Olivier Bourdeaut: Čekání na Bojanglese

Můj otec mi řekl, že než jsem se narodil, jeho povoláním bylo harpunovat lelky. Ukázal mi harpunu a chyceného lelka.

„Nechal jsem toho, protože to bylo moc náročné a moc špatně placené,“ prohlásil a své staré náčiní uložil do lakované truhličky. „Teď otvírám autoopravny. Práce je to namáhavá obdobně, leč placená výborně.“

Když jsme se na začátku školního roku měli všichni před třídou představit, i já se chtěl jeho povoláním pochlubit, narazil jsem však: pěkně si mě vychutnali a dosyta se mi vysmáli.

„S pravdou nikam nedojdeš, byť je povedená jako lež,“ posteskl jsem si.

Můj otec byl ve skutečnosti právník.

„Živíme se právem!“ prskal smíchy a nacpával si dýmku.

Nebyl ani soudce, ani poslanec, ani notář, ani advokát. Nic takového. Práci získal zásluhou svého přítele senátora. Měl zprávy z první ruky o nových úpravách v legislativě, tím pádem šikovně vklouzl do nové profese, kterou mu na míru ušil právě senátor. S novými zákony vznikají nová řemesla. Tak se stal z otce „otvírač autoopraven“. Senátor se potřeboval postarat o bezpečnost a životaschopnost automobilového parku, proto se rozhodl zavést pro všechny povinnou technickou kontrolu. Majitelé starých kraksen a vraků, všelijakých limuzín i náklaďáků, ať bohatí anebo chudí, napříště už nikdy nesměli motor zadřít či uvařit, a proto museli své vozy nechat odborně vyšetřit. A jelikož to bylo povinné, můj otec jim své služby samozřejmě účtoval hodně, hodně draho. Účtoval si cestu tam i zpět, prohlídku i kontrolu, a soudě dle jeho výbuchů smíchu to šlo jako po másle.

„Vždyť já zachraňuji životy, zachraňuji životy!“ smál se, jakmile ponořil nos do výpisů z účtu.

Zachraňování životů tehdy vynášelo. Otec otevřel hromady autoservisů a hned je prodával konkurenci, což přinášelo velkou úlevu mamince, které se zachraňování životů pranic nelíbilo, protože on potom musel věčně pracovat a my neměli šanci ho potkávat.

„Když dlouho hákuju, snadno se pak zase zdekuju,“ hájil se otec, ovšem já tomu moc nerozuměl.

Vlastně jsem otci nerozuměl často, a i když se to později zlepšovalo, stejně bylo co ladit. Asi to tak mělo být.

Tvrdil mi, že se tak už narodil, já však dost rychle pochopil, že ta popelavá, lehce oteklá rýha na pravé straně spodního rtu, díky níž měl neustále ve tváři krásný, ale trochu přehnaný úsměv, je následek neúnavného kouření dýmky. Účesem s pěšinkou uprostřed a zvlněnými kadeřemi po stranách mi připomínal pruského kyrysníka z obrazu u nás v hale. Nikdy jsem neviděl, že by se někdo takhle česal, kromě toho Prusa a mého otce. Mírně vpadlé očnice a lehce vypoulené modré oči mu dodávaly zvláštně vykulený výraz. Hluboký, neklidný. V těch dobách jsem ho vídal pořád šťastného, ostatně sám říkával:

„Jsem šťastný trouba!“

A matka na to:

„Věříme vám na slovo, Georgesi, my vám věříme na slovo!“

Věčně si zpíval, ačkoli mu to nešlo. Někdy si hvízdal, což mu taky nešlo, ale jako všechno, co jde od srdce, se to dalo snést. Vyprávěl krásné historky, a když jsme výjimečně neměli návštěvu, neváhal své velké vyzáblé tělo složit ke mně na postel, aby mě uspal. Stačilo očima zakoulet, do lesa zavolat, srnu, šotka či smrtku povolat, a na spánek jsem se mohl s chutí vykašlat. Během chvilky jsem rozjařeně poskakoval po lůžku anebo se zkamenělý hrůzou schovával za závěsy.

„Po takových historkách oka nezamhouříš,“ prohlašoval mezi dveřmi, když už byl na odchodu.

Ale ani v tom se mu nedalo věřit. V neděli odpoledne potřeboval vyhnat nahromaděné napětí z uplynulého týdne, a tak posiloval. Do půl těla vysvlečený a dýmkou v ústech vybavený se postavil před veliké zrcadlo ve zlaceném rámu s velikým ozdobným uzlem nahoře, cvičil s maličkými činkami a poslouchal jazz. Říkal tomu „gym tonic“, jelikož si co chvilku dopřával pauzičku a gin tonic, ovšem v nemalých dávkách, přičemž nikdy neopomněl matce znovu připomenout:

„Marguerito, měla byste taky zkusit sportovat, věřte, že je to pořádná legrace, a aniž by člověk čekal veliké ovace, cítí se mnohem líp, pln síly... a tak nějak divoce!“

Matka, zcela zaměstnaná tím, jak se snažila s jazykem opřeným o zuby a jedním okem přivřeným napíchnout papírovým pidiparaplíčkem olivu ve svém martini, odvětila:

„Měl byste to, Georgesi, zkusit s pomerančovým džusem, a věřte mi, že pak už by sport zdaleka tak legrační nebyl! A moc vás prosím, přestaňte mi říkat Marguerito, vyberte mi nové jméno. Nebo vám tu začnu bučet, co rozdivočelá jalovice!“

Nikdy jsem nepochopil proč, ale otec matce zásadně neříkal jedním jménem déle než dva dny po sobě. I když se jí některá přízviska omrzela dříve a jiná až o chvilku později, měla tenhle zvyk ráda. Každé ráno v kuchyni po otci vesele pokukovala, nos zabořený do velkého šálku anebo bradu v dlaních, a vyčkávala čerstvý ortel.

„Ale to mi nemůžete udělat! Renée! To opravdu dnes nejde! Máme přece na večeři pozvanou návštěvu!“ vyprskla smíchy, načež se otočila k zrcadlu a s úšklebkem pozdravila novou Renée, důstojně přivítala novou Joséphine, případně nafoukla tváře a pokynula nové Marylou.

„Kromě toho mi pro Renée v šatníku chybí negližé.“

Pouze jedinkrát v roce bylo matčino jméno předem dané. Na 15. února se proměnila v Georgette. Její pravé křestní jméno sice znělo ještě jinak, ale výhodou svaté Georgette je, že následuje po svatém Valentýnovi. Rodičům připadalo uboze neromantické sedět v restauraci v obklopení předstírané lásky a trápit se čekáním na objednanou krmi. Proto každoročně slavili svatou Georgette, a mohli si tudíž užívat prázdný sál, všichni číšníci kmitali jen kolem nich, obsluha jim vystrojila soukromý bál. Tatínek byl v tomto směru neoblomný: romantický svátek musí nést jméno ženy.

„Rád bych si rezervoval stůl na jméno Georgette a Georges, prosím. A pro jistotu se ptám, nemáte už doufám ty děsné dorty ve tvaru srdce? Ne? Bohudík!“ ulevilo se mu, když zamlouval stůl ve vyhlášené restauraci.

Den svaté Georgette neměl se svátkem zamilovaných pranic společného.

Jakmile otec skončil s otvíráním autoservisů a už nemusel časně vstávat, aby nám zajistil živobytí, začal psát knihy. Psal pořád a hodně. Vysedával u psacího stolu, před sebou papír, a psal. Při psaní se smál, až se za břicho popadal, takže byl z toho psaní celý vysmátý, plnil si dýmku, plnil popelník a plnil taky místnost kouřem, stejně jako papír inkoustem. Naopak vyprazdňoval pouze šálky s kávou a lahve hrající kdejakou barvou. Nakladatelé však odpovídali stále stejně: „Dobře napsané, humorné, ale nemá to hlavu ani patu.“ Matka ho utěšovala:

„Copak někdo někdy viděl knihu s hlavou a patou? Pochybuju!“

Moc jsme se tomu nasmáli.

Otec o ní říkal, že si tyká s hvězdami, což mi přišlo divné, poněvadž ona všem vykala, dokonce i mně. Vykala také Slečně z Numidie, tomu půvabnému a podivuhodnému ptáku, co s námi bydlel v bytě, procházel se a vlnil dlouhým černým krkem, natřásal bílou chocholku a upíral na nás své krutě červené oči, a to od té doby, co ho rodiče za jejich dřívějšího života přivezli z nějaké cesty kdovíkam. Říkali jsme jí Slečna Nadpočetná, neboť byla vpravdě k ničemu, dokázala jen bezdůvodně, ale šíleně řvát, vytvářet kulaté hromádky na parketách a chodit mě budit uprostřed noci tím, že mi svým oranžovo-olivově-zeleným zobákem klovala do dveří. Se Slečnou to bylo jako s příhodami, co mi vyprávěl můj otec: i ona spala, aniž oka zamhouřila, do postele si nelehala, stála a hlavu si pod křídlo schovávala. Když jsem byl malý, mockrát jsem ji zkoušel napodobit, ale šlo to víc než ztuha. Slečna zbožňovala, když si maminka vleže na kanapi četla a přitom ji hodiny a hodiny hladila po hlavě. Jako všichni ochočení ptáci Slečna milovala četbu. Jednou si maminka usmyslela, že Slečnu Nadpočetnou vezme s sebou do města na nákupy, a vyrobila na to z perel krásné vodítko. Jenže Slečna se bála lidí a lidi se báli Slečny, jelikož řvala jak na lesy. Nějaká stařenka s jezevčíkem dokonce tvrdila, že vláčet takhle ptáka na vodítku městem po chodníku je nelidské a nebezpečné.

„S chlupama jako s peřím, to vám tak zbaštím! Slečna nikdy nikoho nepokousala a podle mě je mnohem sličnější než ten váš chlupatý salám! Pojďte, Slečno, jdeme domů! Tady je někdo tak přízemní a tak hrubý!“

Přišla notně vytočená a jako obvykle, když na ni padla tahle nálada, zamířila rovnou za otcem, aby mu to všechno dopodrobna vylíčila. A jako obvykle, teprve když to ze sebe vyklopila, začala být zase patřičně rozpustilá. Takhle vypěnila často, ale nikdy ne na dlouho, otcův hlas na ni působil jak balzám. A jinak se nad vším rozplývala, běh světa brala jako natolik vydařenou zábavu, až z toho radostí poskakovala. Ke mně se nechovala ani jako k dospělému, ani jako k dítěti, ale spíš jako k románové postavě. Postavě z románu, který měla moc a z celé duše ráda a od nějž se odloučit nehodlala.

„Realita je tak banální a smutná! Vymyslete si pro mě nějaké pěkné povídání, umíte tak hezky lhát, chci poslouchat něco pro zasmání, chci si to vychutnat.“

A tak jsem si pro ni vymyslel příběh o tom, co jsem toho dne zažil, načež mi zuřivě tleskala, smíchem se zalykala:

„To byl ale den, mé milé dítě, to byl den, to vám přeju, musel jste si opravdu užít!“

Pak mě zasypala polibky. Říkala tomu, že mě ozobává, a mně se to její ozobávání moc líbilo. Každé ráno, jen co nafasovala své nové jméno, mi svěřila jednu svou čerstvě navoněnou sametovou rukavičku, aby mě tak její ruka mohla po celý den vést.

Určité rysy obličeje nesly stopy její dětské nátury: krásné plné tváře, zelené oči jiskřící lehkovážností. S pestrými perleťovými sponkami, jimiž poněkud náhodně krotila svou lví hřívu, vypadala jako vzdorovitá a drzá, trochu pomalejší školačka. Zato plné karmínové rty, v nichž dokázala zázračně ležérně držet tenké cigarety, a dlouhé řasy, přes něž sledovala okolní cvrkot, náhodnému pozorovateli naznačovaly, že už vyrostla. Její lehce výstřední a výrazně elegantní oblečení, nebo aspoň cosi v tom, jak je kombinovala, přísným pohledům dokazovaly, že už něco zažila, že je jí přesně tolik, kolik jí je.

Tohle si zapsal otec do tajného deníku, který jsem si přečetl později, až po tom všem. Chyběla tomu sice pata, ale hlavu to přece jen mělo, a rozhodně ne jen tak ledajakou.

Rodiče tancovali pořád a všude. V noci se svými přáteli, spolu každé ráno a každé odpoledne. Někdy jsem tančil s nimi. Jejich tanec byl opravdu neuvěřitelný, srazili, co jim přišlo do cesty, otec matku pouštěl do oblak, a když vykroužila piruetu, a někdy i dvě nebo tři, dokázal ji chytit, a přitom o ni nehtem nezavadit. Prohodil si ji mezi nohama, zatočil s ní dokola jako s korouhvičkou, a když ji nakonec pustil, aniž se o to snažil, maminka padla na zadek. Šaty se kolem ní rozprostřely, stvořily tak podšálek a ona šálek. K tanci si připravovali bláznivé koktejly s paraplíčkem, olivou a lžičkou, k jejichž výrobě si dávala nástup celá garnizona lahví. Na komodě v salonu, pod obrovským černobílým snímkem maminky, jak skáče ve večerní róbě do bazénu, stál krásný starý gramofon a na něm bez ustání hrála jedna jediná deska, Nina Simone zpívala pořád tutéž písničku, „Mister Bojangles“. Žádná jiná deska neměla oprávnění se na gramofonu objevit, ostatní hudba se musela uklidit do modernější, nudné hifi věže. Tahle hudba byla opravdu bláznivá, smutná i veselá, snad proto s náladami mé matky dokonale ladila. Trvala dlouho, ale přesto skončila pokaždé moc brzy, matka honem křičela: „Pusťme si ještě Bojanglese!“ a náruživě tleskala.

A tak se někdo musel chopit ramene a diamantový hrot přesunout zase ke kraji. Z ničeho jiného než z diamantu totiž takovou hudbu nedostanete.