Recenze: Festival Dvořákova Praha začal nevýrazným koncertem, zachraňovali ho Slovenka a český sbor

Zahajovací koncert festivalu je jeho výkladní skříní. Naznačuje možnosti, ale také ukazuje rámce či limity toho, co se bude dít. Úvodní koncert se nedělá jen pro sponzory a podporovatele, ale též pro publikum a společnost, kteří na startu ocení či zkritizují odvahu, případně se potěší nejklasičtější klasikou.

Dramaturgové desátého ročníku festivalu Dvořákova Praha vsadili na druhou možnost a ve čtvrtek festivalové dění v Rudolfinu otevřeli slavným Dvořákovým Stabat Mater.

Oratorium, které je jakýmsi záznamem skladatelova duchovního hledání po smrti jeho tří dětí, patří k důležitým dílům světové duchovní hudby. Je nejen na první poslech krásné, takže odzbrojí i netrénovaného posluchače, ale především niterné, a to velmi bolestně.

Před několika měsíci Česká filharmonie v Rudolfinu hrála Stabat Mater při loučení se zesnulým dirigentem Jiřím Bělohlávkem a byl to mimořádný mocný zážitek, který vzhledem k okolnostem a naladění chvíle bude těžké kdy zopakovat.

Přesto tento čtvrtek někteří posluchači v sále nutně museli srovnávat a pro sebe hodnotit, jak Dvořákovu hudbu prociťuje orchestr PKF – Prague Philharmonia a pozvaní sólisté v čele s hvězdnou lotyšskou sopranistkou Kristine Opolaisovou.

Ta bohužel představovala největší zklamání koncertu. Její zpěv byl ryze technicistní, nepřinášel žádný vroucí prožitek skladatelova duchovního boje vyjádřeného v hudbě.

Opolaisová sice disponuje silným hlasem, který překryje i silně hrající orchestr, ale prosté a čisté zpívání tónů bez vnitřního pohybu, jenž nakonec překoná či povýší techniku k umění, k opravdu dobrému výkonu nestačí.

Recenze: Festival Dvořákova Praha začal nevýrazným koncertem, zachraňovali ho Slovenka a český sbor

Další 2
fotografie

Těžko říci, čím to bylo – každopádně slovenská mezzosopranistka Jana Kurucová měla mnohem ponořenější výraz. Nejpozoruhodnější byl potom náhradník čtyřčlenné pěvecké sestavy, tenorista Richard Samek, který zaskočil za Poláka Piotra Beczalu. Dvořákovo hledání duchovní kotvy Samkovi nebylo ve zpěvu cizí, snadno si je přivlastnil, naopak mu dodával sugestivní přesvědčivost a pokornou něhu.

To se – a opět bohužel – nedá říci o orchestru. Pražské komorní filharmonii chyběla měkkost a vroucnost, jakkoliv jinak velmi živý a sympatický dirigent Emmanuel Villaume stíhal svá tempa a pečlivě pohlídal všechny nástupy.

Jistá hudební, ale možná mnohem více duchovní či empatická bezradnost byla nejvíce cítit z podivně prováděné dynamiky. Jako by v hudbě existovaly jen extrémy, rozdíl mezi pianissimem a fortem, mezi tichem a řevem, a mezi nimi nic nebylo – žádné postupné odstiňování nálad, žádné nenápadné stupňování, nabírání a klesání síly, žádné vrstvy a odstíny života.

Nejkrásnějšího dynamického houpání (není nic krásnějšího než přechod k pianissimu padesátičlenného sboru…) se tedy nedopustil orchestr, nýbrž Český filharmonický sbor Brno vedený Petrem Fialou, který byl nosníkem a spojovníkem koncertu.

Dvořákovy až extatické, vytrhující sbory zachraňovaly jinak poměrně umělecky nevýraznou, téměř indiferentní produkci.

Zcela jistě to nebyl propadák, ale nebylo to ani žádné nadprůměrné umění, kvůli němuž by se publikum muselo zvedat ze židlí. Že se tak stalo, je už téměř neurotický zlozvyk českého publika – u premiérového, plného sponzorů, kteří nechodí na koncerty pravidelně, to platí dvojnásob –, jež podobně jako poslanci v parlamentu za přítomnosti televizních kamer vždy po finále vyskakují ze židlí a jásají, i když produkce nedosahuje mimořádných kvalit.

Dvořákova Praha tentokrát úplně světově nezasvítila, ale to neznamená, že se tak nestane v dalších dnech. Naopak, úvodní koncert je třeba brát jako zahřívací sponzorské kolo, které předchází skutečné slavnosti hudby. Program je nabitý slibnými sestavami, které ze sebe snad vydají více, než se povedlo ve čtvrtek.