Muzeum v Řezně vystavilo dřevořez českých Němců, na svou dobu byl velmi multikulturní

Od naší spolupracovnice v Řezně – Původem je z Japonska, oblíbili si ho v Praze a nyní ho vystavovali v Německu. Umění dřevořezu může v dějinách umění působit jako zanedbatelná epizoda.

Výstava nazvaná Klemm a Thiemann – Moderní dřevořez v Praze, která právě skončila v Ostdeutsche Galerie v německém Řezně, ale ukazuje, že si tato disciplína zaslouží pozornost i dnes. Precizní řemeslná dovednost ovlivnila víc umělců, než by se na první pohled mohlo zdát.

Walther Klemm a Carl Thiemann jsou stěžejními postavami výstavy, která vznikla ve spolupráci s pražskou Národní galerií. Ta disponuje většinou dřevořezů, jež na přelomu století vytvořili čeští Němci z Karlových Varů.

Široký rozptyl témat, jemuž se věnovali, ukazuje pestré možnosti, které v té době nová technika nabízela. Umělci si ji oblíbili z mnoha důvodů – nabízela atraktivní prolnutí doznívajícího impresionismu s probouzejícím se expresionismem a navrch byla prodchnuta prvkem exotiky.

Ostatně právě fakt, že dřevořez coby klasický japonský um dorazil do Evropy díky vzedmuté vlně zájmu o vše exotické, je zásadním momentem výstavy.

Do té doby výtvarné umění kopírovalo stav celé předválečné Evropy. Ta byla národnostně vším možným, jen ne homogenním celkem. A stejně tak se doboví umělci dychtivě snažili čerpat inspiraci z jiných kultur a etnik, toužili tvořit multikulturní umění. Jakkoliv by tento termín Klemmovi a Thiemannovi jistě nic neříkal.

Muzeum v německém Řezně vystavilo dřevořez českých Němců, na svou dobu byl velmi multikulturní

Dalších 6
fotografií

Absence hranic, jak je známe dnes, umělcům dovolovala nepřemýšlet v intencích "my" a "oni", ale naopak se přirozeně cítit víc jako Evropané. Ovšem ani rozšířený panevropský pocit nezabránil rozpínání nesnášenlivosti a pohrdání.

Téma, které aktuálně rezonuje celou západní i východní politikou, výstava v Řezně zpřítomňuje mimoděk, o to však naléhavěji. Významný pro kurátory není fakt, zda je dřevořez umění vysoké nebo nízké či jestli jeho vystavování v prostorách muzea nepřekračuje estetickou mez.

Zajímá je především otázka, jak fungovaly vztahy mezi jednotlivými národy a co definovalo tehdejší toleranci. Tedy vlastnost, která je na začátku 21. století v očích mnoha lidí něčím hanlivým.

Není třeba si nalhávat, že v době Rakouska-Uherska nesílil nacionalismus, naopak je to právě ta doba, kdy byl zaset současný problém totožnosti Evropské unie. Mnohem více se však, alespoň podle kurátorů, dařilo prolínat jednotlivé směry, přístupy a tendence.

Na výstavě, která je velmi bohatá na exponáty, avšak zároveň nepůsobí přeplněně, návštěvník proplouvá mezi obrázky křivolakých pražských uliček, idylických venkovských panoramat i tíživých snových vizí.

Dvojici Klemm a Thiemann, která dřevořezu věnovala většinu své profesní kariéry, doplňují jména jako Edvard Munch nebo Paul Gaugain, pro které to byl vzrušující, i když krátkodobý flirt.

Nezdá se ale, že by i pro taková jména umělecké elity byl dřevořez slepou cestou. Naopak: manuální dovednost náročná na čas, techniku i trpělivost mnohým výtvarníkům přinášela uspokojení, kterého by v běžné malbě nedosáhli.

Schopnost oprostit se od předsudků, tvůrčích i etnických, byla v určitých ohledech devízou předešlých generací. Prolínání přístupů, stylů i názorů sice tehdejší Evropě nepřineslo samospasitelné řešení, dokázalo ale, že to mohla být cesta přínosná a mnohem šetrnější.