Poezie je volání, které nemá jistého adresáta. Básník Hruška na Colours představil novou sbírku

K modlitbě či volání do prostoru přirovnává poezii básník Petr Hruška. „Poezie je trochu jiný druh komunikace. Není to zpráva ani požadavek, spíš nějaké volání do prostoru, které nemusí mít dopředu jistého adresáta,“ říká.

„Podobně jako modlitba jde o volání někam a někomu, ale výsledek je nejistý. Vůbec nemusí nastat. Poezie je pokus zavolat do tmy, způsob, jak zkusit, zda se vám na druhém konci ozve někdo, nebo vy sami, nebo nic,“ dodal.

Třiapadesátiletý klíčový český porevoluční básník a literární vědec, držitel Státní ceny za literaturu z roku 2013, hovořil na debatním fóru Meltingpot, které bylo součástí festivalu Colours of Ostrava.

Hruška zde pokřtil svoji novou sbírku básní zvanou Nevlastní, kterou před dvěma měsíci vydalo nakladatelství Argo coby druhý titul své edice Česká poezie. Prvním byla vloni v listopadu sbírku Za dlouho básníka Jaromíra Typlta.

„Recenzenti se podivovali, že v tak mainstreamovém nakladatelství vychází něco tak okrajového jako česká poezie. Já bych ale myslel, že každý slušný nakladatelský dům má vydávat poezii,“ konstatoval na ostravské debatě redaktor Arga Petr Onufer.

Podle něj je načase, aby se poezie vrátila mezi běžné čtenáře – a cestu jim prý může zprostředkovat třeba právě Hruškova sbírka. „Není samoúčelná ani nepřístupná. Když k ní člověk přistupuje citlivě, bude odměněn vlídným a přístupným tónem, který je ale zároveň nevlídný a náročný. To je základní paradox Hruškovy tvorby,“ poznamenal Onufer.

Básníka se v debatě zeptal, zda se cítí jako mainstreamový autor, za nějž bývá někdy označován. „Nepřipadám si ani jako básník, takže mainstreamový už je úplný nadbytek,“ odvětil Hruška, podle nějž ne každý, kdo píše básně, musí automaticky hned být básníkem.

„Důležité je, aby v těch básních byla poezie. Bude-li tam, projevuje se to tak, že báseň akceptují stovky či tisíce lidí. Nebo třeba jen jeden člověk, to už není tak podstatné,“ řekl Hruška.

Na dotaz, zda při psaní myslí na čtenáře a jejich případný počet, odpověděl dvojznačně. „Když píšu, nemyslím na čtenáře, ale vím o něm,“ pravil a tuto nuanci následně rozvedl. „Když na čtenáře myslíte, neubráníte se a začnete mu malinko podlézat. Opustíte svou niternou představu a základní nutnost, ze které píšete.“

Stejně tak je ale podle Hrušky prý nebezpečné, když autor píše jen pro sebe. „To už pak není volání, z básně se stává samomluva. Nesmí existovat touha dostat odpověď hned, za každou cenu a pokud možno masovou,“ shrnul Hruška, který tak při psaní na čtenáře nemyslí, pouze se o něm snaží vědět. „Když píši báseň a vím, že bych ji rád použil a vydal, vím o tom, že by ji někdo mohl číst,“ dodal.

Hruškova nová sbírka nazvaná Nevlastní se zrodila vloni právě na ostravském fóru Meltingpot, kde se český autor zúčastnil debaty s americkým básníkem Yusefem Komunyakou.

Následně jej redaktor Onufer na scéně svého nakladatelství Argo oslovil s nabídkou, zda by Hruška nechtěl přispět do začínající řady Česká poezie.

Hruška přispěl, avšak ne řadovou sbírkou – pod titulem Nevlastní shromáždil některé vydané, některé nikdy nepublikované básně z minulých let, jež se týkají postavy jménem Adam. Vznikat začaly téměř před třiceti lety a „inspirovala, vyprovokovala“ je postava Hruškova nevlastního syna.

„Objevuje se v nich někdo, kdo je mu na hony vzdálen, ale ví o něm, jsou přece v nějaké vazbě. Takové básně jsem začal psát téměř před třiceti lety a tato postava, Adam, se v nich usídlila,“ pověděl Hruška, jenž báseň o Adamovi zařadil už do své první sbírky Obývací nepokoje z poloviny 90. let minulého století.

„Jak vycházely další knihy, uvědomil jsem si, že se jimi začíná táhnout příběh, básně inspirované desetiletým Adamem. Vypráví o člověku, který dospívá, zápasí se svými handicapy. Lákala mě možnost ty básně poskládat, vytáhnout je zpětně z vydaných knih a dát k sobě,“ vysvětlil Hruška, jenž pak k těmto textům přidal další ze svých rukopisů.

„Adam za tu dobu dospěl a zároveň je stále věčným dítětem. Stojí a neumí si poradit s tímto divným světem, zároveň na něj nerezignuje,“ charakterizoval svou postavu Hruška.

Onufer v debatě podotkl, že psát o postavě s handicapem by jiné autory mohlo svádět k citovému vydírání.

Hruška však odmítl, že by svým Adamem vyvolával lítost či soucit. „Adam svou monstrózní energií provokuje prázdnotu připodlého světa kolem. Neustále se do něj vrhá a zanořuje, neustále je s ním bolestně konfrontován,“ pravil básník, který prý právě proto při psaní o Adamovi nepotřeboval sentiment či dojetí.

„Byla tu mocnější kategorie, ta drzá síla někoho, kdo světu kolem říká: Jen proto, že jsi prázdný jak vypitá lahev, se nevzdám a zkusím z tebe něco vymačkat, jestli se z tebe něco neozve,“ dodal.

Na ostravském Meltingpotu Hruškovu sbírku svou performancí bez hudebních nástrojů pokřtili členové kapely Fumar Mata.

Autor knihu na přelomu července a srpna naživo představí ještě v pěti městech v rámci Měsíce autorského čtení – jako první vystoupí v pondělí 31. července v brněnském Divadle Husa na provázku, příští středu se pak opět vrátí do Ostravy, tentokrát do Absintového klubu Les.

Také během debaty na Meltingpotu tedy Hruška obdržel dotaz, zda se cítí jako ostravský autor. „Raději slyším, že jsem básník z Ostravy než básník ostravský,“ odpověděl.

O svém psaní však soudí, že je v něm jakási „opatrnost vůči přehnanému lyrismu“ a zároveň úsečnost a krátkost, které zřejmě souvisí s typickým ostravským projevem.

„Na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let, kdy jsem vyrůstal, bylo v Ostravě hodně riskantní říct, že jste básník. V hospodě to považovali za zvláštní druh invektivy,“ dodal Hruška.