhadem přes čtyři tisíce koncertů, zůstávají především tři velká dědictví. Tím prvním je orchestr PKF – Prague Philarmonia, jejž s mladými hráči založil po sametové revoluci a od prvního koncertu na Pražském hradě ho pak téměř dvanáct let směroval na cestě „k dokonalosti a současně vědomí, že dokonalosti není nikdy dosaženo“, jak s oblibou říkával.

Ve světě Bělohlávek nejvíc proslul minulou dekádu, kdy šest let působil jako šéfdirigent BBC Symphony Orchestra. Otevíral s ním dveře také české hudbě – jako když ve světové premiéře uvedl skladbu Jiřího Kadeřábka nebo když s londýnskými hudebníky získal ceny Gramophone za nahrávky skladeb Bohuslava Martinů a Josefa Suka.

Do doby Bělohlávkova působení v Anglii se datují také jeho angažmá v newyorské Metropolitní opeře, kde řídil Janáčkovy opery Její pastorkyňa a Káťu Kabanovou, zvlášť pamětihodně pak Dvořákovu Rusalku. Jen sen o prosazení Smetanova Dalibora na program newyorské opery už si nesplnil.

Ze všeho nejvíc se ale Bělohlávek do dějin zapsal jako muž, jenž na vrcholu sil vdechl nový život České filharmonii. Stal se její tváří, symbolem, osobností respektovanou i mimo hudební svět.

Když k orchestru roku 2012 nastupoval a viditelně trochu nesvůj se rozhlížel ve starosvětské kanceláři v pražském Rudolfinu, byl si vědom, že se ocitl v nesnadné roli. Česká filharmonie měla od roku 1990 šest šéfdirigentů, mezi nimi i samotného Bělohlávka, který však ve svém prvním období po sametové revoluci nenašel podporu managementu. Nakonec se neshodl ani s hudebníky, kteří dali v tajné volbě přednost Gerdu Albrechtovi, a po roce a půl se Bělohlávek ve zlém poroučel.

„Vracel jsem se pak k České filharmonii v téměř každé sezoně, ale nebylo to nic oblažujícího. Ten vnitřní rozpor v ansámblu byl cítit a myslím, že jsme z toho neměli potěšení nikdo,“ vzpomínal na tu dobu později.

Bělohlávek: Umělec musí být stále nespokojen, právě ta cesta, hledání dokonalosti, to je ten smysl

Když se roku 2012 ke stejnému orchestru vracel, už měl za sebou zkušenosti z Londýna. Návrat kdysi vyhnaného britského gentlemana, jenž přijíždí s královským Řádem britského impéria na krku, vzbuzoval až spasitelská očekávání a Bělohlávek je podporoval svými sny o tom, že orchestr vrátí na úroveň ze 70. let, kdy jej po Karlu Ančerlovi přebíral Václav Neumann.

Bělohlávek toto období sám zažil, když u filharmonie začínal jako asistent. Právě u Neumanna a také Rumuna Sergia Celibidacheho, tehdejšího častého hosta, se prý naučil nejvíc.

Nyní na toto období začal vědomě navazovat a své snaze podřídil vše. U ministerstva kultury spolu s novým ředitelem orchestru Davidem Marečkem prosadili třetinové navýšení platů hudebníků, ty ovšem Bělohlávek hned začal tvrdě drilovat.

Zavedl tvrdší zkouškový režim, některé hráče obměnil. Pracoval s talenty typu houslisty Josefa Špačka, který pod Bělohlávkovou taktovkou upevnil pověst špičkového koncertního mistra. Šéfdirigent rozšířil počet repríz každého programu, začal k orchestru zvát další dirigenty – v posledních letech nejčastěji Rusa Semjona Byčkova, s nímž filharmonici také v uplynulých měsících natáčeli Čajkovského pro prestižní zahraniční společnost Decca. Lze čekat, že právě Byčkov teď po Bělohlávkovi převezme část závazků.

Vzestup České filharmonie za posledních pět let je Bělohlávkovým životním úspěchem. Nejen to, že orchestr se vnitřně stabilizoval a až na pár kritiků si svého šéfdirigenta vážil, že dosáhl „charakteristicky košatého zvuku našich smyčců, jasné a přímočaré barvy dřevěné harmonie i kulatého sametu našich žesťů“, jak to Bělohlávek sám popisoval.

Vyzařoval jistou akademičnost, byl pečlivý, přesný, pilný, a takový tedy začal být i jeho orchestr. Bělohlávek se vyhýbal kontroverzím, nedělal levná gesta. Víc ho zajímal obsah než to, zda dovede okouzlit.

Třeba při zahajovacím koncertu současné sezony – vrcholem měl být Čajkovského Houslový koncert D dur se špičkovým americkým houslistou Joshuou Bellem. A svým způsobem byl, Bell oslňujícím způsobem „krájel“ hudbu na tenké plátky, byl v interpretaci tak oslnivý, vášnivý a detailní. Ale přesto silnější dojem zanechala druhá půlka, Mahlerova náročná Píseň o zemi, kterou Bělohlávek s filharmoniky drobnými nuancemi, malými pohyby, nepatrnými prostředky nakonec v posluchači vyvolali komplikovanější, niternější pocity.

Zásadním způsobem Jiří Bělohlávek obměnil repertoár. Vyznával přesvědčení, že rolí České filharmonie je vzorově interpretovat českou hudbu a připomínat její osobnosti, nejen Dvořáka, Smetanu či Suka, ale také maličko upozaděného Janáčka nebo Martinů. Už na zahajovací koncert své první sezony symbolicky prosadil moderní skladbu Petra Ebena, svoji oblíbenou Vox clamantis.

Bělohlávkův vkus se už neměnil: zřejmě nejčastěji v životě dirigoval Smetanovu Mou vlast a Dvořákovu Novosvětskou, dvě české skladby nejžádanější ve světě, a možná některé ze symfonií Martinů. Se soudobou hudbou byl Bělohlávek opatrnější. V rozhovorech přiznával, že mnohá mu nic neříká, a odmítal dirigovat tu, ke které necítil vztah. „Dokud skladbě nerozumím, nemohu ji milovat,“ říkal.

Ale postupnému pronikání moderny a soudobé tvorby do programu České filharmonie nebránil, spíš ho opatrně podporoval a dával prostor jiným – třeba dirigentovi Davidu Robertsonovi, s nímž orchestr vloni v prosinci fantasticky zahrál Messiaenovu symfonii Turangalila.

S bohatším repertoárem Česká filharmonie postupně přitáhla i posluchače, pro které bývala příliš konzervativní. Dokonce i mezi ctiteli na současnou hudbu zaměřeného tělesa Orchestr Berg se našli takoví, kteří si za Bělohlávkovy éry poprvé v životě pořídili abonmá na Českou filharmonii. Mimořádnou oblibu filharmoniků u české veřejnosti koneckonců dokresluje, že už vloni orchestr všechna abonmá vyprodal.

Vysokou laťku mají také nahrávky, které Bělohlávek s Českou filharmonií pořídil, ze všeho nejvíc asi komplet symfonií Antonína Dvořáka natočený pro firmu Decca – včetně málo hrané První, Druhé a Třetí symfonie, stejně jako častěji zařazované Sedmé, Osmé a Deváté, na nichž se Bělohlávek mohl výrazněji profilovat.

Mnohem častěji začala Česká filharmonie s Bělohlávkem jezdit do světa. Bylo to z velké části zásluhou schopného nového managementu v čele s ředitelem Davidem Marečkem a generálním manažerem Robertem Hančem. Ale na promotéry zvlášť atraktivně působila kombinace prvního českého orchestru, jenž se vrátil do formy, se světově renomovaným dirigentem.

Filharmonici tak začali opět navštěvovat světové sály. A když se na podzim roku 2014 po deseti letech vrátili do newyorské Carnegie Hall, byl to triumf. Bělohlávek se usmíval na velké fotce v deníku New York Times, nad orchestrem se rozplývali kritici, sociální sítě zaplavily desítky selfie včetně reakcí dojatých českých krajanů. Leckde bylo slyšet, že Česká filharmonie ve světě povzbudila českou hrdost.

O něco takového Jiřímu Bělohlávkovi asi v první řadě nešlo. Třeba dotazy na slávu vždy jen tak přecházel. „Sláva polní tráva,“ mával rukou. „Důležité je, že jsme vybudovali živý a tvořivý vzájemný vztah, povědomí o nezaměnitelných kvalitách orchestru a že podáváme inspirované výkony.“

Nebyla to přehnaná skromnost: Bělohlávek věděl, v čem jsou jeho kvality, uměl se pochválit. Ale dělat to nepotřeboval a u České filharmonie nebyl kvůli sobě, nepřišel si sem vyřídit účty z 90. let ani si cokoliv dokazovat.

Už předtím, než v důsledku rakoviny přišel o vlasy a než si i publikum uvědomilo, že Bělohlávek svádí osudový souboj o zdraví, o orchestru hovořil jako o svém posledním působišti. Mluvil o tom, že chce zanechat co nejsilnější stopu, usiloval o dosažení „každodenní laskavé součinnosti“, o vytvoření „společenství lidí, kteří hoří pro jeden cíl“.

Hořet spolu měli ještě pět let. Ale když Bělohlávek koncem minulého roku prodlužoval smlouvu a plánoval nadcházející období, byl ve viditelně lepším rozpoložení. Působil uvolněněji, spokojeněji, méně kritičtěji než kdykoliv za ty roky. Opakovaně si pochvaloval stavy, jaké při dirigování České filharmonie zažívá. „Nepředkládáme publiku něco, co jsme se navrčeli a teď to pokaždé hrajeme stejně. Máme volnost. Můžeme si se skladbou hrát. Vzájemně si předáváme impulzy. Neustále dáváme a přijímáme. A to je oblažující moment,“ tvrdil.

Jiří Bělohlávek svůj vztah s filharmoniky přirovnával k tomu, když se jeden člověk odevzdá druhému. „Projevuje se to i fyzicky. Při koncertu se podívám na hráče a dostanu zpět rozzářené oko. To jsou dojemné okamžiky,“ říkal. Nad zprávou o Bělohlávkově odchodu je namístě se také dojmout. Odešla velká postava české hudby.