Recenze: Zdařilý reparát Guns N’ Roses. Slash měl víc prostoru, Axl Rose by mohl učit pohyb na scéně

Méně bývá více, dalo by se říci o úterním koncertu amerických legend Guns N’ Roses, které v pražských Letňanech slyšelo zhruba 50 tisíc diváků.

Zatímco Rammstein nebo Sting svá nedávná vystoupení zhustili na energické dvě hodiny, tady se kapela po 135 minutách ještě ani nedobrala k přídavkům. Publikum bylo sice spokojené, ale s rostoucí délkou show ubývala energie a nekonečně dlouhý program ztrácel na sevřenosti.

I tak byl ale jejich koncert ve srovnání s tím, co předvedli před sedmi roky v pražské O2 areně, zdařilým reparátem a balzámem na duši všech obdivovatelů tvrdého rocku.

Zpěvák Axl Rose, majitel názvu skupiny, loni po 22 letech přemluvil dva původní spoluhráče, s nimiž se do té doby k smrti nenáviděl. Alespoň načas se tak v kapele znovu sešli baskytarista Duff McKagan a kytarista Slash.

Že se zvláště Slash s Axlem Rosem nemají v lásce, bylo zřetelně znát také na pražském koncertu. V Letňanech hrála skupina, která má dva egocentrické lídry a snaží se najít kompromis.

Výsledkem byl větší prostor pro Slashe a jeho kytarové kouzlení. Jeden z nejlepších rockových kytaristů na světě si své tvrdě vybojované místo na slunci užil a předvedl řadu brilantních sól, na něž se nezapomíná. Ale zatímco v první části koncertu byly jeho improvizace spíše stručné a k věci, v druhé polovině hrál až příliš "na sebe", a ne ve prospěch kapely.

Druhý ze staré party, Duff McKagan, patří k nejpodceňovanějším baskytaristům 90. let. Byl Slashovým opakem. Držel se spíše vzadu, ale když se dostal k sólům, odvedl brilantní práci s citem pro sevřenost a smysl skladeb. Dokázal být stejně bombastický a efektní jako Slash, ale nestyděl se hrát jen doprovod, když to bylo potřeba.

Jejich týmový protipól, už pětapadesátiletý Axl Rose, nepůsobí zrovna sympaticky. Připomíná odporný typ nařvaných Američanů, jak je známe z hollywoodských filmů.

Růžolící, mírně obézní, od pohledu arogantní stárnoucí frajer s dvěma velkými křížky na krku a celou sadou klobouků. Majitel laserově ostrého hlasu, jejž v případě potřeby – hlavně v ploužácích – dokáže proměnit v civilní, nebo dokonce medově sladký.

Pískání v songu Civil War mu nešlo, zato by se od Rose každý rockový zpěvák mohl učit pohyb na scéně nebo práci s mikrofonem a stojanem. To je základ bavičství, jímž Axl Rose dokáže elektrizovat publikum.

Během pražského koncertu se ve skladbě November Rain předvedl také jako pianista. Nebyl to žádný Arthur Rubinstein, ale na rockového zpěváka odvedl překvapivě dobrý výkon.

Guns N’ Roses, ti "modernější Rolling Stones", měli jen dvě dobré desky – Appetite For Destruction z roku 1987 a o čtyři roky mladší dvoudílnou Use Your Illusion.

Písně z těchto alb bohatě stačily na základ úterního koncertu, zvlášť když díky prostoru pro Slashovy exhibice byly mnohé dvakrát delší, než jak je známe ze studiových verzí.

Například vrcholné číslo vystoupení, balada November Rain: spolu s předehrou, v níž si Slash s McKaganem elegantně pohrávali s motivem z Claptonovy písně Layla, čítala všehovšudy 15 minut.

Guns N'Roses tentokrát začali včas, v Praze zahráli pro téměř 50 tisíc lidí

Dalších 8
fotografií

Slabinou byl nedostatek nových skladeb, ale s tím se potýkají skoro všechny kapely, které po letech vstaly z mrtvých. V případě Guns N’ Roses absentující novinky nahradily coververze, ať už v podobě Slashova oblíbeného milostného tématu z filmu Kmotr nebo písně The Seeker původně od The Who.

Mužně vyzněla vzpomínka na nedávno zemřelého Chrise Cornella v podobě jeho nejznámějšího songu Black Hole Sun, po němž příznačně následovalo Dylanovo Klepání na nebeskou bránu.

Guns N’ Roses potěšili uměřeností pouťové podívané, která k tak velkým koncertům obvykle patří. Stačilo jim pár ohňostrojů, petardy hlavně v McCartneyho převzaté písni Live and Let Die a na tak velkou scénu relativně skromný, ale efektivní světelný park.

Místo obvyklých vodopádů různých filmových dotáček se kamera na velkých projekčních plátnech soustředila na brilantní muzikantské výkony, takže vznikl příjemný dojem, že všem jde především o hudbu. Když k tomu přidáme zvuk, který byl po prvních chvílích hledání povětšinou perfektní, a kvalitní předkapelu Biffy Clyro, šlo o vydařený večer.