Bruno Dumont, jehož film Janička nyní uvedl festival v Karlových Varech, dříve natáčel vážné snímky, v nichž humor vyvěral snad jen z toho, že hlavní postavy nebyly zrovna nejostřejší tužky v penálu.

Dumont je intelektuál, který zbožňuje možnost ukazovat debilní lidi. Zdálo se, že dříve to od něj bylo humanistické gesto – nebo to aspoň očekáváte, když natočí snímek s názvem Lidství. V poslední době, kdy začal dělat věci jako seriál Malej Quinquin či film Líná zátoka, to spíš vypadá, že chce budit méně soucitu a více „trollit“ publikum.

Pohybuje se na podobně nezřetelné hranici jako třeba dokumentarista Ulrich Seidl nebo tuzemští Vít Klusák s Filipem Remundou. Napadá mě jen minimum autorů, jejichž pohled na proletariát (jak se tomu dřív říkalo a dnes už kupodivu neříká) je pozitivní a vroucný. Možná bratři Dardennové, nebo z jiné pozice Pier Paolo Pasolini a Rainer Werner Fassbinder.

Zatímco u Klusáka s Remundou ale častěji nacházíme jasný výsměch těm „dole“ (na který mají jistý nárok, neboť nás to zbavuje existenciální tíhy komunikovat s někým, s kým si nemáme co říct), u Dumonta jde o jiný princip. Chce svému intelektuálnímu publiku působit nepohodlí.

Nedovolí nám jednoduše se hrdinům vysmívat, ale spíše (s)trpět jejich existenci, vystavit nás přítomnosti někoho, s kým být nechceme.

Není moc pochyb o tom, že Dumont s postupujícími roky přestal mít chladnou krutou distanci vůči svým hrdinům i publiku. Nebo alespoň je to tak, že více ulevuje publiku, dává mu mnohem větší šanci rozpoznat, co je záměrným humorem v jeho dílech. Od krimi-retardovaného seriálu Malej Quinquin se přes kostýmní grotesku Líná zátoka tedy teď dostal až do středověku k Johance z Arku.

Janička – dětská léta. Osmiroční dívenka s křivými zoubky pase ovce, chodí po kraji, zpívá a má vidiny. Ty ale spočívají v tom, že hrdinka hledí do kamery nebo mimo rámec záběru směrem k nebi.

Obvykle toto upínání se k mimozáběrovému prostoru a něčemu transcendentnímu značí, že se v duši přenášíme do spirituální dimenze. Hm, ale to by po takových upřených pohledech nesmělo následovat tupé bečení ovcí.

Janička se spíš než k Bohu a mystickým vidinám upíná k nám, k publiku, jako k soudcům. Nerozhodujeme ani tak o tom, zda je Janička vizionářka, ani do ní nevkládáme sílu k boji.

Je samozřejmé, že na ni nemáme vliv. Jde ale o to, že ji soudíme jako filmovou postavu – zda je věrohodná. A těžko můžeme dospět k něčemu jinému, než že není. Nekompetentnost se tu rozlézá úplně všude. U filmu o Johance s Arku očekáváme nějakou větší výpravu. Zde se schválně jen ochomýtáme kolem jedné říčky.

Nikdy tu není víc postav v záběru než tři, většinou ale jen jedna nebo dvě. Kůň projede jednou. U muzikálu by se dala čekat nějaká zpěvná hudba – tady to roztáčí metalový a elektronický experimentátor Igorrr, což působí ohromně nepatřičně. Malé zbožné holčičky, jeptišky i všichni svatí tančí na „satanskou hudbu“ a jediné možné spojení s původním tématem je, že Jana z Arku přece jen nosila kovové brnění.

Rozhodně to ale bude dvojnásobné zklamání pro ty, kteří čekají další muzikál s Bárou Basikovou.

Od muzikálu očekáváme i ladnou choreografii, které se nám tu nedostane. Sice na ní dělal choreograf spolupracující se souborem Cirque de Soleil, jenže to by tu musel mít pohybově nadanější svěřence a taky to celé nebrat jako dovolenou a vtip.

Dumontova Janička zkrátka odporuje všem konvencím, čímž na jednu stranu rozesmává a na druhou štve, ale na třetí stranu vlastně jen stvrzuje status Panny Orleánské jako někoho, kdo šel proti dobovým konvencím. Dívka, ještě ke všemu neurozená, jako vojevůdkyně? Nelze právě tím vzdát Janě z Arku největší poctu?

Ano, (ne)hercům zde do pusy občas nejdou květnaté duchovní dialogy a zdálo by se, že se zesměšňuje víra v Boha jako taková, ale spíš se tím symbolizuje celková nepatřičnost a příliš velký úkol, jenž si na sebe Johanka nakladla.

Jestliže film Janička působí jako nahodilé dílo šílence, je to jenom proto, že přesně tak se na Johanku museli koukat tehdejší francouzští muži, vojáci a vládci. Nejde tu o svádění vnějších bitev s nepřítelem, ale o svedení vnitřní bitvy s vlastní nevírou v zázraky.

To, jak muzikáloví herci slyší hudbu, se podobá tomu, jak mystici slyší Boží hlas a blázni slyší našeptávání svých vnitřních démonů. Režisér Dumont se tudíž ani v tomto díle, u nějž chce, aby se mu lidé smáli a kroutili nad ním hlavou, nezpronevěřuje svým dřívějším principům a myšlenkám, když zkoumá, co lidi vede k hrozným činům.

Z Janičky na festivalu v Karlových Varech hodně lidí odešlo a hodně vozíčkářů odjelo a většina diváků se po hodině a tři čtvrtě cítila, jako by prošla kvalitním sonickým klystýrem. Jak poznamenal jeden kamarád, ten film měl spoustu vrcholů a nějaké propady a měl mít těch propadů ještě o něco víc. Pak by se mu podařilo definitivně rozbít naši víru, že věci mají smysl.