Recenze: Kytarista Scofield hrál na Bohemia Jazz Festu nadupaný bigbít, samply vytvářel na místě

Americký kytarista John Scofield je v Česku co rok s jinou kapelou.

Vysvětlení jsou dvě, to první praktické: přestože ve svých pětašedesáti letech patří k nejlepším jazzovým kytaristům současnosti, prodejem desek se neuživí. Vydělává si koncertováním. Ví, že i v malých evropských zemích jako Česku může koncertovat opakovaně – a že to půjde snáz, nabídne-li pořadatelům pokaždé jiný projekt.

Tentokrát by výjimečně ani nemusel, protože když tu Scofield v dubnu naposledy vystoupil s klavírním kvartetem, bylo to na pražském Veleslavíně v soukromém klubu, na akci jen pro zvané. Toto úterý udělal naprostý opak: v rámci putovního Bohemia Jazz Festu na pražském Staroměstském náměstí zahrál několika tisícům lidí zdarma.

Jiná věc je, že podnikavý a neposedný Scofield nevydrží dlouho u jedné sestavy. Neustále potřebuje střídat spoluhráče, měnit žánry. V úterý do Prahy přivezl kapelu Überjam, která s přestávkami funguje sedmnáct let – takhle pružná a letitá je ze Scofieldových sestav málokterá.

Überjam se zjednodušeně řečeno věnuje jazzrockové fúzi, stylu, který je Scofieldovi asi nejbližší. Kapela vydala tři studiová alba, nejlepší je ale naživo. Stojí na postupném rozvíjení groovů a vrstvení elektronických smyček, přes něž muzikanti improvizují dlouhé pasáže.

Bubeník, basista a druhý kytarista budují atmosféru, šponují tlak i dynamiku, prohlubují groovy. Mají přesně dané role a také v Praze bylo vidět, jak si udílejí signály, kdy opustit jednu část skladby a přejít k další, předem domluvené a nazkoušené. Scofield přes to všechno prakticky nepřetržitě sóloval.

To by nemohl dělat, kdyby v bandu neměl druhého kytaristu, čtyřiapadesátiletého izraelského rodáka Aviho Bortnicka. Někdy hraje takzvané beglajty, jindy drží rytmus, často funkový s tlumenými strunami jako v písni Cracked Ice. Ale především si na Macbooku, sampleru či syntezátoru upravuje tón nástroje a pouští předtočené smyčky – spoustu jich dokonce vytváří na místě a sám je ovládá kytarovým pedálem.

Bortnickem iniciované změny rytmu i nálady jsou posluchačsky vděčné, přispívají k dojmu, že Überjam neustále mění zvuk. Také během úterního koncertu Pražané spontánně tleskali, když Bortnick sešlápnutím pedálu odstartoval taneční smyčku v přídavku Endless Summer nebo skladbu Dub Dub v reggae rytmu.

V té dokonce kytaru pustil úplně a od sampleru rozehrál velkolepou zvukomalbu. Popsat se nedá – možná zněla, jako kdyby kapky vody narážely do jakýchsi laserových stěn a střetávaly ozvěnu vyzvánějících telefonů. Naprosté sci-fi. Ale Überjam snese tolik, že nad Bortnickovými samply není nutné přemýšlet. Mohou být divné, vtipné nebo prostě jiné. Důležité je, aby šlapaly.

Protože měl tedy v zádech Bortnicka, hlavní kytarista Scofield se nemusel zdržovat hraním akordů, leckdy ani melodie.

Po celou dobu zhruba devadesátiminutového koncertu rozehrával silná, epická sóla. V tom je Scofield výjimečný: hraje hodně, avšak ne příliš. Má nesmírně vyvinutý cit pro frázování, schopnost vycítit ten správný okamžik, kdy zahrát kterou notu.

Někdy využívá bebopové výrazivo a zběsile šplhá po stupnicích, jindy se zdrží v jedné poloze a s bluesovým citem dlouze ohýbá struny. Má rockový drajv, ale v Überjamu prakticky nezahraje rockový riff – jeho sóla mají vždy silný melodický základ, strukturu, působí dojmem instrumentálního vyprávění.

Scofield navíc vše ozvláštňuje pedály. Využívá reverb, zkresluje zvuk, pro zpestření pracuje s bigbítovým efektem zvaným kvákadlo. Do jiného pedálu si nahraje pasáž, vyrobí z ní smyčku a tu vzápětí zpomalí o polovinu, případně si ji pustí pozpátku a sóluje sám proti sobě – v Praze to udělal ve skladbě Boogie Stupid.

Pro kytaristy v publiku bylo vystoupení o to zajímavější, že po desítkách let, kdy zůstal věrný jednomu nástroji, Scofield nedávno přešel na kytaru typu Telecaster. Její lehce nakřáplý zvuk dobře fungoval i v písni Curtis Knew, jediné baladě úterního večera, názvem i duchem zjevné poctě již nežijícímu černému zpěvákovi Curtisu Mayfieldovi.

Recenze: Kytarista Scofield hrál na Bohemia Jazz Festu nadupaný bigbít, samply vytvářel na místě

Dalších 15
fotografií

Zároveň jsou právě muzikanti jako Scofield nejlepším důkazem, že na typech kytar či pedálů tolik nesejde. Důležitější je výrazivo, u Scofielda prozrazující vše, co hudebně vstřebal: půjčuje si z blues, soulu, funku, jazzu, R&B, dokonce bebopu či swingu, ba i cizokrajné hudby. Hned první skladba pražského koncertu Snake Dance měla polyrytmus jako odněkud z afrického Mali.

Scofield to vše umí osobitě propojit, jako by mimoděk říkal: Muzika je jen jedna, nezáleží na tom, odkud a jaká.

Hraje vážně i s humorem – ctitelé kapely Überjam si vzpomenou na obal jejího prvního alba z roku 2002, kde se kytarista nechal namalovat nahý se čtyřma rukama jako nějaké hinduistické božstvo. Do bookletu pro jistotu připsal: „S dovolením bych upozornil, že drogy a alkohol neužívám od července 1998.“

Právě z těchto let pocházejí první Scofieldovy nahrávky, na něž dnešní Überjam navazuje. Avšak v základu sestavy jsou už 80. léta, kdy měl kytarista srovnatelnou volnost coby spoluhráč slavného trumpetisty Milese Davise.

Zároveň je Überjam pomyslnou další etapou jazzrockové fúze, pokračováním toho, co v žánru kdysi vymysleli Joe Zawinul, Wayne Shorter nebo John McLaughlin – jedni z prvních jazzových muzikantů, kteří našli styčné plochy s rockovou muzikou. A to zase svého času souviselo s tím, že třeba britští rockeři Cream nebo Američan Jimi Hendrix dlouze sólovali a kolektivně improvizovali, jak to do té doby dělávali převážně jazzoví hudebníci.

Kapelám jako Überjam, které v tom pokračují dodnes, se v Americe přezdívá jambandy – a patří mezi ně mimo jiné populární varhanní trio Medeski Martin & Wood. Právě s ním John Scofield koncem 90. let minulého století natočil zásadní album zvané A Go Go.

Überjam hrál v Praze toto úterý již poněkolikáté. Když se s posluchači v pražském Divadle Archa loučil na podzim 2013, převzatou skladbu I Don’t Need No Doctor tehdy od bicích zpíval všestranný Louis Cato. Jenže tento vyhledávaný bubeník se dnes z Ameriky takřka nehne, má pravidelné angažmá v kapele televizní talkshow Stephena Colberta.

Überjam si tak pro evropské turné musel hledat náhradu. A našel dobrou – také Pražanům známého osmapadesátiletého Dennise Chamberse, jenž v českých klubech kdysi doprovázel kytaristy Mikea Sterna či Scotta Hendersona. Dvakrát v Praze hrál s rockovou hvězdou Santanou a začátkem tisíciletí bubnoval také v písni Blue Umbrella, kterou na svoji tehdejší desku natočili čeští Monkey Business.

Úterní koncert byl teprve pátý, jejž Scofield s Chambersem odehrál po bezmála třicetileté pauze. Společnou historii připomněli, když Chambers od bicích nadhodil proslulý groove z jejich dávné písně Blue Matter. Vzpomínku na 80. léta dotvořil baskytarista Andy Hess, v tu chvíli hrající takzvanou slapovací technikou.

V setlistu úterního koncertu to nicméně byla jediná kompozice staršího data – všechny ostatní pocházejí z teprve čtyři roky starého alba zvaného Überjam Deux.

Vůbec celý koncert působil moderně. Na pódiu převládala svobodomyslná atmosféra: muzikanty nic nesvazovalo, byli všemu otevření, intenzivně mezi sebou komunikovali a reagovali na to, co hraje druhý. Jestli se někdy dlouho hledali, bylo to namístě – k improvizované hudbě, jedno jestli jazzové, či bigbítové, to patří.

Überjam je prostě kapela na prožití: stojí na síle okamžiku, instinktech a feelingu, na tom, co se podaří vytvořit tady a teď. Na Staroměstském náměstí to zajiskřilo a příště to zase bude úplně jiné. V tom je to kouzlo.