Recenze: Pendereckého hudba se při završení Pražského jara drala okny ven, nešlo nemyslet na Bělohlávka

Konec je součástí začátku, je v něm vepsán jako vnitřní cíl, k němuž vše spěje, jakkoliv si toho obvykle jsme vědomi, až když na tom konci stojíme. A s jakou energií, silou, či postojem se začíná, s takovou se končí: jen často ještě bohatší, hlubší, prožitější.

Jen výjimečně se tato spekulativně mystická myšlenka vyjevuje tak jasně, jako tomu bylo při pátečním ukončení letošního ročníku festivalu Pražské jaro. Obstaral jej polský skladatel a dirigent Krysztof Penderecki se svou Sedmou symfonií, známější pod názvem Sedm bran jeruzalemských – skladbu z roku 1996 autor označuje za svou vizitku, jakési poznávací znamení.

Bylo to loučení podobně mocné jako počáteční Má vlast pod taktovkou Daniela Barenboima, hraná s Vídeňskými filharmoniky. Penderecki, jenž oratorium i ve svých třiaosmdesáti letech dirigoval, neměl sice k dispozici tak špičkové hudebníky, avšak Symfonický orchestr Českého rozhlasu rozhodně nehrál druhou třídu.

O soutěžení a výkonostní či marketingové žebříčky však nešlo. Pendereckého skladba, snad pro velikost konstrastu uvozená roztomilou, až trochu infantilní neoklasickou Serenádou pro orchestr Išy Krejčího, je mohutné duchovní dílo. Pro množství hráčů a zpěváků žádá především nasazení a preciznost. A Symfonický orchestr Českého rozhlasu pod rozvážnými pohyby Pendereckého rukou v pátek měl obojí.

Nebeskou působivost kompozice, kterou táhnou sborové výstupy hnané až na hranici síly zvuku – síla polyfonie, sála hlasů a velikost plochy a z nich vyplývající monumentalita byly největší zbraně Pendereckého, na jemné dynamické nuance se příliš nehrálo –, umocňuje i umístění části orchestru mimo jeviště.

Nebeské dechy z balkonu přinášely do sálu novou dynamiku, stereofonii, ale hlavně onen boží hlas, který celou partituru prostupuje jako směrovník, k němuž v závěru díla (života, světa) vše běží cvalem.

Recenze: Pendereckého hudba se při završení Pražského jara drala okny ven, nešlo nemyslet na Bělohlávka

Dalších 14
fotografií

Krysztof Penderecki věnoval páteční provedení svému příteli dirigentovi Jiřímu Bělohlávkovi, který zemřel ve středu. Nešlo tento fakt po úvodní minutě ticha jen tak pomíjet, nešlo na Bělohlávkův osud nemyslet.

Autenticky konkrétně proto znělo i srdce skladby, tvořené hebrejsky přednášenými pasážemi z proroka Ezechiela, v nichž Bůh předvádí svou sílu, obaluje vyschlé lidské kosti masem a vše nakonec napouští živoucím duchem – jde o opakované stvoření člověka.

Penderecki v podivuhodných bicích nástrojích, připomínajících stroje jiných civilizací, sugestivně chrastí kostmi, ale hlavně připravuje pronikavou atmosféru podivnému, otřásajícímu hlasu Boha, který jako starozákonní „šok a údiv“ děsí a povznáší zároveň.

Je to mrazivé a přízračné proroctví o Boží síle, kterou hudba pouze nepředvádí, ale kterou jako by v určitých chvílích, když skrze tóny přece jen odložíme uzdu rozumu, už i byla.

Výborný Slovenský filharmonický sbor a sólisté, mezi nimiž tentokrát dominovaly ženy – sopranistky Iwona Hossa i Karolina Sikora a mezzosopranistka Anna Lubańska –, pak v následných povznášejících žalmech naděje dokončili monumentální Pendereckého oratorium. Sál byl přeplněný hudbou a ta se v největších napětích síly mířících k prasknutí drala škvírami v oknech ven.

Byl to kolosální závěr: procítěné loučení s Jiřím Bělohlávkem, duchovní otřes a pročištění zároveň. A důkaz o moci hudby, na nějž, doufejme, nebudeme muset čekat až do příštího Pražského jara.