Absurdní situace jménem život. Divadlo Studio Hrdinů zkouší pátrat po tom, proč tu vlastně jsme

Až na závěr sezony si pražské Studio Hrdinů načasovalo premiéru hry německého prozaika, básníka a dramatika Wolframa Lotze.

Kritikou i diváky ceněný autor bývá označován za hvězdný talent současného divadla a ani u nás není úplně neznámý. Dvě z jeho prací zařadilo před časem na repertoár brněnské HaDivadlo.

Pár vzkazů veškerenstvu ve Studiu Hrdinů v režii Jana Horáka a Michala Pěchoučka zaujme tlumenou, snovou atmosférou s prvky absurdity i delikátním výtvarným viděním. Oproti předešlým německým inscenacím této hry poněkud odsouvá do pozadí sarkasmus a nelítostnou ironii, čímž se vzdává působivosti jednoho z aspektů Lotzova textu.

V Pár vzkazech veškerenstvu autor ignoruje zákonitosti dramatické kompozice, rezignuje na ucelený děj, na katarzi i psychologickou kresbu charakterů.

Jeho text, jenž by se dal s notnou dávkou nadsázky označit za hybrid sci-fi a filozofické grotesky, je seskládaný z útržků příběhů a situací, jejichž smyslem není nic menšího než touha dobrat se odpovědi na základní existenciální otázky, pátrat po důvodech, proč tady jsme, co dává našemu bytí smysl.

Autor tak ovšem nečiní v nezřetelném nadčasovém oparu, nýbrž zachycuje zcela aktuální pocity jedince atakovaného nejistotou dneška a zabíjejícího vnitřní prázdnotu třeba překotnou honbou za zábavou a roztodivnými aktivitami.

Ačkoliv v původní Lotzově verzi je Pár vzkazů veškerenstvu zalidněnou mozaikou osudů včetně dětského chóru, ve Studiu Hrdinů si vystačili s šesticí herců, z nichž někteří ztvárňují více postav.

Prim mezi nimi hraje Eva Hacurová, jinak stálá členka Divadla v Dlouhé, která se ze snící němé svědkyně průběžně převtělí do několika dalších ženských i mužských postav a zaujme také jako sebejistá interpretka jemně parodovaných šansonů.

Absurdní situace jménem život. Divadlo Studio Hrdinů zkouší pátrat po tom, proč tu vlastně jsme

Dalších 6
fotografií

Rovnocennou složkou dobře sladěných hereckých výkonů je výtvarné pojetí scény s dominantními dvanácti dřevěnými trámy v pastelových barvách, zeleným stanem a záplavou pneumatik, které jsou v nečekaném okamžiku vrhány mezi herce jako civilizační memento.

Režie promyšleně a úsporně pracuje s nasvícením i s hudbou včetně zmíněného živého zpěvu. Méně se jí daří poskládat jednotlivé motivy hry do pevného celku.

Volný rámec představení tvoří "příběh" dvojice žen (Dana Poláková, Marta Vítů), které jako by sem zabloudily z beckettovské absurdní frašky. Obě marně touží po jediném, mít dítě a vychovávat ho ve společném domově.

Zároveň si uvědomují, že jsou jen smyšlené divadelní postavy, které marně prahnou po tom, aby došly naplnění života. Nemají šanci ovlivnit osud, jsou limitovány absurditou situace, v níž se ocitly. Jenže nenalézáme se v podobné situaci my všichni?

V původní Lotzově verzi nejde o ženský, ale mužský pár, který tolik touží po dítěti. Česká feministická linka však vnáší na scénu změkčující tóny a trochu ke škodě věci se tak ochuzuje o nabízející se provokativní přesahy, zvlášť v domácím xenofobním prostředí.

Jako hybatel dění v inscenaci po dlouhou dobu funguje postava energického muže, kterého suverénně hraje Ivan Lupták.

Zjeví se nečekaně jako ezoterický léčitel a masér, poté se na chvíli psychicky sesype a začne vypočítávat směšně dlouhou řadu módních sportovních i společenských aktivit, jimž se chtěl ochránit před pocitem marnosti.

Vzápětí se z něj vyklube autoritativní moderátor evokující spíkry talentových šou, jakýsi novodobý Boží posel, jenž rozhoduje o lidských osudech a dokáže křísit mrtvé: tragicky zemřelou dceru zoufalé matky nebo literárního klasika Heinricha von Kleista. 

Moderátor vyzve jednotlivé postavy, aby pomocí speciálního přístroje poslaly do vesmíru svá poselství, jednoslovné vzkazy. Ony se však především chtějí svěřit se svými úzkostmi a traumaty, v jejich zpovědích se často ozývá nejistota, beznaděj, strach ze smrti.

Pár vzkazů veškerenstvu přináší výpověď o nutkavé, i když marné lidské touze dopátrat se tajemství lidské existence. Znepokojujícím způsobem klade otázku, proč tu vlastně jsme, když jediným nezvratným cílem každého lidského života je zánik.

Mlhavě naznačená odpověď je stejně tak banální, jako hluboká: jednou z mála nejistých jistot je láska a schopnost milovat. Kdyby se inscenace vedle filozofického dotazování a esteticky vytříbené formy nebála aspoň občas přitlačit na životní syrovost, mohla by být ještě o stupeň působivější. Což je ovšem obecný problém vyhraněné poetiky Studia Hrdinů coby jedné z nejosobitějších pražských scén.