Sting na festivalu Metronome: Englishman v Praze hrál jako o život, politickým songům se vyhnul

Na první pohled to vyznělo jednoznačně: páteční koncert basisty a zpěváka Stinga na pražském festivalu Metronome byl velkou vzpomínkou na jeho někdejší kapelu The Police.

Z repertoáru tria, jež se rozpadlo roku 1984, Sting zahrál devět skladeb – nejvíc ze všech svých tuzemských návštěv. Byl ve skvělé kondici, a to i hlasově. Přestože například píseň So Lonely dnes pětašedesátiletý Angličan zpívá o oktávu níž, v Roxanne svým udržovaným tenorem pořád dosáhl na vysoké noty. A vždy je uměl pocitově zabarvit.

Celou dobu se doprovázel na svou typickou baskytaru značky Fender Precision, měl tak pod kontrolou nejvyšší i nejhlubší tóny. Ovládal celé zvukové spektrum a jednoznačně určoval směr.

Ale přes vysokou koncentraci hitovek od The Police koncert nevyzněl nostalgicky. Nebyl oslavou The Police v tom smyslu, že by napodoboval jejich vzdušné, pružné, často reggae rytmy či dobový zvuk. Spíš šlo o oslavu Stingova muzikantství, důkaz jeho schopnosti psát písně, které obstojí i v jiném kontextu.

Tentokrát kontext určoval bubeník Josh Freese, jenž koncem 90. let působil v Guns N' Roses a později hrál chvíli v Nine Inch Nails, tedy kapelách trochu hrubšího zrna. Také v Praze se z Freese valil nepřetržitý proud energie, možná přímočařejší a jednodušší, než jaký si Stingovi ctitelé pamatují z poslední kapely s bubeníkem Vinniem Colaiutou, ale také dravější.

Stingův dlouholetý kytarista Dominic Miller měl na svém nástroji, rovněž Fenderu, povětšinou klasičtější rockový zvuk – třeba v písni Spirits in the Material World ho ozvláštnil hrou s vibrapákou a efektem ozvěny.

Millerův syn Rufus naopak na druhou elektrickou kytaru často dohrával tvrdší party s výraznějším zkreslením, tu a tam skoro s hardrockovým nasazením – nejvýrazněji v novince Petrol Head.

Foto: Začal festival Metronome. Sting zhruba 14 tisícům posluchačů zpíval hity od The Police

Dalších 9
fotografií

Jako celek to znělo neuvěřitelně kompaktně. Z kapely šla hráčská jistota, napětí, drajv, velký tlak. Stingův repertoár uchopený touto „mašinou“, jež se navíc mezi jednotlivými písněmi devadesátiminutového koncertu takřka nezastavila, vyzněl nejvíce rockově ze všech jeho dosavadních zastavení v Česku.

Jaký rozdíl třeba oproti koncertům před pěti lety, kdy Stingově tehdejšímu bandu dodatečné barvy od kláves dodával David Sancious a hráč na elektrické housle Peter Tickell.

Také na pátečním koncertu v Praze byl host na všechno – akordeonista Percy Cardona. V romantické baladě Fields of Gold svým nástrojem nahradil dudy z původní studiové nahrávky, v arabském hitu Desert Rose přebral mezihru původně pro smyčce.

Ale bylo to spíš zpestření, protože současný Stingův band si vystačí s kytarami. Třeba v rockabilly She’s Too Good For Me ani nevadilo, že ho kapela hrála bez typických rozjezdů a zastavení, že Stingovou basou udávanou harmonii nerozvíjejí klávesy.

Jak jsou některé Stingovy písně na deskách fantasticky aranžované, naživo byly fantasticky oholené na kost.

Není to náhoda. Anglický zpěvák vloni vydal album 57th & 9th, své první vysloveně rockové po třinácti letech, a nynější turné vede v podobném duchu. Náležitě si ho užívá, v posledních měsících bylo o Stingovi slyšet v každém městě, kde se zastavil.

V Polsku na pódium pozval tamní hvězdu Annu Marii Jopek. Ve Francii se zastavil v populárním televizním kvízu, kde ho však účinkující podle nápovědy tipovali na Eltona Johna. V Mexiku vystoupil v tričku připomínajícím třiačtyřicet studentů, kteří byli uneseni a zřejmě zavražděni drogovým kartelem. V Norsku udělal reklamu kadeřnictví, projel se na lodi.

Vydal dvě živé nahrávky na vinylu, jednu z Chicaga, druhou z Paříže, kde po teroristických útocích znovuotevíral klub Bataclan. Dotočil poslední scény pro padesátiminutový dokumentární film televize Arte, na nějž už mimochodem zakoupili práva Slováci.

A Sting nelenil ani v Praze: pořídil si selfie s primátorkou Adrianou Krnáčovou, od české pobočky Universal Music přebral ocenění za platinové prodeje loňské desky.

A post shared by milozyka (@milozyka) on Jun 23, 2017 at 2:14pm PDT

V rozhlasu vysvětloval, proč nepodpořil brexit („Evropská unie není dokonalá organizace, ale je mi líto, že ji opouštíme“), a v interview pro Českou televizi mluvil o tom, že v kapele nemá syntezátory, aby někomu nepřipomínaly 80. léta. „Tíhnu k tradičním nástrojům. Ty nemůžete zařadit do nějaké dekády,“ pravil Sting.

Když dnes vysvětluje, proč před jedenácti lety natočil album alžbětinských písní s loutnistou nebo proč se nyní vrátil k rockovému zvuku, říká, že rád překvapuje, že nechce dělat totéž dvakrát po sobě.

Přesto koncert v Praze takřka nereflektoval poslední dvě dekády Stingovy dráhy, která byla hudebně komornější, odvážnější, přemýšlivější. Vystoupením s rockovou kapelou pod širým nebem se vrátil k dřívější éře: byl to Sting oblečený, hrající i zpívající jako v 90. letech, nikoliv ten pozdní, zarostlý reflexivní muž, jenž aranžuje staré anglické koledy nebo píše muzikály o dětství stráveném u loděnice.

V Praze skoro nemluvil, překvapivě také nezahrál ani jeden ze svých současných politických songů – One Fine Day, v němž kritizuje popírače globálního oteplování, Inshallah, jímž se vyslovil na podporu migrantů, nebo Empty Chair na památku novináře popraveného Islámským státem.

Jednoho by skoro napadlo, že Sting nechtěl rozdělovat už tak rozdělenou českou společnost. Vysvětlení ale bude jednodušší: komorním novým písním sluší menší sály a kluby, kde je kontakt mezi posluchačem a zpěvákem intenzivnější, atmosféra na uvádění novinek příznivější.

Velké haly či festivaly pod širým nebem jako v Praze, kam podle pořadatelů přišlo 14 tisíc lidí, vyžadují hity, velký tah, refrény, které může zpívat i publikum.

S tím pražským Sting pracoval dokonale – takřka nepřetržitě vyzýval posluchače, aby se k němu při zpěvu přidávali. Vždy mu vyšli vstříc.

Kdo sledoval Stingovo letošní turné, mohl zalitovat, že do Prahy nepřijela doprovodná texasko-mexická kapela The Last Bandoleros – ta je v těchto dnech na vlastním turné. Roli doprovodných vokalistů tak v Praze obstarali Ben Thornewill a zpěvákův syn Joe Sumner.

Zejména ve chvíli, kdy Sumner junior přišel zazpívat kus písně Ashes to Ashes od Davida Bowieho, jediné převzaté skladby večera, bylo dění na pódiu rodinnou záležitostí – Sting se synem u mikrofonu, kytarista Miller se svým synem u druhého.

Během současného turné Sting přepsal loňskou píseň zvanou 50,000 – také v Praze zazpíval dvě nové sloky o západu slunce vpíjejícím se do noci, omšelých chodnících a zanedbaném pouličním osvětlení.

A samozřejmě zahrál nové aranžmá starého hitu Englishman in New York, jehož takzvanou „reggae verzi“, jak ji Sting nazývá, minulý měsíc zveřejnil na streamovací platformě Spotify.

Oproti eklektickému originálu, v němž se na počest multikulturního New Yorku střídal les smyčců hrajících pizzicato, jazzová část se sopránsaxofonem Branforda Marsalise a v závěru snad až hiphopově znělé bicí, je nynější verze kompaktnější, postavená na jednoduchém groovu a elektrické kytaře hrající s takzvaným „kvákadlem“, tedy wah-wah efektem.

Zato vyznění písně – vyprávějící o tom, jak je těžké zapadnout v cizí zemi – dnes působí aktuálněji než dřív. Englishman in New York byl původně poctou homosexuálovi, jenž se ke své orientaci odvážně hlásil i v době, kdy to americká společnost ještě nebrala s takovou samozřejmostí.

V dnešní době, citlivé na jakýkoliv cizí prvek, Englishman vyznívá jako pocta kulturní odlišnosti: může vyprávět o nelegálním přistěhovalci v Americe za éry prezidenta Trumpa či klidně o muslimovi procházejícím se ulicemi odmítavých evropských velkoměst.

„Ať říkají cokoliv, zůstaň svůj,“ dozpíval Sting také v Praze – a ovace byly tak mohutné, až je musel mírnit.