Recenze: Na Colours vystoupil Bowieho saxofonista McCaslin, z jazzu přešel na elektroniku

Jako vyměněný byl na festivalu Colours of Ostrava americký tenorsaxofonista Donny McCaslin. Kdo se před osmi lety vypravil na první tuzemský koncert jeho tria v Kladenském divadélku, pamatuje jej coby nekompromisního hardbopera, hudebníka užívajícího sofistikované jazzové postupy.

Dnes je z padesátiletého muzikanta hvězda elektronické hudby, muž celosvětově známý jako ten, jehož skupinu si na natáčení své poslední desky Blackstar přizval zpěvák David Bowie.

Jak sám říká, obrátilo mu to život naruby. „Bowie nedával rozhovory, takže jsme se o veškerou propagaci starali my, jazzoví hudebníci. Tu noc, kdy zemřel, jsem měl desítky nepřijatých hovorů, jen BBC mi volala asi dvaadvacetkrát,“ vzpomínal McCaslin v debatě po ostravském koncertu.

Především však Bowie urychlil jeho hudební proměnu. „Změnil mi pohled na muziku, na skládání,“ vysvětloval. „Naučil mě, že dobrá skladba může mít jen dva akordy. Od té doby se do každé písně snažím vymyslet silnou basovou linku, groove a melodii,“ říkal McCaslin a popisoval, jak coby hudebník z jazzového prostředí dříve cítil potřebu „sofistikovaného hudebního výrazu“, kdežto teď prý ví, že „v jednoduchosti je síla“.

Bylo to zjevné také z pátečního koncertu McCaslinova kvarteta na jedné z venkovních scén ostravských Colours. Od prvního taktu nasadili agresivní groove, nastolili temně přitažlivou elektronickou atmosféru, vyšroubovali tlak – a už nepolevili.

V sólových improvizacích sice projevili jazzovou průpravu, jinak ale vyzařovali rockovou energii, neustále využívali opakované rytmické smyčky, kladli přes sebe různé zvukové textury. Nekontrolovaně se odvazovali a v dlouhých instrumentálních skladbách udržovali pozornost nepředvídatelnými hudebními skoky.

Recenze: Na Colours vystoupil Bowieho saxofonista McCaslin, z jazzu přešel na elektroniku

Dalších 5
fotografií

Rytmicky to místy mělo blízko k dubu či drum’n’bassu, tedy vlivům, které do McCaslinova bandu kdysi vnesl takto smýšlející bubeník Mark Guiliana.

Ostravský koncert za něj sice odehrál Nate Wood – návštěvníkům pražského klubu Jazz Dock známý ze sestavy Kneebody –, také on však upřednostňoval taneční rytmus. Vše do sebe zapadlo, když po koncertě lídr skupiny líčil, jak dnes nejraději poslouchá tracky osobností elektronické či housové muziky Aphexe Twina či Deadmau5e.

Také McCaslin zní jinak: nedávno svůj tenorsaxofon začal prohánět krabičkou zvanou kruhový modulátor, která mu propůjčuje kovový, zvonivý sound.

Při koncertu jej hudebník někdy ještě zdvojuje – občas šlápne na pedál a zní to jako zažehávaný motor. Například v coververzi skladby No Eyes od amerického elektronického hudebníka řečeného Baths zase osobitě pracuje s ozvěnou. Dlouhé vteřiny nechává doznívat jeden tón a přes něj pozoruhodně frázuje další.

Místy to bylo lehce překombinované, ve starších akustických projektech McCaslin lépe zužitkoval svůj silně emocionální zvuk. Teď se pro samou elektroniku tu a tam blíží skoro smooth jazzu. Energie, která z něj jde, to však víc než vyvažuje.

Naprosto klíčový byl pro vyznění ostravského koncertu klávesista Jason Lindner s rukama už zotavenýma po nedávném pádu z kola. Lindner v sestavě dostává čím dál výraznější prostor, jejž zahlcuje nejrůznějšími efekty – také on začínal jako bebopový muzikant, než v kapele zpívající basistky Meshell Ndegeocello prvně přičichl k elektronice.

Dnes je Lindner snad závislý na polyfonickém čtyřhlasém syntezátoru Morph – z něj v úvodní písni Shake Loose vyluzoval jakousi futuristickou variaci na kostelní varhany – či na dalším syntezátoru Prophet-6. V Ostravě jím vytvořil třeba podivně zaseklou smyčku, jako by se snažil rozjet nějakou vesmírnou škodovku.

Kromě toho levačkou občas sáhl do přistaveného klavírního křídla a zejména pak hrál na wurlitzer propojený s kytarovými pedály na tvorbu ozvěny, rozmazání zvuku, cinkavé zkreslení – či dokonce efekt zvaný bitcrusher, jenž generuje zvuk podobný raným počítačovým hrám.

Posluchač by místy potřeboval pár uší navíc, aby všechny ty naráz znějící podněty pobral.

McCaslinova skupina už má pozoruhodnou historii. Autor osmi akustických jazzových desek, někdejší nástupce Michaela Breckera ve fusion skupině Steps Ahead a dlouholetý člen věhlasného bigbandu skladatelky Marie Schneiderové, někdy před sedmi lety prodělal radikální obrat. Objevil elektronickou hudbu a s klavíristou Urim Cainem, jenž ho roku 2012 doprovázel také na brněnském JazzFestu, nahrál progresivní album Perpetual Motion.

Následující deska Casting for Gravity už využila textur a elektronických výbojů klávesisty Lindnera. Tento tvar band udržuje dodnes, výrazně ho rozvinul na studiové nahrávce Fast Future – z té skupina v Ostravě zahrála titulní skladbu, v jejímž úvodu Jonathan Maron rozostří zvuk své baskytary kytarovým pedálem – i na zatím posledním titulu Beyond Now.

Mnozí z návštěvníků ostravského koncertu si přišli poslechnout „Bowieho saxofonistu“. McCaslin je nezklamal – koncert odehrál v tričku s logem Bowieho poslední desky a nakonec z ní uvedl instrumentální verzi písně Lazarus.

Okamžik, v němž saxofon začal hrát melodickou linku hlasu již nežijícího zpěváka, mnohými v předních řadách zjevně pohnul. Dav slyšitelně povzdechl.

„Pořád to mám před očima, jak stojíme ve studiu a Bowie zpívá Lazara, kolik z něj jde energie a emocí,“ vzpomínal po koncertě McCaslin a opakovaně zdůrazňoval, že se v tomto směru snaží pokračovat.

Drajv, který jeho skupina má, je nepopiratelný. Ostravský koncert trval pouhou hodinu, přesto zanechal silný dojem: neustále se přelévající, proměňující muzika, přetlak tvůrčí energie.

Melodie dvou zatím nenazvaných písní z McCaslinovy nadcházející desky byly tak silné, že je člověk ještě druhý den nemohl vyhnat z hlavy.