Recenze: Orchestr PKF zahájil sezonu soustředěně, po vzpomínkách na prázdniny v hudbě nebyla ani stopa

Jako by se tematicky ještě nechtěl rozloučit s prázdninami, zahájil orchestr PKF – Prague Philharmonia v pražském Rudolfinu svoji dvacátou čtvrtou sezonu.

Námětem všech tří skladeb nedělního koncertu byla příroda. Letní vítr, putování od nešťastné lásky až k utěšujícímu spánku pod rozkvetlým stromem a na závěr okouzlující i hrozivý, ale nakonec vlídný venkov jako místo, kam lze uprchnout před ruchem civilizace. Symfonickou báseň Im Sommerwind rakouského skladatele Antona Weberna a cyklus Gustava Mahlera Písně potulného tovaryše završila mohutná a zároveň vlídná Beethovenova Symfonie č. 6 zvaná Pastorální.

Program spojovala přírodní tematika, ale především vnitřní hudební soudržnost, a navíc ještě Vídeň, která byla hlavním domovem všech tří autorů.

Úvodní skladba Im Sommerwind z roku 1904 bez předchozí informace z tištěného programu zafungovala i jako hudební kvíz, v němž by pravděpodobně většina znalců propadla – je v ní slyšet rafinovanost Richarda Strausse a zvukomalba Gustava Mahlera i francouzských impresionistů. Jen systematika tónových řad Antona Weberna by v ní sotva někdo hledal.

Webern napsal Im Sommerwind ve svých jednadvaceti letech a je obrazem skladatelského mládí jednoho z čelných představitelů druhé vídeňské školy. Společně s Arnoldem Schönbergem a Albanem Bergem v ní Webern vytvářel zcela neotřelé hudební uvažování i estetiku, výsledky jejich práce vyvolávaly na koncertech skandály a zároveň razily cestu hudbě dvacátého století na desítky let dopředu.

Im Sommerwind je z tohoto hlediska velmi konzervativní, ale přesvědčivě napsaná symfonická báseň, jejíž líčení letní přírody vyrůstá z prodlevy kontrabasů působící jako lehká narážka na úvod Wagnerova Rýnského zlata.

Orchestr vedený svým šéfdirigentem Emmanuelem Villaumem hrál soustředěně a kompaktně – v hudebním výkonu nebyla po vzpomínkách na prázdniny ani stopa. Smyčce držely pevný a soudržný základ, do nějž pronikaly krásné barvy dechových nástrojů v detailním propracování.

Im Sommerwind zafungovala nejen jako hádanka a klasický úvod koncertu svou asi desetiminutovou stopáží, ale také jako osobitý dárek – většina posluchačů ji patrně naživo slyšela poprvé.

Cyklus Písně potulného tovaryše – Lieder eines fahrenden Geselle – je proti tomu jedna z nejznámějších kompozic Gustava Mahlera, který v programu koncertu představoval předchozí generaci geniálních vídeňských skladatelů oproti Webernovi.

Mahler napsal Písně potulného tovaryše rovněž jako velmi mladý, v roce 1884 mu bylo čtyřiadvacet let. Ve čtyřech písních líčících zklamání z nešťastné lásky už je ale obsažen typicky mahlerovský styl kombinující trýznivou symfonickou hloubku a uvažování o věčnosti s naivním písničkářstvím.

V první části závěrečné písně se ozve i smuteční pochod – jedna z konstant Mahlerova hudebního a nakonec i myšlenkového světa. Smířené usínání pod rozkvetlou lípou by mohlo připomenout i trampský doják, nebýt jemného kouzlení s orchestrální barvou.

Mahlerův cyklus zazpíval třicetiletý ukrajinský barytonista Andrej Bondarenko, jehož kariéra je na slibném začátku. Momentálně působí v opeře v Curychu a na konci sezony jej čeká debut v londýnské Covent Garden, kde bude zpívat roli Marcella v Pucciniho Bohémě.

O nastudování cyklu Písně potulného tovaryše pěvce požádal Emmanuel Villaume, s nímž se Bondarenko setkal už v opeře v Dallasu. Celý Mahlerův cyklus také vystavěli jako velký dramatický oblouk připomínající operní uvažování.

Provedení stoupalo od křehkého smutku úvodní Až se vdá milá má k naléhavým akcentům Přes pole jsem šel až takřka k hysterickým vrcholům třetí písně Žhavý nůž já v srdci mám. Smutek a klid písně Ty dvě modré oči ukončily myšlenky na nešťastnou lásku splynutím s přírodou.

Andrej Bondarenko má lyrický, světlý a nosný hlas, ale zároveň také ještě mladý a nevyrovnaný. Velmi dobře mu zní střední a nižší poloha, výšky ještě potřebují dopracovat – znějí mu nesourodě, trošku jako vypůjčené od jiného pěvce. Rozhodně ve spolupráci s Villaumem projevil smysl pro celkovou výstavbu cyklu i jednotlivých písní, i když je otázka, zda oné operní dramatičnosti nebylo až příliš. Mahlerově impulzivní povaze i chování by ale její dávka odpovídat mohla.

Recenze: Orchestr PKF zahájil sezonu soustředěně, po vzpomínkách na prázdniny v hudbě nebyla ani stopa

Další 2
fotografie

Symfonie č. 6 Ludwiga van Beethovena představovala jediné opravdu zralé dílo v programu koncertu. Beethoven na základech vídeňského klasicismu vybudoval cestu k romantickému revolucionářství a takzvaná Pastorální symfonie je předobrazem velkých symfonických líčení přírody, ať už se nacházejí u Hectora Berlioze, Bedřicha Smetany a vlastně kteréhokoliv jiného romantika.

Beethovenova Pastorální symfonie vedla posluchače v Rudolfinu od Probuzení radostných pocitů po příjezdu na venkov přes Scénu u potoka završenou ptačím zpěvem na Radostné shromáždění vesničanů a skrze Bouři a vichr až ke Zpěvu pastýřů a radostným a vděčným pocitům po bouři.

Beethoven v názvech jednotlivých vět stručně shrnul jejich náladu, kterou neomylně a přesně zakódoval do hudby.

Orchestr i Emmanuel Villaume zahráli Beethovenovu symfonii výborně. I při živých tempech konkrétně artikulovali, základem bylo krásné legato smyčců a plynulé frázování. V krátkých sólových vstupech měly řadu příležitostí k drobným barevným kouzlům dřevěné dechové nástroje, spolehlivě zahrály lesní rohy i ostatní žestě.

PKF – Prague Philharmonia dala své aktuální sezoně titul Podmanivě, zásadní roli v ní bude hrát zpěv. V příštích programech se mezi účinkujícími objeví sopranistky Simona Houda-Šaturová, Kateřina Kněžíková, tenorista Jaroslav Březina, mezzosopranistka Lucie Hilscherová, Český filharmonický sbor Brno i korejská hvězda Sumi Jo.