Richard Price: Sráči

Billy Graves byl na cestě do práce a pohled na davy hemžící se po Druhé avenue ho zneklidňoval: čtvrt na dvě ráno, do barů se stále hrnulo mnohem víc lidí, než kolik je opouštělo, a všichni si museli klestit cestu rozkymácenými hloučky připitých kuřáků, kteří zacláněli před vchody. Nenáviděl zákon o zákazu kouření. Přinesl jenom problémy – noční hluk, který obtěžoval sousedy, dostatek prostoru pro nabušené týpky se zadkem otlačeným od vysedávání u baru, aby konečně mohli po někom vystartovat, záplavu radiotaxíků a limuzín po službě, které troubily jak o život ve snaze trhnout rito.

Byla noc po oslavách dne svatého Patrika, ta nejhorší z celého roku pro noční hlídku newyorské policie, nepočetný tým vyšetřovatelů pod Billyho velením, který se věnoval zločinům, k nimž došlo na Manhattanu od Washington Heights po Wall Street mezi jednou po půlnoci a osmou ráno, kdy na žádném z okrsků neměli službu kriminalisté. Byly i jiné noci, kterým se dalo říkat nejhorší – třeba Halloween a Silvestr, ale svatý Patrik byl nejošemetnější, násilí nejimpulzivnější a nejprimitivnější. Kopy, tupé předměty, pěsti – věci, na které obvykle stačilo pár stehů, ale i pár ošklivějších zranění z nezvládnutých afektů.

Čtvrt na dvě: hlášení mohlo stejně jako vždycky přijít kdykoli, ale zkušenost ho naučila, že nejstresovější hodiny, zvlášť o těchhle ožíracích svátcích, jsou mezi třetí, kdy se bary a kluby začnou zavírat a všichni se vyvalí na ulici, a pátou, kdy i těm největším kaličům dojde dech a odpotácejí se do postele. Na druhé straně dobře věděl, že v tomhle městě není nikdy dopředu jasné, kdy v posteli skončí on. Osmá ho mohla zastihnout na místním okrsku, jak pro chlapy z denní směny vypisuje protokol o ublížení na zdraví, zatímco pachatel je buď ještě namol, nebo chrápe za katrem; na urgentním příjmu v některé z nemocnic – Harlemské, Beth Israel nebo Mount Sinai –, kde bylo třeba vyslechnout rodinné příslušníky, případně svědky, a čekat, jestli oběť definitivně vytuhne nebo přežije; okolo místa činu, kde špičkou boty prohrabával suť při hledání nábojnic; a kdyby – kdyby! – na klid dohlídli všichni svatí a silnice do Yonkersu nebyla ucpaná, mohl být třeba i doma, aby odvezl kluky do školy.

Někteří detektivové tyhle noční směny milovali, ale Billy k nim nepatřil. Každou noc se modlil, aby manhattanský noční chaos zaměstnal jeho tým co nejmíň a jen prkotinami, které půjde přihrát denní směně.

„Dobrej, Soule, jak je,“ vymáčkl ze sebe ospale, když vešel do korejské večerky na Třetí avenue naproti stanici. Prodavač Joon, na nose brýle s kostěnou obroučkou slepenou černou izolepou, začal automaticky snášet standardní proviant svého nočního štamgasta: tři třetinkové plechovky se životabudičem Rockstar, dvě balení vysoce energetického želé Shaolin a krabičku lehkých camelek.

Billy do sebe kopl plechovku Go dřív, než mohla skončit v papírovém sáčku.

„Čím víc se tím budete nalejvat, tím budete unavenější,“ načal Korejec svou obvyklou přednášku. „Je to jako bumerang.“

„Jasná věc.“

Zatímco sahal pro kreditku, monitor vedle pokladny ho zachytil v celé kráse: rozložitý jako ragbista, ale pokleslá ramena, bledý obličej, oči se třpytkami vyčerpání, řídnoucí, předčasně šedivějící vlasy. Bylo mu teprve dvaačtyřicet, ale ten pohled, jako by měl v očích zmačkaný celofán, ve spojení s pózou špičkového nespavce už ho jednou dostaly do kina na seniorskou slevu. Člověk se nenarodil proto, aby začínal hákovat po půlnoci, příplatky nepříplatky.

Kancelář noční hlídky v prvním patře patnáctého okrsku, sdílená s oddělením vražd Manhattan South, které ji využívalo přes den, připomínala cosi mezi panoptikem a márnicí. Byla to bezútěšná, zářivkami osvětlená skrumáž metalicky šedých psacích stolů, které oddělovaly plastové příčky oživené podepsanými fotografiemi Dereka Jetera, Samuela L. Jacksona, Rexe Ryana a Harveyho Keitela spolu s portréty zločinců, rodinnými momentkami a nechutnými záběry z míst činu. Jedné stěně ze škvárobetonových tvárnic vévodilo dvouapůlmetrové akvárium s miniaturními žralokovitými sumečky, druhou zdobila americká vlajka ambasádových rozměrů.

Nikdo z jeho obvyklého týmu tam nebyl. Tvořili ho Emmett Butter, příležitostný herec, který byl u jednotky tak krátce, že Billy mu zatím nesvěřil samostatný výjezd, Gene Feeley, který koncem osmdesátých let pomáhal rozbít crackové impérium Tlusťocha Nicholse, měl odslouženo dvaatřicet let, vlastnil dvě hospody v Queensu a do práce chodil jen kvůli vyššímu důchodu, Alice Stupaková, jež si brala noční, aby přes den mohla být s rodinou, a Roger Mayo, který si je bral proto, aby přes den s rodinou být nemusel.

Na tom, že v místnosti nebyla půl hodiny po začátku služby ani noha, nebylo nic neobvyklého; Billyho nezajímalo, kde jeho detektivové tráví čas, pokud brali telefony, když je potřeboval. Připadalo mu nesmyslné nutit všechny sedět celou noc za stolem jako po škole. Výměnou za tuhle volnost ovšem platilo, že kdyby mu kdokoli z nich – vyjma starého mazáka Feeleyho, který měl u vrchnosti na městském velitelství tolik známostí, že mohl všechno a nemusel nic – byť jen jednou nezvedl telefon, okamžitě by letěl bez ohledu na to, jestli důvodem byla vybitá baterka, náhlá potřeba, přepadení, krádež telefonu nebo konec světa.

Billy uložil sáček s nákupem ve svém kanclíku bez oken, vyšel ze služebny a krátkou chodbou zamířil k dispečerskému pultu, kde se na kancelářské židli se síťovaným sedákem rozvaloval Rollie Towers alias Libero, buddhoid v teplákách a mikině s emblémem policejní akademie, a řešil příchozí hovory, přijímal žádosti o vyslání hlídky z nejrůznějších míst a zametal je jako stoper.

„Heleďte, seržante, šéf tu ještě není,“ vykládal právě a kývl přitom na Billyho, „ale podle mě na to řekne: nikdo nepřišel k úrazu a ten chlap si ani není jistej, že to byla pistole. Já bych ho ogriloval, počkal do rána, než přijdou chlapi z pětky, a mrknul se po případnejch shodnejch znacích s něčím rozdělaným, co? Na tomhle pro nás fakt není moc práce. V pohodě... v pohodě... v pohodě.“

Zavěsil a otočil se k Billymu: „V pohodě.“

„Děje se něco?“ Billy sáhl po jednom z Rollieho kukuřičných lupínků, ale pak si to rozmyslel.

„Přestřelka na dvaatřicítce, dvě pistolnice, jedna na chodníku, druhá vzadu v černým taxíku. Jsou od sebe pár metrů, šestkrát po sobě vystřelej, a představte si, pokaždý minou. Tomu se říká trefa.“

„Ten taxík jel?“

„Rozjížděl se – jedna slepice honila druhou po Eisenhowerce, ta skočí do auta, zařve na řidiče, aby na to dupnul, jenže ten si všimne pistole, v tu ránu vyfičí a cválá po svejch zpátky do Senegalu, možná je teď už někde v půli cesty.“

„Bosý nožky v parku.“

„Butter a Mayo jsou na dvaatřicátým, sledujou, jak se z toho Annie Oakleyová a Calamity Jane vyspávají.“

„A ten řidič? Teď vážně.“

„Našli ho o osm bloků dál, snažil se vyšplhat na strom. Odvezli ho k výslechu, jenže mluví jenom wolofsky a francouzsky, tak se čeká na tlumočníka.“

„Ještě něco?“

„Ne, pane.“

„A koho jsem vyfasoval?“ Billy nesnášel dobrovolníky, věčně se měnící mix vyšetřovatelů z denní směny prahnoucích po přesčasech, co každou noc doplňovali jeho chatrný mančaft a po druhé ranní byli většinou na odpis.

„Jsou tam údajně tři, ale jednomu lehlo dítě, druhýho naposled viděli na rozlučkový pařbě na devítce, tak byste možná měl zjistit, jestli je vůbec v stavu se dostavit, a taky byste měl omrknout toho, co nám poslal Central Park.“

„Tady někdo je? Nikoho jsem neviděl.“

„Jukněte pod koberec.“

Když znovu nahlédl do služebny, zjistil, že Theodore Moretti, posila hlídky, sedí shrbený s lokty na kolenou přímo před ním, u stolu nejdál ode dveří.

„Jsem ve vzduchu,“ syčel teď do mobilu, „právě mě vdechuješ, Jesse. Jsem všude kolem tebe...“

Malý a podsaditý Moretti měl hladké černé vlasy, přesně uprostřed rozdělené pěšinkou, a mývalí oči, vedle kterých se ty Billyho zdály průzračné a sevřené.

„Zdravím,“ stoupl si Billy nad něj, ruce v kapsách. Ale než se stačil představit jako šéf, Moretti se zvedl a vyšel z kanceláře. Vzápětí se vrátil, telefon stále u ucha.

„Ty si fakt myslíš, že se mě můžeš jen tak zbavit?“ řekl šťastně zamilované osobě na druhém konci, a Billy ho v tu chvíli dokonale přečetl a rovnou i odepsal. Ačkoli hlavní motivací pro tyhle jednorázovky u noční hlídky byly peníze, občas se nějaký detektiv přihlásil dobrovolně spíš než kvůli přesčasům proto, že mu to usnadňovalo privátní šmírování.

Tři čtvrtě na dvě... zvuk pneumatik přejíždějících po asfaltu plném rozbitých žárovek v boční ulici, následek bitky mezi gangy Skrilla Hill Killaz z Coolidge Houses a Stack Money Goons z Madison Houses, připomínal orgasmy popcornu: čtyři borci odlifrovaní do Mount Sinai na šití, jeden se skleněným střepem trčícím z rohovky jako miniaturní lodní plachta. Kde vzali všechny ty žárovky, věděl jen Bůh.

Než Billy s Morettim vystoupili z auta, členové speciální jednotky devětadvacátého okrsku, šest mladých mužů ve větrovkách a kanadách, už gangsterům ležícím na břiše nasazovali plastová pouta, jako by vázali snopy pšenice. Bitevní pole lemovaly dvě vrstvy čumilů: na chodníku desítky místních, pár z nich přes pokročilou hodinu s dětmi v závěsu; nad hlavou stejný počet lidí vyložených z oken vymrskaných komunálních činžáků, které se táhly po obou stranách úzké ulice.

K Billymu přistoupil Eddie Lopez, analytik jednotky s vyholenou hlavou a džínovými šortkami do půli lýtek jako přestárlý grázlík z dětského hřiště, předloktí ozdobená náramky z tuctu dosud nepoužitých plastových pout.

„Na Facebooku si tyhle dvě party vyřizujou účty už tejden. Měli jsme tady bejt dřív než oni.“

Billy se otočil na Morettiho. „Kluci jsou na urgentním příjmu ve špitále, jeďte tam s někým z protigangovýho a začněte s výslechy.“

„To nemyslíte vážně. Neřeknou ani hovno.“

„Co kdyby...“ Billy ho odmávl, ať padá, a pomyslel si, že jednu vosinu má z krku.

Od vzdálenějšího konce bloku se ze tmy lemované stromy vynořilo jako útočící šelma otlučené radiotaxi, zabrzdilo téměř na špici toho arestfestu, a ještě dřív, než úplně zastavilo, vyskočila ze zadního sedadla čtyřicátnice v županu.

„Můj syn prej moh přijít vo voko!“

„Sedm dolarů,“ řekl taxikář a okýnkem natáhl ruku.

„A je to tady,“ zamumlal Lopez Billymu, než se od něho odlepil. „Paní Carterová, při vší úctě, my jsme neradili Jermainovi, aby ve dvě ráno honil na ulici Skrilly.“

„Jak víte, co tu dělal?!“ Světlo pouliční lampy proměnilo její brýle bez obrouček v kotouče bledého ohně.

„Protože ho znám,“ řekl Lopez. „Už jsem s ním měl tu čest.“

„Příští rok jde študovat na Sullivan County Community College, dostal stipendium!“

„To je sice bomba, ale ne polehčující okolnost.“

„Promiň, Charlene,“ řekla jedna z přihlížejících žen a sestoupila z chodníku, „ale fakt je, že za to můžeš zrovna tak jako ten kluk, co házel to sklo.“

„Co prosím?“ Paní Carterová natáhla krk jako kohoutek pistole.

„Sedm dolarů,“ zopakoval taxikář.

Billy mu strčil búra a řekl mu, ať tam hodí zpátečku a zmizí.

„Poslouchám tě na každý veřejný schůzi,“ pokračovala žena, „v jednom kuse meleš: můj syn je slušnej kluk, na gangstera si jen hraje, za všecko může to prostředí a okolnosti, ale ten policajt má pravdu. Místo abys mladýho postavila do latě, věčně ho omlouváš, tak co čekáš?“

Matka vyvalila bulvy a ztuhla. Billy věděl, co bude následovat, a tak jí zahákl ruku, právě když se rozmáchla po čelisti druhé ženy.

V davu to zašumělo mlaskáním a šepotem. Na Billyho rameni přistála rotující cigareta, jenže v takhle úzkém prostoru se nedalo přesně odhadnout, kdo byl zamýšlený terč; c’est la guerre.

Když poodstoupil, aby si z bundy setřel popel, zazvonil mu mobil: Libero Rollie.

„Šéfe, pamatujete se na olympiádu ve dvaasedmdesátým?“

„Moc ne.“

„Mnichovskej masakr?“

„Jo...“

„Měli jsme tam borce, pomoh ke stříbru štafetě na čtyřikrát čtyři sta metrů, nějakej Horace Woody.“

„Jo...“

„Bydlí v Terry Towers v Chelsea.“

„Jo...“

„Právě volala hlídka, někdo mu ukrad medaili. Máme to převzít? Možná po tom půjdou média, navíc Mayo už zase sedí u stolu a něco si mumlá.“

„Tak ať se přemístí na urgentní příjem na Sinai a ohlídá Morettiho, aby nekrad skalpely nebo něco.“

„A co ten šlohnutej medailon?“

Lopez na něho zamžoural přes hlavu spoutaného třináctiletého Moneyho Stackera. „Hej, seržante! Žádnej problém, můžem tam zajet odsaď.“

„Pošli tam za mnou Stupakovou,“ řekl Billy do telefonu. „Jedu tam.“

Vypadalo to sice na suchý z nosu, ale s olympionikem ještě neměl tu čest.