Karine Tuilová: Bezstarostnost

Skandál propuká v době, kdy se život Françoise Vélyho propadl do takových zmatků, že mu připadá nemožné klesnout hlouběji: může se stát ještě něco horšího než to, čím prošel v posledních několika měsících? Bývalá manželka vyskočila z okna, současná, kterou si před nedávnem vzal, se mu odcizuje, dětem se kvůli němu daří zle. Celé to s ním jde z kopce.

Životní zkouška ‒ Katherinina velice teatrální sebevražda – ho nenaučila relativizovat – nikdy nevěřil, že duševní bolest by mohla od základu změnit přístup k událostem, že jen člověka rozloží – ale pomohla mu v sobě nalézt zdroj síly nezbytné k vlastnímu přežití, zaujmout cynický odstup: už nikdy nebudu šťastný. Má za to, že nic horšího ho už potkat nemůže.

Plete se. Zažil už mnoho útoků a zákeřných ran, nikdy se nebál jít do střetu, patří k lidem stvořeným vzdorovat osudu. V prostředí, odkud pochází – v prosperující vrstvě, kde společenské styky vypadají naoko srdečně – je člověk už od dětství vedený k zastírání násilných sklonů pod společenskou masku. Ale takový úder ještě nikdy neviděl. Kdosi vydal rozkaz k útoku. Někdo chtěl jeho smrt. Veřejné zničení člověka, pád mocného podnikatele – takové divadlo dráždí nízké pudy, s překvapením zjišťujeme, že se nám to líbí. Mediální podpora? Vynikající. Zkáza se totiž uplétá v tisku. Časopis s přílohou, kde je otištěn Vélyho portrét, byl vydán a distribuován ve stovkách tisíc výtisků.

V článku s titulkem: ŽIVOTY VÉLYHO/LÉVYHO se píše o „nevídané schopnosti vést několik životů“, o „přebujelém egu“, o životě „jako z románu“. François zkameněl, polévá ho horko; stačí pár vteřin a koupe se v potu. Že se píše o jeho narcismu a bývalém působení v lukrativní sféře sexbyznysu, to mu nevadí, stejně tak ani poněkud obscénní komentář přirovnávající nákup akcií významného deníku k „beznadějnému pokusu, jak se zbavit skvrn po spermatu na saku“.

Co jej uráží a ochromuje, je zmínka o příjmení „Lévy“, které není jeho, ale otcovo, a ten ho ke všemu používal ještě před válkou. Nechápe, posílá esemesku řediteli vydání: „Proč tvůj stážista zmínil jméno Lévy, které se mnou nemá nic společného? Jmenuji se Vély.“ Z paměti se mu vynořuje rozhovor se synem „teď jsem Mordechaj Lévy, tatínku,“ a vhání ho do nepopsatelné tísně. Proč se o takovém detailu zmiňovali?

Ředitel vydání okamžitě odpovídá, jeden ze zdrojů hovořil s mladým novinářem o Françoisově rodině, hlavně o otci, a mluvil o něm jako o Lévym. Zdroj? Ale kdo to byl? „Bývalý spolužák z lycea.“ Potom padne jméno, které Françoisovi nic neříká. „Chceš vědět, co říkal? Můžu si vyžádat přesné znění.“ Ano, chce vědět, vyžaduje přesné znění, stážista si musel při rozhovoru dělat poznámky, možná ho má i nahraný. Za čtvrt hodiny novinář volá zpět: „Ale jenom že jsi to ty.“

Co tedy řekl ten chlapík, na nějž si François vůbec nevzpomíná? „Co se týče Françoise, měl bych takovou drobnou anekdotu. Ještě než se stal jedním z průkopníků erotických telefonních linek a porno průmyslu, byl v dospívání tak zbožný, že dokonce uvažoval o dráze kněze. Docela zábavné při představě, čím se později stal, ale hlavně když si uvědomíte, že jeho předci, Lévyovi, byli také kněží... ale židovští.“ To je pravda, jeho otec se narodil jako Lévy, ale příjmení si změnil. „Takže se nějakou dobu skutečně jmenoval Lévy, nic jsme si nevymysleli.“

Tak proč – nota bene když už se s tím nedá nic dělat, článek vyšel – se François snaží stavět proti novinářským zjištěním, vždyť je svými námitkami jenom potvrzuje? François trvá na svém: „Proč to zdůrazňujete v titulku, jako byste se snažili odhalit nějakou dvojakost?“ Tón, jímž oba muži mluví, začíná znít výhružně, rozhovor už neprobíhá v přátelském duchu, dokonce ani v rovině běžné společenské komunikace, novinář se velice rychle rozčiluje: „Françoisi, my se nesnažíme nic odhalovat, už to přeháníš.“ Ne, nepřehání, je „rozhněvaný“, „šílený vztekem“. Jméno si změnili už dávno, po dlouhých úvahách, z pudu sebezáchovy, z touhy po přežití, změnilo se v civilní matrice, nic pro ně neznamená. „Jsem katolík.“

„Já nevím, v čem vidíš problém, Françoisi, skutečně... Ledaže by ti vadilo, že máš židovské předky...“ François na to nic neříká, novinář je žid, jeden z těch, kteří si na svém původu zakládají, neváhají ho připomínat, veřejně se k němu hlásit či ho bránit, pokud na něj někdo zaútočí. Konvertované židy nebo ty, kteří svůj původ zakrývají, bezpochyby vidí jako homosexuály zatajující své preference, možná za výběrem titulku stojí touha odhalit, vnutit jakýsi coming out někomu, kdo po něm netouží.

François nesnese, že by jej podezírali z nenávisti k sobě samému. Chladně se rozloučí a zavěsí. Proč novinář připomněl jeho židovské předky? On sám o nich před ním nemluvil – ani jedinkrát – nemluví o nich nikdy, ani se nikomu nesvěřil s náhlou Thibaultovou proměnou a nepatří k lidem, kteří obveselují společnost židovskými anekdotami.

Jeho matka byla katolička, bývalá manželka a děti také – všechny, stejně jako François, chodily do soukromých katolických škol. Má chuť novináři ještě jednou zavolat a říct mu to, ale ovládne se. Ví, co by hrozilo, kdyby přešel do protiútoku. Soustředí se jen na titulek a odhalené židovství, které zase tak moc lidí nezajímá, ještě netuší, jakou vlnu protestů článek vyvolá.

Dokázal si představit, že novinář bude kontaktovat jeho konkurenty, aby získal nějaké kompromitující informace, nebo příbuzné bývalé manželky, kteří ho bez váhání potopí, ale nikdy by si nepomyslel, jaký skandál způsobí jedna jediná fotografie uveřejněná v časopise.

Domníval se, že mu uškodí článek – přitom text ho líčil v příznivém světle a odkaz k původnímu příjmení, Lévy, byl čistě anekdotického rázu – byl to však snímek pořízený u přítele sběratele, obyčejný obrázek, velký, zářivý, na celou stránku, esteticky dokonalý, na němž François, elegantně oblečený v tmavých, dokonale střižených kalhotách, bílé košili a lakových střevících klidně hledí do objektivu – vtělení vytříbenosti, sebedůvěry, klidné síly na židli v minimalistických kulisách: mléčně bílé parkety, zdi nabílené vápnem – neposkvrněná čistota. Nic, co by mělo šokovat, vzbudit pozornost, pokud by židle, na níž pózoval, nebylo velice originální umělecké dílo, plastika od norského umělce Bjarne Melgaarda, nazvané jednoduše The Black Woman Chair.

Název prozrazuje vše: černá, štíhlá žena nabitá erotikou, oblečená jen v kalhotkách a kožených kozačkách s vysokými podpatky, leží na zádech na zemi, kolena obscénně zdvihnutá až k ramenům, stehna stažená koženým řemenem kolem pasu rozmačkávají bujné poprsí, na pohlaví má polštář na sezení, dílo jako by říkalo: ovládněte ji, rozdrťte ji.

Rozpaky. Melgaard překračuje meze, přetlumočil díla Allena Jonese z konce šedesátých let, sadu Table, Chair, Hatstand, panny zpodobňující bílé ženy stažené v kůži a černém latexu sloužící jako domácí nábytek: židle, stůl, věšák – typ umění, které se považuje za protestní a feministické. Jenomže Melgaard zašel dál: zvolil černou figurínu, čímž dílu přidal rasový rozměr. Nápad pózovat na ní Françoisovi vnukl fotograf, váhal, ale jenom chviličku, nakonec se podvolil, protože profesionál proslavený snímky s neuvěřitelnou silou výrazu ho ubezpečil, že ctí své modely. „Jestli vám něco vadí, tak řekněte, ale já si myslím, že dobrý snímek bez patřičného uvolnění nevznikne.“

Uvolnění, osvobození psychiky často předznamenává ty nejhorší mediální mrzutosti. François celé dopoledne pózoval mezi čtyřiceti uměleckými díly a nakonec jeden snímek, na nějž si vzpomíná jen mlhavě – pořídily se jich desítky – způsobil takové všeobecné pohoršení.

François si neuvědomil politický rozměr plastiky, umění patřilo k jeho životu, bylo všude kolem něj, ničím ho nemohlo ohromit. Jak by si býval mohl představit, že hned ten den, kdy časopis vyjde, se ve všech médiích objeví odmítavé postoje veřejnosti, které ho svou příkrostí vyvedou úplně z míry? „Skandální“, „rasistické“, „odporné“.

Začalo to hanlivou reakcí jednoho novináře aktivního hlavně na Facebooku. Zveřejnil fotku a pod ní komentář: „Rasismus bez zábran v podání významného francouzského podnikatele.“ Lidé odpovídali a odkaz sdíleli – vzájemně rozladění a nažhavení dávají najevo rozhořčenost a za pár desítek minut už hoří, odkaz se sdílí úplně všude, fotka cestuje po sociálních sítích do všech možných koutů světa. Jednomyslné odsouzení.

Už se nejedná jen o Françoise Vélyho, ale o obraz celé jeho společnosti, nad níž se odteď vznáší podezření z rasismu a diskriminace. Hned jak François obdržel první negativní zprávy, pochopil vážnost a dosah celé věci, která velice brzy přeroste ve skandál. Za pár hodin má zahlcené schránky esemeskami a nenávistnými maily. Ví, že po útočných komentářích na sociálních sítích budou následovat nepříznivé články v tisku, zavírá se v kanceláři a čeká na Marion, která slíbila, že přijede, potom jde do konferenčního sálu za Étiennem, doufá v trochu útěchy, ale jen překročí práh, spolupracovník ho zasypává výčitkami:

„Taková nezodpovědnost! Françoisi, ty ses snad zbláznil! Uvědomuješ si, co jsi způsobil? Kdo ti poradil takový nesmysl? Mě ses na názor nezeptal. Snad to nebyla Marion?“

„Ne, ona ne!“

„Tak kdo? Nechce se mi věřit, že bys byl tak lehkomyslný, že bys k tomu snímku sám svolil. Že to byla ona?“

„Přece jsem ti řekl, že s tím nemá nic společného!“

Étienne s časopisem v ruce vybuchuje, François neúnavně opakuje, že nechápe tak prudké reakce.

„Ty je nechápeš? Viděl jsi tu fotku?“

„Je to umění, nic víc.“

„Víš, kolik přišlo hovorů od nespokojených a šokovaných klientů? Díval ses na sociální sítě? Všude tě propírají! Padá to i na společnost! Budeš muset podat žaloby za urážku na cti, to si buď jistý! Někdo dokonce volá i po bojkotu! Určitě přijde vyšetřování, jestli náborová politika společnosti není diskriminační!“

„Vždyť je to směšné.“

„Není to směšné!“

„Návrat cenzury, konformismu, politické korektnosti... Jenomže umění, to je opak, nezajímá se o zákony ani pravidla...“

„Chceš vědět, co si o tom myslím? Mají pravdu! Ta fotka je strašná! Je to oplzlost!“

„Vždyť je to přesně naopak! Umělec chtěl upozornit na ženu považovanou za pouhou věc, ženu jako sexuální otrokyni, to dílo má silné poselství!“

„Nikdo to takhle nevidí!“ křičí Étienne. „Nikdo! Všichni vidí bohatýho, mocnýho bělocha, jak si vyvaluje prdel na poddaný a nabízející se černý kurvě.“

„Pro komplex z postkoloniální viny si nevidíte na špičku nosu! Nemám pro to jiné vysvětlení, co říkáš, je obyčejné, čiré šílenství!“

„Ne, není to šílenství... Ten popruh, co má kolem břicha, nepřipomíná ti to připoutávání z dob otrokářství?“

„Tak to už ses vážně zbláznil...“

„Ty ses zbláznil! Nic jsi neviděl nebo nechtěl vidět. Kdybys pózoval vedle té sochy, dejme tomu, ale posadit se na ni, vždyť to je symbol! Co ti na to mám říct? Jsi lehkomyslný, Françoisi. Žiješ si mezi přáteli ve světě milovníků soudobého umění, kteří jsou schopní zaplatit miliony dolarů za detail přirození, ale nedomyslel jsi politický a společenský dopad toho snímku! Ta fotka je symbolem dominance bílých nad třetím světem! Tohle v tom lidi uvidí!“

„Je to porno pop-art, nic víc!“

„Když sis na to sedl, udělal jsi z toho něco jinýho!“

„Nechápu, co jsem udělal špatně... Znáš tu plastiku Dog od Rony Pondickové, žena s tělem feny? Tebe šokuje? A přitom je v ní silná výpověď, vidíš ženský obličej, lidské ruce a paže, tělo feny a pochopil jsi, o čem to vypovídá...“

„Neznám tu sochu, v moderním umění se vůbec nevyznám, mám klasický vkus. Mám rád impresionismus, renesanci, dojímám se před Turnerem a humra vidím radši na talíři než pověšeného u stropu ve Versailles... Jediné, co vidím, je dopad, jaký má ta tvoje režie! Kdyby ses posadil na tu čubku s ženskou hlavou, tak se po tobě budou vozit feministky, to si piš!“

François je natolik vyvedený z míry, že nic neříká. V telefonu má desítky zpráv.

„Řeknu ti, co si o tom myslím... Musíme najít nějakou obranu, protože jinak není ohrožená jenom fúze se Szpilmanem, ale můžeme přijít i o část zákazníků. Víš, že děláme i pro Afriku. Nebo jsi zapomněl? Nejsem si jistý, že se našim partnerům ty tvoje umělecký libůstky budou líbit...“

François zvážněl, najednou si uvědomil, jak je situace hrozivá.

„Nikdy jsem ti neměl ten rozhovor dovolit. Moc se vystavuješ v médiích, to tě zničí...“

„Přece nejde o aférku někde v apartmá luxusního hotelu! Pózoval jsem na uměleckém díle! Na uměleckém díle! A navíc, co po mně chceš? V hlavě mám guláš.“

Chvíle ticha.

„Připomínám ti, že moje manželka spáchala sebevraždu, ale ty už si to asi nepamatuješ! Tobě víc leží na srdci tahle pitomá aféra...“

„Já vím, Françoisi, mrzí mě to, opravdu. Jenomže to je teď tvoje jediná polehčující okolnost.“

Lynčování propuklo naplno. Na zpravodajských serverech se množí plamenné články: „Ode dneška se rasismus bude vyjadřovat prostřednictvím umělecké tvorby!“ „Umělecké dílo není dekorativní předmět.“

Intelektuálové, umělci a galeristé se vyjadřují v tisku. Odsouzení je prakticky jednomyslné. Jediné nesouhlasné hlasy patří lidem spjatým s Françoisovým byznysem. Konečně dorazila Marion, už viděla fotku na internetu a je roztrpčená, stejně jako Étienne. Vidí v ní Françoisovu nerozvážnost, potvrzení nesnesitelné nadřazenosti: „Podle tý fotky pohrdáš ženami, pohrdáš černochy. Nechápu, jak jsi mohl udělat takovou chybu. Ta fotka naprosto přesně vyjadřuje to, o co společnost usiluje: snahu rozmačkat, podmanit si slabší.“

François je na kolenou, manželka i nejbližší spolupracovník jsou proti němu, brání se: „Člověk už nemůže hrát s rasovými, náboženskými, etnickými kódy, hned ho obviní z rasismu; ve jménu kašírované morálky už člověk nemůže poukázat na sexualitu a erotiku. To je intelektuální totalita, nic víc!“ Étienne přerušuje rozpravu, která se zvrhává v prudkou hádku: „Neztrácejme čas. Musíš sepsat nějakou vstřícnou odpověď, než ta věc začne mít zhoubný vliv na naši společnost.“

Ten samý den se koná krizové zasedání. François svolal své advokáty a mediálního poradce. Společně sepisují oficiální prohlášení, v němž François vysvětluje, že nechtěl nikoho šokovat ani se nikoho dotknout. Připomíná, že v žádném případě není rasista a nikdy jím nebyl. Všechno, co kdy udělal, svědčí o opaku. Vyjadřuje „hlubokou omluvu lidem, kteří se mohou cítit dotčeni“ a nakonec cituje filozofa Maurice Blanchota: „V životě každého člověka se najde okamžik, kdy ho strhne cosi neomluvitelného, kdy si nevysvětlitelné vybere svou daň.“

Přátelé galeristé se ho v tisku zastávají, jdou tak daleko, že prozrazují, že François vlastní umělecká díla potvrzující jeho morální integritu, zejména se jedná o slavnou fotografii Irvinga Penna, na níž si černoch bere vestoje bělošku, dotyčný přítel se táže: „Kdo ovládá druhého? Umění je třaskavé, předpojaté, přivádí příjemce k nevolnosti, klade otázky. Životní dráha Françoise Vélyho nepotvrzuje sebemenší známku rasistického přesvědčení.“

Mediální poradce telekomunikační skupiny vysvětluje: „Musíme počkat, až se ta kolektivní hysterie uklidní. Jedna informace vytlačuje druhou, lidé nakonec zapomenou, urovnáme to prostřednictvím obrázků,“ – konzistentnost slov a činů. Až na to, že ve spěchu udělali další chybu. Na internetové stránce časopisu ona fotka vyšla v záhlaví článku, ale oříznutá, židle zmizela, zbylo jen Françoisovo poprsí a v diskusi pod článkem se okamžitě objevují nenávistné komentáře: „Černošku vymazali stejně, jako se to děje ve skutečnosti. Černá žena neexistuje. Je neviditelná.“

François poradcům vysvětluje, že nechápe, co se děje. „Musíte se zúčastnit nějaké dobročinné akce, možná něco darovat nějaké asociaci, která bojuje s diskriminací, to by mělo smysl, ale zároveň je potřeba zjistit, kdo má zájem na tom, abyste takhle padl.“ Někdo ho chce oslabit a potažmo zhatit fúzi se Szpilmanem – to si o věci myslí poradce. François má dojem, že v aféře hraje roli obětního beránka. Ví, že za „omyl v sebeprezentaci“ zaplatí – ale jakou cenu?