Miloš Doležal: Za

ZAtím ZA nimi...

Nejsem ani profesionální funusový řečník, ani člen pohřebního vysočinského bratrstva, ba ani redaktor nekrologové rubriky „pohřební hlídka“. Pouze jsem se v řečišti posledních dvaceti let, a při vědomí české choroby jménem zapomínání či přímo ignorance, pokoušel vzdorovat pomíjejícnosti a po svém se loučit se zemřelými přáteli a bližními, ohlédnout se ZA nimi, připomenout si je. Psal jsem tyto texty jako osobní rozloučení, jako vyprovázení, jako poděkování ZA přátelství či blíženectví. Jako vděk ZA jejich uchovaná či uchráněná ohniště radosti a statečnosti, u kterých bylo možné se ohřát. Ať už to byli generálové, básníci nebo nenápadní pastuškové, hodnost ani postavení nerozhodovaly. Byl to můj rituál, má „transfúze paměti“ – přivolat si ještě jednou jejich tvář, tón hlasu, pohyby těla, viditelné i nespatřené skutky, jejich životní příběhy a jedinečnosti, ještě s nimi chvíli pobýt, než jejich tělo bude definitivně zaházeno hlínou či pohlceno ohněm. Tedy proti práchnivění (prach jsi a v prach se obrátíš) vyvolat konkrétní lidskou tvář, její nezaměnitelný celek, rytmus a výraz. Tvář je význam, tvář nás vede ZA hlubinou člověka, tvář je rouškou na duši, nebo jak říká R. M. Rilke: „Portrétovat znamená hledat na určité tváři věčnost. Znamená oddělit věčné od pomíjivého.“

Nemohu zamlčet, že kdesi na počátku těchto mých pokusů o skici a náčrtky přátel a bližních stála v jinošství čtená knížka Karla Čapka Ratolest a vavřín, posmrtně vydaný soubor spisovatelových podobizen básníků, výtvarníků, herců a vůbec všech lidí, kteří Čapka zaujali a jimž věnoval v Lidových novinách svůj článek, osobně laděný, na malé ploše skvěle vykroužený. A pak fascinující portrétní umění některých malířů a sochařů – od Jana Kupeckého až po Vlastu Prachatickou, mám-li zůstat v českých zemích –, kteří ve své práci propojovali senzitivní zvídavost a vciťování se s pokornou ohleduplností. Jsou to všechno nedostižné vzory, mistři přesné zkratky a koncentrované energie.

Ale vracel jsem se také k živým, vydával se ZA nimi a bral jim ZA kliku – stisknout ruku ke kulatinám, pořídit rozhovor, zachytit jejich svědectví. Tento knižní výběr není úplný ani definitivní. O řadě přátel jsem bohužel nedokázal napsat, buď mi jejich smrt doslova vyrazila pero z ruky, nebo jsem chvíli pro rozloučení něčím promarnil. Budiž mi útěchou, že dobré vztahy smrtí nemizí a oni mi shovívavě odpustili kulhající nemohoucnost. Velice výstižně onen zvláštní vztah ZA bližním popsal Daniel Heller ve vzpomínce na zesnulého filosofa Bohumíra Janáta: „Když se ohlížím s pocitem vděčnosti ZA to, co jsme mohli prožít, ZA přítelem, uvědomuji si další význam předložky ZA: jak často jsme byli ZA ním, pozadu, v závěsu, ZA jeho myšlenkami, a on byl už ZAtím někde dál, vepředu, kam jsme ještě nedohlédli, a teď nás předešel definitivně. Už to všechno není relativní, ale je dokonáno, už je vše „sub specie aeternitatis“.

Co dodat? Bez přátel, kteří nás doprovázeli, a vzájemné agapé nic nejsme.

Miloš Doležal

Gilbert Augusta

Řehoř Vojtěch Mareček

Jan Babinec

POKOJNÉ VLNY V NEKLIDNÉM SVĚTĚ
Za Gilbertem Augustou († 23. 7. 2012)
a Řehořem Marečkem († 13. 7. 2012)

Začátek devadesátých let. Okreskami ranní mlžné Vysočiny se proplétá zelená Škoda 120 a v ní tři pasažéři. Želivský premonstrát korpulentní postavy pater Gilbert Augusta, vysoký hubený novic Jakub Jan Med a autor textu jako ministrant. Nedělní mše v Lhoticích, Jiřicích a Herálci. Hrstky lidí v kostelních lodích či spíše loďkách, ale přesto otec Gilbert káže s neobyčejným nasazením a intenzitou jako v katedrále. Kázání připomíná prudkou řeku. Kněz nezapře fenomenální kronikářskou paměť, důkladnou znalost historie, osobitě cituje, vzpomene na bizarní detaily, nečekané souvislosti. Umí vtáhnout do příběhu, který posloucháte jako detektivní story. I klimbající farník v zadní lavici se probere z mrákot. Dějiny a lidské osudy vystupují jako skutečná škola života. Z kazatele se řine, ba stříká pot, strhující homilie trvá ne méně než dvacet minut. Po mši se hned frčí na další „štaci“. V autě, které letí krajinou jako žhavý meteorit, otec Gilbert kázání dál rozvádí a různě propojuje s novými tématy. S nemenším nasazením slouží v dalších kostelících. A homilii „nepřeklopí přes kopírák“, ale nesen vlnou inspirace vnáší do ní další souvislosti. Je to dlouhá esej, kterou nikdo nikdy nezapíše – byla určena pro tuto chvíli, pro tuto neděli a uši desítek lidí. Jakub Jan mu při zpáteční cestě říká: „Otče, vy jste poslední barokní kazatel na Vysočině!“

Gilbert Josef Augusta se narodil 16. srpna 1940 v Humpolci a od dětství byl ovlivňován působením želivských premonstrátů v kraji, zvláště P. Víta Tajovského. Pro Augustovu cestu ke kněžství byl podstatný vášnivý zájem o historii a politické tání šedesátých let, kdy mohl začít studovat teologii. V roce 1969 byl vysvěcen na kněze a stihl, ještě než definitivně spadla normalizační klec, složit řeholní sliby právě v Želivě. Klášterní život se tehdy nestačil obnovit, a tak P. Augusta působil v rozličných farnostech především na Vysočině. Po návratu premonstrátů do Želiva po roce 1990 se zapojil do oživené komunity, byl však limitován řadou nemocí a strázní. Poslední léta pak trávil v kněžských domovech. Naposledy jsem se s ním setkal před dvěma lety na pouti ve Vojslavicích. A znovu: neobyčejné nasazení, kázání ohnivé, pestré i vystavěné. Žádné kuňkání. Začal nejdříve u tématu ženských postav v dějinách spásy, přešel na téma „brány pekelné ji nepřemohou“, citoval bohorovné výroky soudruha Čepičky a skončil u historie místa. Vrstvy, odbočky, předčasné pointy, a přesto dokázal udržet tvar i smysl a naznačit, že po staletí vede lidským hemžením skrytá nit, a tou je Bůh. Po mši dlouho seděl vyčerpán a zpocen v sakristii. Říkal jsem si: kněžství do roztrhání těla. Otec Gilbert zemřel 23. července 2012 v Moravci a pohřben byl do řeholního hrobu v Želivě.

Úplně jiným kněžským typem byl pater Řehoř Vojtěch Mareček, františkán z pražského Spořilova, jehož pozemská cesta se završila 13. července též roku 2012 ve věku nedožitých osmdesáti osmi let. Pocházel z moravského Slovácka a do františkánského noviciátu vstoupil za války. Po roce 1945 je s několika spolubratry poslán na studia do Belgie a v Lovani v roce 1949 vysvěcen na kněze. Odtud také pramenila jeho láska k francouzské kultuře a zvláště poezii. Po komunistickém puči mohl zůstat v exilu, ale vrátil se. Následovala eskapáda: přepadení kláštera, internace, vojna u PTP, soud, tříleté vězení a práce v dolech. Po návratu se pro něj novým domovem stalo Brno, zaměstnán byl jako komunální fotograf. Fotografoval svatby, podobenky do občanky i rodinné slavnosti. Několikrát mi vyprávěl, jak měl díky této práci možnost nahlížet do skutečného života a poznat starosti lidí. Tehdy také osobně poznal řadu českých básníků – Jakuba Demla, Klementa Bochořáka, Bohuslava Reynka i Václava Renče – a trvale byl uhranut básnickým slovem. Stal se vášnivým čtenářem a tuto vášeň dokázal přenášet na druhé. Zásluhou básníka Jaromíra Zelenky také přímo vstoupil do české poezie. Ve sbírce Kostelík básník píše: „Než požehná kněz, od Anežky / k nám otec Řehoř doběhne, / nenese s sebou knihu mešní, / jen do notýsku nahlédne, // volba je jasná: k rozloučení / patří Robert Louis Stevenson. / Kdykoli slýchám jeho čtení, / mé srdce k nebi povětroň...“ I v kněžském příběhu otce Řehoře hrálo roli politické tání šedesátých let, kdy mu byl navrácen státní souhlas a on mohl začít působit v Praze na Spořilově, kde u sv. Anežky sloužil „živým a mrtvým“ čtyři desítky let. Pokojným hlasem, laskavou srdečností, vyhraněným přístupem i vnitřní svobodou dokázal proměňovat své okolí. Byl skutečně „pokojnou vlnou, která se vlije do neklidu světa“. Nahlédl také, že skutečné umění inspiruje a dává neokorat srdci i jazyku. Navštěvoval Divadlo za branou a Violu, miloval hudbu, uměl zpívat lidové písničky, při různých setkáních četl a recitoval básně (Holana i Zahradníčka), přátelil se s výtvarníky (např. s manželi Vimrovými), pořádal přednášky, pro vlastní potřeby překládal (od žalmů až po básně francouzských autorů), sloužil bohoslužby pro vozíčkáře, zavedl dětské mše, široko daleko vyhlášené svojí oproštěností. Jeho promluvy k dětem nebyly žádným sentimentálním pudrováním či suchým moralizováním, ale skrze biblický příběh či příhodný úryvek z literatury (Malý princ, Ostrov pokladů, Robinson Crusoe) úžasným pronikáním k Ježíšovu učení. Prostor spořilovského kostela i divadelního sálku pod chrámem dával k dispozici koncertům, divadelním představením, přednáškám a literárním večerům, které sám pozorně a citlivě uváděl.

Do kostela takto přicházely desítky, ba stovky návštěvníků, kteří by tam ani jinak nevstoupili. Bylo zajímavé pozorovat, jak se otec Mareček uměl k druhým chovat, jak nestrojeně vítal děti, když jim rozdával tělo Kristovo, jak se dokázal umenšit, aby zářil Pán, a s jakým jemným úsměvem a vřelým stiskem ruky se vždy loučil. Do farních novin v zimě 2011 napsal příznačná slova – jakési své základní poznání i poselství: „Svět a také často my hledáme dveře. I my jsme často raněni slepotou. Apoštol Pavel vybízí první křesťany a nás: ‚Byli jste kdysi tmou, teď jste světlo v Pánu. Veďte si v životě jako děti světla.‘ Je třeba znovu nalézt pravou tvář naší víry. Zůstává v tom, že zakoušíme živoucího Krista. Zakoušíme Ho a chodíme v Něm.“

Dva kněžské osudy, dva přístupy ke světu, a přece jedna věrná služba. Zůstává vděčnost, že jsem takové Kristovy služebníky mohl potkat a poznat.

ČELEM, ŽÁDNÉ UHÝBÁNÍ
Za Janem Babincem
† 31. října 2005

V předvečer dušičkových svátků roku 2005 zemřel v Praze ve věku osmdesáti osmi let válečný veterán generálmajor Jan Babinec.

Jak příznačné – česká média se předhánějí v popisu životů „vyvolených a velkých bratří“, a na zmínku o smrti národního hrdiny se nezmůžou ani suchou zprávou. Nicméně otázka „Na kom stojí svět?“ má jasnou odpověď – na těch, kteří neváhali nasadit krk, riskovat, bojovat proti zlu a sem vložili své síly. Známá moudrost raně křesťanského spisovatele Lactantia „Bez statečnosti jsou všechny ctnosti jako vdovy“ platí o generálu Babincovi jako o málokterém druhém. Jeho život připomíná dramatickou cestu plnou záhybů, zvratů a strmých výstupů.

Jan Babinec se narodil v roce 1917 v Zaričevu, na Podkarpatské Rusi. Jeho otec byl úředníkem na zemském úřadě v Užhorodě, legionářem a aktivním sokolem, což byl svět, který syna výrazně formoval. Po okupaci Československa se Janu Babincovi podařil útěk k formující se československé jednotce v Polsku, ale při ústupu na jižní Ukrajině jej Sověti jako Rusína zajali a prohlásili za nepřítele a špiona. Následoval transport dobytčákem: Archangelsk, pak Murmansk a doly na Vorkutě. Dřina v přístavech, peklo gulagů; padesátistupňový mráz, v létě hejna komárů a především nelidská robota. Tehdy se také stalo, že vězeň Babinec „vyšmelil“ s ruskými dozorci za rukavice cigaretu, balenou do novin. A z toho „cigaretového“ ústřižku se dočetl, že se v Buzuluku formuje československý vojenský sbor. Díky aktivitě Heliodora Píky se nakonec se stovkami dalších Jan Babinec dostal k československé jednotce a účastnil se jako průzkumník bojů od Sokolova až po Kyjev. Později prošel paradesantním výcvikem a v září 1944 byl vysazen na Slovensko jako důležitý zpravodajský organizátor v rámci SNP. S odstupem poznal: „Byla to past. Rusové nechtěli, aby se Československo osvobodilo bez Ruska.“ Tenkrát také Babinec vysílal do Moskvy varovné zprávy, aby se upustilo od přechodu Dukelského průsmyku. Pointu však známe – Rusové nechali na Dukle Čechoslováky vykrvácet. Závěr války prožil u Kroměříže. Tenkrát se tam po letech sešel se svým bratrem Jiřím. Pár minut po jejich setkání byl bratr zastřelen.

Jistě by už tato Babincova životní válečná anabáze vydala na strhující román. Ale to by se nesměla odehrávat v Čechách, kde se po roce 1948 v životním ohrožení ocitli i ti z východní fronty, kteří nepatřili k rudým kádrům. Čerstvě ženatý Jan Babinec uprchl přes hranice a jako instruktor spolupracoval s britskou zpravodajskou službou při výcviku agentů, kteří měli být vysláni za železnou oponu. Nakonec zakotvil v New Yorku – na inzerát, který našel v New York Times, byl přijat k letecké společnosti PanAm, deset let také působil jako starosta Československého Sokola v zahraničí a v Radě svobodného Československa. Ve finále života – v roce 2002 – se rozhodl vrátit do vlasti – chtěl zde spokojeně a v klidu dožít. A jak se domov odvděčil? Několik týdnů před smrtí jej ministerstvo obrany nechalo vystěhovat z penzionu pro válečné veterány. Důvod – hrdina se už o sebe nedokáže postarat.

Pár dní před smrtí mi na otázku, jak by jednal, kdyby měl možnost život znovu prožít, generálmajor Jan Babinec bez váhání odpověděl: „Zase bych se postavil čelem. Žádné uhýbání.“