David Lagercrantz: Muž, který hledal svůj stín

12. června

Lisbeth Salanderová vyšla z posilovny, minula sprchy a hned na chodbě ji zastavil inspektor vězeňské služby Alvar Olsen. Něco překotně mlel, dokonce vypadal poněkud vzrušeně. Divoce gestikuloval a mával na ni nějakými papíry. Lisbeth Salanderová však z jeho řeči nerozuměla ani slovu. Bylo 19.30.

Půl osmá večer byla ve věznici Flodberga nejhorší doba. Opodál duněl nákladní vlak, zdi se otřásaly, klíče řinčely, ve vzduchu byla cítit směsice potu a parfému. Pro trestankyně to byl nejnebezpečnější okamžik celého dne. Rachotivé dunění železničních kolejí pohltilo veškeré zvuky a ve všeobecném zmatku před večerním zamykáním cel docházelo k těm nejsurovějším násilnostem. Lisbeth Salanderová v tuto hodinu vždycky přelétla očima celé oddělení a její pohled nikoli náhodou utkvěl na Fárie Kázíové.

Fária Kázíová, krásná mladá žena původem z Bangladéše, seděla ve své cele hned nalevo od ní. Přestože Lisbeth z místa, kde stála, neviděla nic jiného než Fáriinu tvář, nebylo nejmenších pochyb, že ji někdo fackuje. Hlava jí lítala ze strany na stranu, a ačkoli údery nebyly příliš tvrdé, působily dojmem zavedeného rituálu. Ať už to bylo jakkoli, týrání nepochybně trvalo už dlouhou dobu. Bylo to patrné jak ze způsobu šikany, tak z reakcí oběti. Již na dálku bylo zřejmé, že útisk poznamenal Fáriu do té míry, že v ní zlomil jakýkoli odpor. Už se ani nesnažila chránit si obličej rukama a v jejím pohledu se nezračilo žádné překvapení, nýbrž pouze tichá, němá hrůza. Fária Kázíová zažívala neustálý teror. Lisbeth to vytušila nejen z bedlivého sledování její tváře, ale nasvědčovaly tomu i další pozorování a postřehy, které učinila během svého několikatýdenního pobytu ve věznici.

„Tamhle,“ řekla a rukou ukázala na Fáriinu celu.

Ale když se Alvar Olsen obrátil, již bylo po všem. Lisbeth proklouzla do své cely a zavřela za sebou dveře. Zvenčí se ozývaly hlasy a tlumený smích, avšak dunění a rachot nákladního vlaku ne a ne přestat. Před ní stálo lesklé umyvadlo a úzká pryčna, police na knihy a psací stůl s kvantověmechanickými výpočty. Má smysl v nich pokračovat — má se nadále snažit dokázat platnost teorie smyčkové kvantové gravitace? Pohlédla na své ruce. Něco v nich držela.

Byly to papíry, kterými na ni Alvar před chvílí mával. Lisbeth přece jen pocítila jistou zvědavost. Ale byla to pitomost, zase nějaký test inteligence, jenž byl na druhé stránce úplně nahoře na dvou místech politý kávou. Lisbeth si posměšně odfrkla.

Nesnášela jakékoli způsoby škatulkování; svazek papírů jí zvolna vyklouzl z ruky a na betonové podlaze se rozevřel do vějíře. Na kratičký okamžik na něj zapomněla a pomyslela na Fáriu Kázíovou. Tyranku, která mladou ženu fackovala, nikdy nepřistihla při činu, ale přesto moc dobře věděla, kdo to je. Zpočátku se Lisbeth o atmosféru v nápravném zařízení nijak zvlášť nezajímala, ale život ve věznici ji proti její vůli postupně vtáhl do dění. Krok za krokem se jí dařilo dešifrovat viditelná i neviditelná znamení a záhy pochopila, kdo na oddělení doopravdy vládne.

Umístili ji na oddělení B, do pavilonu zabezpečovací detence. Zdál se být tím nejbezpečnějším místem v celé věznici a nezúčastněný návštěvník, který si zařízení zběžně prohlédl, o tom neměl důvod pochybovat. V žádném jiném vězení nebylo tolik strážných, kontrol a pracovních a studijních programů. Ale pokud se zde člověk porozhlédl trošku zevrubněji, vytušil, že tu něco není v pořádku. Strážní si hráli na tvrďáky a autority, dokonce uměli projevit soucit, ale ve skutečnosti to byli srabi a slaboši, kteří pustili otěže z rukou a přenechali je nepříteli — mafiánce Benitě Anderssonové a její bandě.

Během dne se Benita pochopitelně držela zpátky a počínala si jako příkladná vězeňkyně. Ale po časné večeři, kdy ostatní ženy mohly cvičit, případně se setkat s příbuznými, se Benita chopila vlády a šikanovala celé oddělení až do večera, kdy bachaři zamkli cely. Ve dne se vězeňkyně procházely mezi celami a šeptem hovořily o hrozbách nebo slibech, přičemž Benitina sebranka se držela na jedné straně chodby a jejich oběti na druhé.

Velkým skandálem byl především sám fakt, že Lisbeth Salanderová vůbec skončila ve vězení. Osud jí nebyl nakloněn, ale upřímně řečeno, Lisbeth se proti odsouzení k nepodmíněnému trestu nijak vehementně nebránila. Soudní proces jí připadal jako nesmyslné handrkování — už dávno jí bylo úplně fuk, jestli vysedává doma, v base nebo někde jinde.

Nakonec vyfasovala dvouměsíční pobyt ve věznici za maření policejního výkonu a za všeobecné ohrožení, neboť se zapletla do dramatu vzniknuvšího po vraždě profesora Franse Baldera, kdy na vlastní pěst unesla a ukryla osmiletého autistického chlapce, přičemž odmítla spolupracovat s policií, protože se zcela oprávněně domnívala, že dochází k tajnému úniku informací z policejního vyšetřování. Její hrdinský čin samozřejmě nikdo nezpochybňoval a všem bylo jasné, že chlapci zachránila život. Státní zástupce přesto vedl soudní proces s náramným patosem a soud se nakonec přiklonil na jeho stranu, ačkoli jeden ze členů senátu měl odlišný názor a Lisbetina advokátka Annika Gianniniová odvedla vynikající práci. Lisbeth jí však nijak zvlášť nápomocná nebyla, takže Annika neměla šanci na vítězství.

Lisbeth během celého líčení otráveně mlčela a odmítla se proti rozsudku odvolat. Chtěla mít celý ten cirkus konečně za sebou a podle očekávání skončila v otevřeném nápravném zařízení Björngärda Gård, kde měla spoustu svobody a volnosti. Poté však vyšlo najevo, že jí hrozí nebezpečí, na čemž ostatně nebylo nic překvapujícího, když člověk uvážil, s kým měla Lisbeth co do činění, a proto ji přemístili do chráněného zařízení Flodberga.

Při bližším zvážení tedy na Lisbetině přemístění nic podivného nebylo. Sice se tak ocitla mezi nejhoršími tuzemskými zločinci ženského pohlaví, ona sama však proti převozu nic nenamítala. Ustavičně měla kolem sebe strážné a rozhodně se nedalo popřít, že v tomto zařízení již po řadu let nedošlo k žádnému ublížení na zdraví ani jiným násilným skutkům. Personál se dokonce pyšnil opravdu úctyhodnou statistikou bývalých vězeňkyň, které se po vypršení trestu opět zařadily do společnosti, ovšem tyto statistické údaje pocházely z doby před nástupem Benity Anderssonové.

Lisbeth již od počátku zaznamenala spoustu provokací, ale nedala se nijak vyvést z míry. Byla protekční, mediálně známou vězeňkyní, o níž kolovaly všemožné fámy, a k její proslulosti rovněž přispěly údaje z vlastních informačních zdrojů kriminálního podsvětí. Před pouhými několika dny jí Benita přistrčila papírek s otázkou: Přítel, nebo nepřítel?, Lisbeth ho však po minutě vyhodila — nejspíš proto, že jí trvalo celých osmapadesát vteřin, než se ho obtěžovala přečíst.

Místní rozmíšky, boj o moc a různá spojenectví ji ani trochu nezajímaly. Soustředila se pouze na to, aby měla oči i uši otevřené, a brzy věděla své. Lisbeth upřeně zírala na své police se svazky pojednávajícími o kvantové teorii pole, které si objednala speciálně před nástupem do výkonu trestu. Vlevo se nacházela šatna a v ní visely dva vězeňské mundúry, které měly na prsou vyšité iniciály VS — Vězeňská služba—, aby se případně mohla převléknout, a dále spodní prádlo a sportovní boty. Stěny byly holé, nikde žádná fotografie ani sebemenší vzpomínka na život za vězeňskou zdí. Nábytek a zařízení ji zajímaly stejně málo jako doma na Rybářské ulici.

Na chodbě pokračovali bachaři v zamykání cel, což pro Lisbeth obvykle znamenalo osvobození. Když všechny zvuky utichly a kolem se rozhostilo ticho, mohla se pohroužit do své matematiky — do pokusů o propojení kvantové mechaniky s teorií relativity — a zapomenout na celý svět. Dnes večer to však bylo jiné. Lisbeth měla vztek, a to nejen kvůli týrání Fárii Kázíové nebo bující korupci na oddělení.

Před šesti dny ji navštívil Holger Palmgren, její bývalý poručník z dob, kdy v očích společnosti neměla dostatek rozumu na to, aby se o sebe dokázala náležitě postarat. Jeho návštěva sama o sobě představovala hotové drama. Holger už vůbec neopouštěl byt, byl zcela závislý na pečovatelkách a asistentech, kteří se o něj starali v jeho bytě na Liljeholmenu. Holger si však umanul, že se za Lisbeth musí za každou cenu podívat; nechal se do Flodbergy dopravit taxíkem, do areálu věznice vjel na svém invalidním vozíku s kyslíkovou maskou a lapal po dechu. Přesto to bylo milé setkání. Lisbeth si s ním povídala o starých časech a Holger byl sentimentální a dojatý. Jen jedna věc však Lisbeth rozrušila. Holger jí vyprávěl, že ho navštívila jakási Maj-Britt Torellová, bývalá sekretářka z psychiatrické léčebny svatého Štěpána, kde byla Lisbeth zavřená jako malá holčička. Maj-Britt se o Lisbeth dočetla v novinách a odnesla z kliniky obsáhlou dokumentaci, která by podle ní mohla být zajímavá. Pro Holgera to byla stará krutá obehraná písnička o tom, jak Lisbeth ležela přikurtovaná k lůžku — „nic, co bys měla číst“. Přesto musely dokumenty obsahovat něco nového, protože když se jí Holger zeptal na tu dračí kérku a Lisbeth mu pověděla o ženě s ohnivě zbarveným znamínkem na krku, starý pán vyrukoval s otázkou: „Nebyla náhodou z registru?“

„Cože?“

„Z Registru pro výzkum dědičnosti a prostředí v Uppsale. Někde jsem to četl.“

„To muselo být v těch nových papírech,“ řekla Lisbeth.

„Myslíš?“ zeptal se Holger. „Taky je možné, že jsem popletl všechno dohromady.“

Možná opravdu jen popletl všechno dohromady. Holger už byl hodně starý. Přesto jeho zmínka utkvěla Lisbeth v paměti a vrtala jí hlavou každé odpoledne, když bušila do boxovacího pytle v posilovně, stejně jako každé dopoledne strávené v keramické dílně, a nejinak tomu bylo i teď, když znovu stála ve své cele s očima upřenýma na podlahu.

Dokonce jí připadalo, že i test inteligence na rozházených papírech se nějak proměnil, už jí zdaleka nebyl tak lhostejný jako dřív, spíše v něm viděla návaznost na to, o čem spolu hovořili s Holgerem, přestože Lisbeth zprvu nechápala proč. Ale pak si vybavila ženu s mateřským znamínkem, která jí také dávala vyplňovat různé testy. Vždycky to skončilo hádkou a hotovým pozdvižením a situace vyvrcholila Lisbetiným útěkem z domova, když jí bylo pouhých šest let.

Přesto v ní pomalu začalo klíčit podezření, že hlavní roli nehrál útěk ani samotné testy, ale nějaká zásadní událost v jejím dětství, kterou tehdy nechápala, a hned jí bylo jasné, že se o tom musí dozvědět něco víc.

Samozřejmě že za chvíli bude na svobodě a bude si moct dělat, co bude chtít. Ale zároveň si byla vědoma toho, že má v hrsti inspektora vězeňské služby Alvara Olsena, který při páchání násilí v celách většinou dělal mrtvého brouka. Oddělení, za něž zodpovídal, bylo považováno za pýchu tuzemské vězeňské služby, ačkoli ve skutečnosti se nacházelo ve stadiu morálního rozkladu, a Lisbeth zapřemýšlela, jestli by jí Alvar Olsen nemohl obstarat to, co v cele postrádala nejvíce — internetové připojení.

Naslouchala zvukům na chodbě. Tu a tam někdo zavrčel nějakou nadávku nebo výhrůžku, dveře práskaly, klíče řinčely, potom však kroky strážných odezněly a nastalo ticho. Bylo slyšet jen hučení klimatizace, přestože fungovala prachmizerně a všude vládlo nesnesitelné dusno. Lisbeth Salanderová přeletěla očima test na podlaze a pomyslela na Fáriu Kázíovou, na Benitu, na Alvara Olsena a na ženu s rudým mateřským znamínkem na krku.

Shýbla se, aby posbírala papíry, posadila se k psacímu stolu a spěšně zaškrtala odpovědi. Když byla hotová, stiskla stříbrné tlačítko interkomu, který se nacházel vedle dveří do cely. Hlas Alvara Olsena zněl zdráhavě a nervózně. Lisbeth prohlásila, že s ním musí ihned mluvit.

„Je to důležité,“ zdůraznila.