Recenze: Režisérka Polívková polidštila svět prozaičky Hůlové. Hrdinku Macochy ztvárňuje pět hereček

Prozaická tvorba Petry Hůlové je v kontextu současné české literatury ceněna jako jedna z nejsvéráznějších. Zároveň však sklízí kontroverzní čtenářské reakce, způsobené překračováním literárních konvencí, a také třeba slovníkem, jenž se nevyhýbá užívání vulgarismů ani v kontextech, kde to i dnes působí provokativně.

Divadelní adaptace autorčina románu Macocha v režijním zpracování Kamily Polívkové zaujme scénickou originalitou, ale také tím, jak se jí daří nelíbivý svět Hůlové pochopit a – s trochou nadsázky řečeno – polidštit.

Nepříjemná sonda do nitra ženy v krizovém bodě středního věku vzdor veškeré drásavosti působí ve své divadelní verzi o poznání vlídněji a empatičtěji nejen vůči samotné ústřední postavě, ale také vůči divákovi.

Scénická podoba Macochy vznikla v koprodukci brněnského HaDivadla a pražského Studia Hrdinů. Zatímco v Brně byla uvedena už před prázdninami, v Praze se premiéry dočkala až teď, v úvodu nedávno zahájené divadelní sezony.

Pro autorčin sžíravý sestup do rozdrásané ženské duše vytvořila režisérka Polívková divadelní tvar, který rafinovaně a mimořádně tvořivě pracuje s jednoduchými technickými prostředky. Výchozí nedramatičnost pak překonává tím, že monolog jediné ženy rozděluje mezi pětici hereček, Táňu Malíkovou, Lucii Andělovou, Simonu Pekovou, Kamilu Valůškovou a Marii Ludvíkovou.

Řešení je to logické, neboť koresponduje s duchem románu: ústřední hrdinka Macochy se rozpadá na několik bytostí: je zároveň úspěšnou spisovatelkou červené knihovny, matkou, manželkou, milenkou, ale také sebedestruktivní alkoholičkou, která padá střemhlav do hluboké propasti depresí a protichůdných pocitů pohrdání okolním světem a hned zase hledání záchytného bodu v něm.

Každé z pěti hereček je předepsáno, aby personifikovala jednu ze jmenovaných složek společné hrdinky, ale občas se jejich role prolínají, vzájemně prostupují a doplňují.

Polívková v inscenaci zvolna kráčí od záměrné statičnosti a strnulosti k čím dál bohatší herecké akci a vytříbenému vizuálnímu efektu. Hned v úvodu se herečky semknou k sobě stejně, jako to kdysi v sedmdesátých letech minulého století učinili členové legendární kapely Queen, a zanotují začátek jejich slavné Bohemian Rhapsody. Pak ze stejného místa začnou postupně přednášet své sebezpytné, sebedestruktivní monology.

Diváci jsou tedy zprvu atakováni takřka výhradně verbálním projevem, a především samotným obsahem textů, v nichž se zračí autorčin sarkasmus, smysl pro neotřelé vyjadřování životních paradoxů, pro odhalování tabuizovaných zákoutí lidského prožívání.

Od statičnosti, která po chvíli začne působit tíživě, se pak inscenace krok za krokem probíjí ke stále propracovanější mizanscéně, k dramaticky bohatším situacím a k vizuálně působivějším proměnám.

Ke slovu se tady dostává nápaditá práce scénografa a světelného designéra Antonína Šilara. Dominantní funkci vyhradil reflektoru zavěšenému nad scénou a vybavenému zároveň videokamerou, která na velké plátno živě přenáší vše, co se právě nalézá pod ní. Ať už je to nelichotivý detail tváře herečky ležící na podlaze, vzorek z kusu odhozeného kostýmu nebo plazící se kouř ze suchého ledu.

Výsledný efekt je výtvarně působivý, nikoliv samoúčelný, protože dokonale rezonuje s temnou atmosférou jedné životní bilance.

Pro samotnou ústřední postavu nacházející se takřka permanentně na pokraji nervového zhroucení má režisérka Polívková víc chápavého soucitu než nelítostná prozaička Hůlová ve svém románu. Platí to pro ústřední hrdinku coby spisovatelku kýčovitých milostných selanek, jak ji ztělesňuje Lucie Andělová: svou literární tvorbu dokáže razantně obhájit vtipným tvrzením, že příkladů pro špatné konce máme na každém kroku plno, ale vymýšlet knižní happyendy, toť těžký autorský oříšek…

Ale překvapivě to lze vztáhnout i na hrdinku v pozici nestandardní matky, která překračuje veškerá tabu, když bez obalu odhaluje ambivalentní vztah ke dvěma vlastním dětem. Víc než o starostlivosti a porozumění totiž bez obalu hovoří o směsi lásky a odporu, ba takřka nenávisti. Jako by děti pro ni byly dvěma dravými vetřelci, které si kdysi vyrvala z nitra a nyní je jimi a jejich soustavnou blízkostí sužována.

Zkušená herecká matadorka HaDivadla Marie Ludvíková dokázala i pro vyjádření tak extrémně nepříjemných pocitů nalézt uměřený a věrohodný výraz životní rezignace. Šokující zpověď proto nebudí znechucení, ale spíš soucit či aspoň shovívavost.

Převážně monologický charakter inscenace pak z pěti žen na scéně nejvýrazněji nabourá Kamila Valůšková, která v dlouhé bezeslovné etudě předvede hrdinčino alkoholické delirium jako balancování na hraně bytí. Její neschopnost zbavit se krunýře příliš těsných šatů, zapálit si cigaretu nebo pustit si magnetofon vyvolává trpký smích i mrazení.

Nový společný projekt HaDivadla a Studia Hrdinů nabízí sugestivní sondu do světa frustrací a nejtemnějších hlubin ženské psychiky. Třebaže autorčin tvrdý, extrémně sebestředný úhel pohledu může diváka občas poněkud iritovat, režijně-výtvarné uchopení tématu i přesvědčivé herecké ztvárnění inscenace se jakýmkoliv pochybnostem úspěšně brání.