Recenze: Taťka Jay-Z se na nové desce omlouvá za nevěru. Za zdí VIP klubu ho ale skoro není slyšet

Bývaly časy, kdy byl Jay-Z veleúspěšný raper a obdivovaný byznysman. Jenže pak jeho manželka Beyoncé vydala (pravděpodobně) autobiografické album Lemonade, v němž se vyrovnává s nevěrou svého muže, a z Jay-Zho se najednou stal hlavní záporák hudebního průmyslu.

Milionářský pár svoji krizi ustál, deska končí polepšením nevěrníka a předminulý týden mu Beyoncé porodila dvojčata. Na aktuálním albu 4:44 se někdejší rapová superstar snaží vymanit ze stínu své slavnější polovičky a obrátit historku o nevěře ve svůj prospěch. Moc se mu to ale nedaří.

V historii hip hopu není moc důležitějších jmen než Jay-Z. Byl to on, kdo na přelomu tisíciletí definitivně vytáhl rap do rádií, má za sebou kultovní desky i bestsellery, obří hity i tracky měnící DNA žánru.

V roce 2003 ohlásil na vrcholu odchod do rapového důchodu, ze kterého se po třech letech zase vrátil. Jeho kariéra už ale nikdy nebyla stejná.

Studiová alba jako The Blueprint 3 (2009) a Magna Carta Holy Grail (2013) dýchavičně chytala žebříčkové trendy a v posledních letech se Jay-Z skoro vytratil ze scény. Čtrnáctá studiová deska 4:44 je pro sedmačtyřicetiletého veterána dost možná posledním pokusem, jak si ještě napravit uvadající reputaci.

Jay-Z mohl silou svého jména angažovat hvězdy, ale neudělal to. Větší prostor dostal jen Frank Ocean, jinak jsou mnohem víc slyšet raperova máma, manželka a dcera Blue Ivy. A místo aktuálních hitmakerů si všechny skladby pohlídal jeho vrstevník No I.D., který starému známému do staromilských beatů jak z devadesátých let sampluje Stevieho Wondera a Ninu Simone.

Ideální podklad pro někoho, kdo chce rozjímat o své rodině. Byl to ostatně právě Jay-Z, kdo na klasické desce Blueprint v roce 2001 ukázal, že i rapeři jsou zranitelní a umí plakat, a novinka 4:44 slibovala podobobně otevřenou zpověď sukničkáře, který málem rozbil manželství.

Album začíná skladbou Kill Jay-Z, v níž se raper symbolicky zbavuje svého starého, nevěrného já. V titulní 4:44 se své ženě Beyoncé několikrát omlouvá. "Viděl jsem, jak nevinnost opouští tvé oči, ještě pořád mě to mrzí."

O chvíli později dokonce rapuje o potratech, které musela podstoupit – dost možná i kvůli psychickému zhroucení. Následná Family Feuds je pak o znovunalezení jistoty v rodině.

V euforických soulových samplech, ze kterých vaří No I.D., ale Jay-Z zní trochu jako kajícník, který se omlouvá jen proto, aby měl čistý stůl pro další dobrodružství. Na rozdíl od desky z roku 2001 mu ale jeho pohnutí nejde příliš uvěrit.

Rapování je vlastně trochu jako vrcholový sport a po čtyřicítce už schází dřívější výbušnost a energie. Jay-Z jako by se zmoudřením přišel o část charismatu.

Na nové desce je zdaleka nejpřesvědčivější, když rapuje o svém bohatství (The Story of O.J.) nebo se chvíli vrací k starému "hédonistickému" já.

Jamajkou nasáklý Bam s hostujícím Damianem Marleym je dost možná jeho nejlepší skladba za posledních deset let, v Moonlight samplující Fugees přinejmenším funguje nostalgický faktor.

Jinak ale album připomíná spíše katalog luxusních hodinek, kde se na křídovém papíře potkává hraná dokonalost s nedostatkem skutečných emocí.

Zvláštní pachuť "luxusního zboží" získala deska už tím, že vyšla na streamovací službě Tidal, kterou vlastní sám Jay-Z. Je dostupná jen za platební zdí služby, které se zatím v těžké konkurenci gigantů jako jsou Spotify, Google Play či Apple Music moc nedaří.

Jay-Z je se svým podnikatelským plánem tvrdohlavý, nicméně by měl vědět, že experimenty s exkluzivitou už zlomily vaz i lepším a mediálně zajímavějším deskám (naposledy třeba rozpačitě přijaté nahrávce The Life of Pablo od Kanye Westa) a většina jeho kolegů už od této strategie ustupuje.

S 4:44 to trochu vypadá, jako kdyby se Jay-Z rozhodl přednést recitál o zmoudření pro hrstku svých věrných za zdí VIP klubu.

Pro album, které mělo napravit jeho pošramocenou reputaci na veřejnosti, to není úplně nejlepší nápad.

Takhle album patrně zlomí rekord nejvíce stahované desky z pirátských serverů. Podstatně horší ale je fakt, že i nelegální stahovači uslyší půlhodinovou kolekci nudného "taťkovského rapu", který bohužel potvrzuje, že s rapem se těžko stárne.