Viet Thanh Nguyen: Sympatizant

Jsem špión, spáč, vyzvědač. Člověk dvou tváří. Proto asi nikoho nepřekvapí, že i mysl mám dvojitou. Nejsem nějaký nepochopený mutant z komiksu nebo hororového filmu, i když se mnou tak občas někdo jedná. Prostě jen dokážu vidět všechny problémy z obou stran. Někdy si lichotím, že jde o talent, a ačkoliv připouštím, že není nijak podstatný, jedná se patrně o jediné nadání, které mám. Jindy vidím, že sice dokážu svět vnímat tímto způsobem, ale nemohu nijak pomoci, a tehdy si nejsem tak jist, jestli je vhodné nazývat to talentem. Talent by měl být přece to, co používáte, ne něco, co používá vás. Talent, který nemůžete použít, talent, který vás má v moci - takový talent, přiznávám, představuje nebezpečí. Ten měsíc ale, kdy moje přiznání začíná, vypadalo moje vnímání světa stále spíš jako výhoda než jako hrozba, jak už to u některých nebezpečí bývá.

Měsícem, o kterém mluvím, byl duben, nejkrutější měsíc ze všech. Byl to měsíc, kdy válka, trvající už drahnou dobu, přišla o své končetiny, což se válkám dříve či později vždycky stane. Byl to měsíc, který znamenal pro lidi v naší malé části světa vše a pro většinu lidí ve světě zbývajícím nic. Byl to měsíc, který představoval konec války a začátek… „mír“ asi není to pravé slovo, co říkáte, drahý Veliteli? Byl to měsíc, kdy jsem čekal na konec za zdmi vily, kde jsem žil předchozích pět let, zdmi, na kterých se blýskalo rozbité hnědé sklo a jejichž korunou byl rezavý ostnatý drát. Ve vile jsem měl vlastní pokoj, právě tak jako mám vlastní pokoj ve vašem táboře, Veliteli. Správný název pro tuto místnost je samozřejmě „samotka“ a místo domovníka, který by každý den uklízel, jste mi přidělil strážného s dětskou tváří, který neuklízí vůbec. Ale nestěžuji si. Chápu, že toto doznání je třeba sepsat v soukromí, nikoliv v čistotě.

V Generálově vile jsem měl sice dost soukromí přes noc, ve dne ho bylo ale jen málo. Byl jsem jediný z Generálových důstojníků, který bydlel v jeho domě, jediný svobodný muž v jeho štábu a jeho nejspolehlivější asistent. Ráno, než jsem ho odvezl ten kousek do jeho kanceláře, jsme společně snídali - na jednom konci týkového jídelního stolu jsme rozebírali hlášení, zatímco na druhém jeho žena dohlížela na ukázněné kvarteto dětí ve věku osmnáct, šestnáct, čtrnáct a dvanáct let, přičemž jedna židle zůstávala volná pro dceru studující v Americe. Konce se možná neobávali všichni, Generál ho ale moudře předpokládal. Tento štíhlý muž s vynikajícím držením těla byl zkušeným veteránem, který si nespočet svých medailí rozhodně zasloužil. I když měl jen devět prstů na rukou a osm na nohou, protože o tři ho připravily kulky a střepina granátu, věděla o stavu jeho levé nohy jen jeho rodina a nejbližší důvěrníci.

Jen málokdy se stalo, že by nedostál svým ambicím, snad s výjimkou přání jednou sehnat láhev vynikajícího burgundského a vypít ho se společníky, kteří nemají potřebu dávat si do vína kostky ledu. Byl hédonista a křesťan, právě v tomto pořadí, věřící muž, který věřil v gastronomii a Boha, svou ženu a své děti a také ve Francouze a Američany. Podle jeho názoru nám nabízeli mnohem lepší učení než ti druzí zahraniční Svengaliové, kteří obloudili naše bratry na severu i těch pár na jihu: Karel Marx, V. I. Lenin a předseda Mao.

Ne, že by dílo některého z těchto moudrých mužů četl! To byla moje práce. Jako jeho asistent a nižší zpravodajský důstojník jsem mu sepisoval poznámky třeba o Komunistickém manifestu nebo Maově Rudé knížce. Na něm pak bylo najít vhodnou příležitost, kdy svou znalost uvažování nepřítele předvede. Jeho nejoblíbenější byla Leninova otázka, kterou opakoval, kdykoliv se to jen trochu hodilo: „Pánové,“ deklamoval a poklepával přitom na příslušný stůl ztuhlými klouby prstů, „co dělat?“ Upozorňovat Generála, že tuto otázku položil ve stejnojmenném románu už Nikolaj Černyševskij, působilo nepatřičně. Kdo si dnes vzpomene na Černyševského? Podstatný byl Lenin, muž činu, který si otázku přivlastnil, bez ohledu na to, že ji jen opsal.

A právě v tomto nejtemnějším dubnu, když čelil otázce, co by se mělo udělat, nedokázal Generál, který na to, co dělat, vždy přišel, najít odpověď. Muž, který věřil v mission civilisatrice a americký způsob života, konečně zažil záchvěv nejistoty. Nemohl spát a procházel se po vile se sinavě zelenou pletí, jako by trpěl malárií. Od chvíle, kdy se před několika týdny v březnu zhroutila naše severní fronta, zjevoval se čas od času ve dveřích mé kanceláře nebo mého pokoje, aby mi sdělil nejnovější zprávy, bez výjimky pesimistické. „Věřil bys tomu?“ ptal se pokaždé a já na to měl vždy jednu ze dvou odpovědí: „Ne, pane!“ nebo „Neuvěřitelné!“.

Nemohli jsme uvěřit tomu, že v březnu vyplenili Ban Me Thuot, malebné a příjemné město kávy, můj domov na Vysočině. Nemohli jsme uvěřit, že náš prezident Thieu, na jehož jméno bychom nejraději naplivali, vydal nevysvětlitelný příkaz k ústupu našich sil bránících Vysočinu. Nemohli jsme uvěřit, že padly Da Nang a Nha Trang, ani že naše jednotky střílely civilisty do zad, když všichni zoufale bojovali o místa na prchajících bárkách a člunech. Ztráty na životech šplhaly do tisíců. V soukromí své kanceláře jsem poctivě pořizoval snímky těchto zpráv, jenž měly potěšit Mana, mého řídícího pracovníka. A přestože těšily i mne, jako známky nevyhnutelného rozkladu režimu, nemohl jsem si pomoci, abych se necítil pohnutý utrpením těch nebohých lidí.

Možná to nebylo z politického hlediska správné, abych s nimi soucítil, ale kdyby byla moje matka naživu, byla by jednou z nich. Byla chudá, já byl její chudé dítě a chudých lidí se nikdo neptá, jestli chtějí válku. Ani se jich nikdo neptá, jestli si přejí umřít žízní nebo se utopit v pobřežních vodách nebo jestli chtějí být okradeni a znásilněni vlastními vojáky. Kdyby ty tisíce lidí stále žily, nemohly by uvěřit, jak zemřely, stejně jako my nemohli uvěřit, že Američané - naši přátelé, naši dobrodinci, naši ochránci - odmítli naše prosby a neposlali nám další peníze. Co bychom s těmito penězi udělali? Koupili za ně munici, benzín a náhradní díly do zbraní, letadel a tanků, které nám ti samí Američané zadarmo věnovali. Darovali nám injekční stříkačky a teď nás vytrvale odmítali zásobovat lékem. („Nic,“ mumlal Generál, „není tak drahé jako to, co se nabízí zadarmo.“)

Na konci našich debat a společných jídel jsem Generálovi vždy zapálil cigaretu Lucky Strike. Hleděl do prázdna, zapomínal kouřit a cigareta mu pomalu dohořívala v prstech. V polovině dubna, když ho ze snění probral žhavý popel a on pronesl slovo, které bylo zakázané, utišila Madam haštěřicí se děti a řekla: „Jestli budeš ještě čekat, tak se odsud nikdy nedostaneme. Měl bys říct Claudovi o letadlo hned teď.“ Generál předstíral, že Madam neslyší. Měla mozek jako počítadlo, páteř jako instruktor pořadových cvičení a tělo jako panna i po pěti dětech. To všechno zabalené do jednoho z těch exteriérů, které naše malíře vzdělané ve stylu Beaux Arts inspirovaly k použití těch nejpastelovějších vodových barev a k těm nejrozmazanějším tahům štětcem. Krátce řečeno, byla to ideální vietnamská žena.

Tento dar štěstěny Generála nepřestával naplňovat vděkem i děsem. Promnul si špičku popáleného prstu, podíval se na mě a řekl: „Myslím, že je čas požádat Clauda o letadlo.“

Teprve až si zase začal mnout poraněný prst, troufl jsem si vrhnout pohled na Madam, která jen pozvedla obočí. „Dobrý nápad, pane,“ přitakal jsem.

Claude byl náš nejvěrnější americký přítel. Náš vztah byl tak intimní, že se mi dokonce jednou svěřil, že je z jedné šestnáctiny černoch.

„Aha,“ poznamenal jsem, „takže to vysvětluje, proč máš černé vlasy, proč se tak dobře opaluješ a proč umíš tancovat čaču jako jeden z nás.“

„Beethoven,“ podotkl, „byl taky z šestnáctiny černoch.“

„To potom vysvětluje,“ řekl jsem já, „proč dovedeš vystřihnout Happy Birthday, jako by se nechumelilo.“

Znali jsme se více než dvě desetiletí, od chvíle, kdy si mě v roce 1954 všiml v uprchlické bárce a rozpoznal má nadání. Byl jsem předčasně vyspělé devítileté dítě, už tou dobou slušně ovládající angličtinu, kterou mě naučil jeden z prvních amerických misionářů. Claude prý pomáhal uprchlíkům. Nyní mu patřil stůl na americkém velvyslanectví a jeho údajným úkolem byla podpora rozvoje turistiky v naší válkou zmítané zemi.

Jak si dokážete představit, na to, aby toto vysvětlení působilo věrohodně, bylo potřeba vyždímat kapesník prosáklý duchem amerického nadšení opravdu do poslední kapky. Ve skutečnosti patřil Claude k CIA a sloužil v naší zemi už v době, kdy patřila k francouzské koloniální říši. V té době, kdy se CIA ještě říkalo OSS a Ho Či Min ji požádal o pomoc v boji proti Francouzům. Při vyhlášení nezávislosti našeho státu dokonce citoval americké Otce Zakladatele. Nepřátelé strýčka Ho tvrdí, že každým koutkem úst dokáže říkat něco jiného, Claude ale věřil, že slyší obě strany zároveň. Zavolal jsem Claudovi ze své kanceláře kousek od Generálovy studovny a anglicky ho informoval, že Generál ztratil veškerou naději. Claudova vietnamština nestála za nic a francouzština byla ještě horší, anglicky ale mluvil výtečně. Zdůrazňuji to jen kvůli tomu, že to samé se zdaleka nedalo povědět o všech jeho krajanech.

„Je po všem,“ oznámil jsem, a když jsem to řekl Claudovi, vypadalo to konečně jako něco skutečného.

Říkal jsem si, jestli Claude nebude protestovat a tvrdit, že se na obloze ještě stále mohou vynořit americké bombardéry nebo že se už brzy na svých vrtulnících přiřítí americká vzdušná kavalérie, aby nás zachránila. Claude mě ale nezklamal.

„Zjistím, co se dá udělat,“ prohlásil přes bzukot hlasů v pozadí. Představil jsem si velvyslanectví v chaosu, přehřáté dálnopisy, naléhavé kabelogramy potkávající se na půl cesty mezi Saigonem a Washingtonem, personál pracující do úmoru a pach porážky tak čpavý, až zahltil klimatizaci. Uprostřed rozbouřených emocí zůstával Claude klidný. Žil tu tak dlouho, že se už skoro nepotil i přes tropickou vlhkost. Dokázal člověka sledovat i potmě, v naší zemi ale nemohl být nikdy neviditelný. I když to byl intelektuál, jeho americký původ byl nepopiratelný.

Byl to svalnatý typ, závodně vesloval a mohl se tak pochlubit pořádnými bicepsy. Zatímco naši učenci měli sklony k bledosti, krátkozrakosti a zakrnělosti, Claude měl metr devadesát, dokonalý zrak a udržoval se každé ráno ve formě dvěma sty kliky, při kterých mu na zádech seděl jeho nungský posluha. Ve volném čase četl a kdykoliv se zastavil ve vile, vyčnívala mu z podpaží kniha. Když dorazil o pár dnů později, přinesl s sebou paperbackové vydání knihy Asijský komunismus a orientální modus destrukce od Richarda Hedda.

Kniha byla určená pro mě, zatímco Generál dostal láhev Jacka Danielse - dárek, kterému bych dal přednost, kdybych si mohl vybrat. Bez ohledu na to jsem pečlivě prozkoumal obal knihy. Byl přeplněný bláboly tak bezduchými, že je mohli klidně opsat z kroniky fanklubu pubertálních dívčin, jenomže v tomto případě natěšené chichotání pocházelo od dvou ministrů obrany, senátora, který na dva týdny navštívil naši zemi, aby si ověřil fakta na místě, a známého televizního moderátora, který napodoboval výslovnost Charltona Hestona v roli Mojžíše. Důvody jejich nadšení vycházely z podtitulu „Pochopení a odvrácení marxistické hrozby v Asii“.

Když se Claude svěřil, že tuto knihu mnoho lidí považuje za návod, jak v této oblasti postupovat, přitakal jsem, že si ji tedy přečtu také. Generál odšpuntoval láhev. V tuto chvíli, kdy hlavní město obkličovalo osmnáct nepřátelských divizí, neměl náladu na knihy ani na zdvořilou konverzaci. Chtěl mluvit o letadle a Claude, převalující sklenku s whiskey mezi dlaněmi, přiznal, že to nejlepší, co se mu podařilo sehnat, byl černý let letadlem C-130 mimo úřední záznamy. Vešlo se do něj devadesát dva parašutistů s výbavou, což Generál dobře věděl, protože před tím, než ho prezident povolal, aby vedl Národní policii, sloužil u letectva. Zásadním problémem ale bylo, jak vysvětlil Claudovi, že jen jeho širší rodina čítala padesát osm osob. A přestože některé z nich neměl rád a několika přímo opovrhoval, Madam by mu nikdy neodpustila, kdyby nezachránil všechny její příbuzné.

„A co bude s mým štábem, Claude?“ tázal se Generál svou precizní, formální angličtinou.

„Co s nimi?“ Generál i Claude se zadívali na mě. Pokusil jsem se zatvářit statečně. Nepatřil jsem ve štábu k vysokým důstojníkům, ale jako asistent a důstojník nejvíc obeznámený s americkou kulturou jsem se účastnil všech Generálových schůzek s Američany. Někteří moji krajané mluvili anglicky stejně dobře jako já, i když většina měla alespoň náznak přízvuku. Žádný z nich ale, na rozdíl ode mě, nedokázal komentovat baseballové tabulky nebo rozebírat, jak hrozná je Jane Fondová, případně jaké přednosti mají Rolling Stones ve srovnání s Beatles.

Kdyby Američan zavřel oči a slyšel mě jenom mluvit, považoval by mě za svého krajana. V telefonu si mě s Američanem ostatně často pletli. Při osobních schůzkách byl můj protějšek potom pokaždé mým vzhledem šokovaný a skoro vždy se pak ptal, jak jsem se naučil tak dobře anglicky. V této banánové republice sloužící jako franšíza Spojených států Američané očekávali, že se budu vyjadřovat jako milióny těch, kteří anglicky nemluvili vůbec, používali lámanou angličtinu nebo mluvili s přízvukem. Jejich očekávání jsem nesnášel. Proto jsem vždycky tak rád demonstroval, písemně i ústně, jak jejich jazyk ovládám.

Měl jsem širší slovník a přesnější gramatiku než průměrně vzdělaný Američan. Dokázal jsem používat jazyk vyšší společnosti i spodiny, takže mi nedělalo problém, když Claude popsal velvyslance jako „mešuge“ a „pablba“, který „přemýšlí prdelí“, když si odmítá přiznat blížící se pád města. Oficiálně žádná evakuace neprobíhá, sdělil nám Claude, protože se v nejbližší době údajně žádné stažení nechystá.

Generál, který hlas zvyšoval jen málokdy, to tentokrát udělal: „Neoficiálně nás necháváte napospas“, rozkřikl se. „Z letiště odlétají letadla celý den a celou noc. Všichni, kdo pracují pro Američany, si žádají o výjezdní víza. Chodí si pro ta víza na vaše velvyslanectví. Evakuovali jste svoje vlastní ženy. Evakuovaly jste děti a sirotky. Jak to, že jediní lidé, kteří nevědí, že se Američané stahují, jsou právě Američané?“

Claude byl natolik slušný, aby se tvářil, že je na rozpacích, když začal vysvětlovat, jak by ve městě, kdyby se vyhlásila evakuace, propukly nepokoje a ty by se potom mohly obrátit proti těm Američanům, kteří by zůstali. To se stalo v Da Nangu a Nha Trangu, kde Američani prchali jako o život a nechali místní obyvatele, aby se pustili do sebe navzájem. Bez ohledu na tento precedent byla atmosféra v Saigonu přízračně klidná.

Většina saigonských občanů se chovala jako lidé v nepovedeném manželství, připravení se jeden druhého urputně držet a topit se spolu do poslední chvíle, dokud pravdu o dávno evidentní nevěře někdo nevyřkne nahlas. Pravdou v tomto případě bylo, že alespoň milión lidí pracuje nebo pracovalo pro Američany v té či oné pozici, od leštění jejich polobotek přes řízení armády vytvořené Američany ke svému vlastnímu obrazu až po posloužení felací za cenu, za kterou by v Peorii nebo v Poughkeepsie pořídili hamburger. Velká část těchto lidí věřila, že pokud komunisti vyhrají, čemuž uvěřit odmítali, čeká na ně vězení nebo gilotina, případně, v případě panen, vynucené manželství s barbary. Proč by nevěřili? Právě takové zvěsti CIA záměrně šířila.

„Takže …“ začal Generál, Claude ho ale okamžitě přerušil.

„Máte jedno letadlo a to máte ještě štěstí, pane.“ Generál se nehodlal doprošovat. Dopil svou whisky, to samé udělal Claude, potom Generál potřásl Claudovi rukou a rozloučil se s ním. Přitom ani na okamžik nepřerušil oční kontakt. Američani se rádi dívají lidem z očí do očí, řekl mi jednou Generál, hlavně když jim přitom vrážejí dýku do zad. Claude situaci takto neviděl. „Jiní generálové dostali místa jen pro nejbližší rodinné příslušníky“, vysvětlil nám Claude při loučení. Ani Bůh a Noe nemohli zachránit všechny. Nebo třeba nechtěli.

Nemohli? Co by na to řekl můj otec? Byl to katolický kněz, nevzpomínám si ale, že by tento ubohoučký duchovní někdy o Noemovi kázal, ačkoliv přiznávám, že na mši jsem chodíval jen lelkovat. Ať už by Bůh nebo Noe udělali cokoliv, nebylo pochyb o tom, že pokud by dostal šanci, zachránil by každý člen Generálova štábu stovku svých pokrevních příbuzných plus úředně spřízněné osoby, které by měly dost peněz na úplatek. Vietnamské rodiny byly komplikovaná a choulostivá záležitost, a i když jsem jako jediný syn ostrakizované matky občas po nějaké toužil, při této příležitosti tomu tak nebylo.