Zemřel klavírista a skladatel Marián Varga. Přísahal jsem, že svoji schopnost nezneužiju, říkal

Půl roku po svých sedmdesátých narozeninách zemřel klavírista, varhaník a skladatel Marián Varga.

Svými experimenty, fúzemi rocku s prvky vážné hudby či osobitými improvizacemi byl zásadní postavou československého bigbítu. Například skladatel Vladimír Godár označil Vargu za "hlavního nositele kontinuity slovenské kultury" a Meky Žbirka jej vnímal jako jeden z pilířů slovenského rocku.

O Vargově úmrtí ve středu odpoledne informoval slovenský Denník N, hudebník prý zápasil s nemocí plic, žaludku i rakovinou.

Podle Denníku N Varga se skupinou Collegium Musicum naposledy vystoupil letos v dubnu na koncertě, jejž mu připravil dlouholetý přítel a někdejší slovenský ministr kultury Ladislav Snopko. Na veřejnosti se prý muzikant naposledy objevil před několika týdny jako posluchač na slovenském festivalu Pohoda.

Po Vargovi zůstalo více než dvacet alb a mnoho hudby pro televizi, film a divadlo.

"Už jako malý kluk jsem přísahal nějakému božstvu, nebo nevím komu, že tuhle schopnost nezneužiju. Podvědomě jsem cítil, že umění manipulovat s tóny může sklouznout k podvodu, k oblbování lidí pokleslou muzikou, k rejžování prachů," vysvětloval svá umělecká východiska.

Výrazný byl vždy Vargův jevištní projev: doutníky a cigarety, lahev vína na pianu či soustředěný výraz nahrbené postavy v okamžicích, kdy dlouhé prsty hrají variace na klasické motivy. Publicista Josef Vlček v časopisu Tři veteráni vzpomněl na koncert, jejž Varga po čtvrthodině přerušil, aby si odskočil do zákulisí pro zapomenutou krabičku cigaret.

Některé Vargovy písně byly plné smutku, což mohlo souviset s jeho těžkým životem, složitou náturou, protialkoholovými léčbami či zdravotními problémy. V interview Varga otevřeně vzpomínal na dobu, kdy za 2800 korun měsíčně zaměstnával muže, jenž měl za úkol nosit mu alkohol a pak ho s ním pít. "Postupně, spíš vlastními silami, jsem dostal svoji závislost pod kontrolu. Ale byl jsem i dvakrát na protialkoholním léčení," říkal.

Jinde Varga vyprávěl, jak fungoval zhruba od svých dvaceti do padesáti roků – třeba tři dny v kuse bděl a pak následující dva dny prospal. 

"To byl dost problém při dohadování schůzek, termínů koncertů. Musel jsem si vypočítat, jestli budu zrovna vzhůru nebo spát," smál se muž, jenž prý nedovedl skládat "s vědomím omezeného času", a tak si v hlavě raději říkal, že může komponovat třeba následujících dvaasedmdesát hodin v kuse.

"Mám pocit, že každý spánek je jakýmsi mikroumíráním, které mě změní. Probudím se a jsem jiný. V téhle přetrženosti jsem neuměl souvisle komponovat. Tak jsem získal obsesi řešit to medvědím rytmem, jak to kamarádi nazývali."

In memoriam of #MarianVarga. R.I.P. One of the most significant person in #Slovakia's culture. https://t.co/VRB4fshOmp pic.twitter.com/EPxa07GuH6

— US Embassy Slovakia (@USEmbassySK) 9. srpna 2017

Již koncem 60. let Varga se skupinou Prúdy a Pavlem Hammelem natočil zásadní album Zvoňte zvonky, pro nějž složil své první písně a které jako by se zvukem varhan, cembala či smyčců obracelo ke starým časům.

Podle Vargy bylo mimořádné i způsobem, jímž slovenštinu přizpůsobilo potřebám rockové muziky. "Někde jsme třeba do jedné slabiky vtěsnali více tónů. To se používá v opeře, ale v bigbítu to u nás bylo docela průkopnické," vyprávěl později.

Skupinu Prúdy nicméně opustil ještě předtím, než deska vyšla. A v následující dekádě Varga vedl klíčovou československou rockovou, respektive artrockovou kapelu Collegium Musicum.

S baskytaristou Fedorem Frešem a bubeníkem Dušanem Hájkem v nejlepších letech hrávali i dvě stě koncertů ročně a vyprodané sály měli v tehdejším Československu, NDR i Maďarsku. Populárnější byli zprvu v Praze než v Bratislavě.

Když si Varga za album Konvergencie v roce 1971 vydělal tehdy závratnou sumu 250 tisíc korun, prý "furt někomu volal, jestli nechce půjčit", vzpomínal vesele.

Varga, jenž neuznával dělení hudby na populární a klasickou a tvrdil, že k rocku se dostal "oklikou přes Bélu Bartóka a tak", Collegiu Musicu s úšklebkem říkal "vážná hudba pro bigbíťáky".

Skupina kromě instrumentálních kompozic, jež vycházely z klasické hudby, uváděla i rockové úpravy děl Bacha, Haydna či Rimského-Korsakova.

"Bachova tvorba obsahuje komplementární rytmus a to zaručuje určitou motoričnost. Není to bezbřehé tápání ve tmě," vysvětloval i po desítkách let Varga, co ho na Bachovi stále fascinuje.

U své skladby pro Collegium Musicum nazvané Hommage á J. S. Bach s oblibou zdůrazňoval, že v ní pouze chtěl napodobit způsob, jímž Bach komponoval. "Asi se mi to povedlo, protože lidé tu skladbu dodnes považují za adaptaci skutečného Bacha," podotýkal.

Na zvuk Collegia měl alespoň zpočátku jistě vliv anglický varhaník Keith Emerson. Vystoupení jeho tria The Nice v pražské Lucerně ostatně Varga zažil na druhém Československém beatovém festivalu v prosinci 1968.

Výrazně se ale na Vargově hráčském stylu otiskl též jeho zájem o moderní vážnou hudbu, slovenské lidovky či respekt k písňovým žánrům.

První etapa Collegia Musica vyvrcholila roku 1981 nahráním dvojalba Divergencie a následným rozchodem. Později však Varga skupinu několikrát obnovil a vystupovala ještě v posledních letech, kdy už hrála pro několikátou generaci posluchačů.

Od prvotního rozpadu Collegia nicméně Varga vystupoval také sólově, později se při takových koncertech věnoval absolutní improvizaci. Ta prý ovlivňovala i jeho kompozice.

"Moje skladby vznikaly ve zvláštní chaotičnosti. Něco jsem si hrál, najednou mi ruka sklouzla, kam neměla, a já to začal rozvíjet," říkal hudebník, jenž se prý k Hammondovým varhanám dostal "spíš nedopatřením" a odjakživa mu byl bližší klasický klavír.

"Čím déle jsem hrál na Hammondovy varhany, tím hůř jsem hrál na klavír," stěžoval si Varga, jak mu jeden nástroj omezuje techniku hry na druhý. Přesto v dobách Collegia Musica využíval varhany i nejrůznější efekty, od harmonizérů přes sekvencery až po vokodéry.

V roce 1980 se Varga s Dežem Ursinym podílel na nahrávání alba Modrý vrch, o čtyři roky později vydal svoji první sólovou desku Stále tie dni.

Po sametové revoluci natočil LP s Vladimírem Mertou a napsal hudbu k desce poezie Karla Kryla, v novém tisíciletí na sebe upozornil například albem se smyčcovým Moyzesovým kvartetem.

Podstatná byla též Vargova spolupráce s Pavlem Hammelem, s nímž zkomponoval muzikál Cyrano z predmestia a natočil pět alb včetně Zelené pošty, zásadní desky československého progresivního rocku. Zde si Varga vyzkoušel aranžmá pro symfonický orchestr.

"Některé staré desky jsou po letech připomínány pro svou klasičnost. Jiné, a jsou to ty šťastnější, pro svou aktuálnost. Zelenou poštu bude vždycky poslouchat pamětnická generace, ale není důvod, proč by tahle hudba z roku 1972 nemohla zasáhnout někoho, kdo ji uslyší zítra poprvé," napsal o albu v Hospodářských novinách kritik Pavel Klusák.

Znovu Varga s Hammelem v doprovodu Collegia Musica Zelenou poštu naživo přehráli před pěti lety v pražském Divadle Archa.

Marián Varga se narodil v lednu 1947 ve Skalici. K hudbě ho prý přivedl strýc, který rodině daroval klavír. Nástroj mladého Vargu zaujal, ale jinak byl "normální rošťák" a v sedmé třídě už "fakt docela slušnej kuřák". Po základní škole nastoupil na bratislavskou konzervatoř, z níž ho ale ještě před koncem studia vyhodili.

"Každý zvuk, který slyším, je pro mě pocitem ruky na klaviatuře. Hudba se mi nezobrazuje v notách. Místo noty se mi objeví ruka," říkal.