Recenze: Film Po bouři je neokázalý japonský skvost. Režisér zvládl vztahové drama mistrovsky

Poslední film japonského filmaře Hirokazua Kore'edy, který nyní začala promítat česká kina, se jmenuje Po bouři a silný tajfun mířící na Tokio v něm hraje roli jistého hybatele děje.

Byl by ovšem omyl očekávat od snímku zážitek založený na vyhroceném chování postav. V Kore'edově mistrovském vztahovém dramatu si hrdinové dusí emoce v sobě a jen v několika málo okamžicích je nechají vytrysknout na povrch. Přesto, a nebo právě proto ale film nabízí silnou citovou katarzi a rezonuje v člověku ještě dlouho poté, co opustil kino.

Režisérova tvorba bývá právem přirovnávána k japonskému klasikovi Jasudžiru Ozuovi. Stejně jako tenhle mistr subtilních dramat z třicátých až šedesátých let minulého století inscenuje i Kore'eda své filmy v poklidném tempu a soustředí se na co nejpravdivější vykreslení zdánlivě banálních situací. A stejně jako Ozu má dar vzít jednoduchý komorní příběh několika obyčejných postav a přetvořit ho v univerzální a všude na světě srozumitelné podobenství o rodinných vazbách, která předurčují to, kým jsme a kam patříme.

Hlavním hrdinou snímku je zkrachovalý spisovatel Rjóta (Hiroši Abe). Tomuhle čtyřicátníkovi, žijícímu v neuklizené staromládenecké garsonce, se už na první pohled život sype pod rukama. Svému okolí a možná i sám sobě ještě občas namlouvá, že znovu nastartuje autorskou kariéru, která se ale nějak zasekla před patnácti lety vydáním úspěšného románového debutu.

Zatím si vydělává jako soukromé očko hledající zaběhnuté zvířecí mazlíčky a sledující nevěrné manžele a manželky. Ve volném čase ale povětšinou špehuje svou bývalou manželku Kjóko a zhruba desetiletého syna Šinga, kterého smí vídat jednou za měsíc.

S nevolí zjišťuje, že si jeho bývalá žena našla nového přítele. Kjóko navíc hrozí tím, že mu Šinga přestane půjčovat úplně.

Rjóta nezvládá platit alimenty, už proto, že většinu vydělaných peněz prohraje ve sportovních sázkách. Při návštěvách své empatické matky, která ho už snad jako jediná na světě nesoudí, prohrabává šuplíky a různé skrýše a hledá neobjevené poklady po svém nedávno zesnulém otci, který byl, jak se mezi řádky dozvídáme, podobný nespolehlivý gambler, žijící ve vzdušných zámcích, jaký se postupem času stal z Rjóty.

Titulní větrná bouře pak Rjótu, Kjóka a Šinga uvězní na jeden večer v matčině klaustrofobním sídlištním bytečku a poskytne všem zúčastněným prostor pro pročištění vzájemných vztahů. Nejsme ovšem v Hollywoodu, takže jednoznačný happy end od snímku nečekejme.

Kore'edův propracovaný scénář nabízí plnokrevné postavy, kterým ale pronikáme pod kůži díky neobyčejnému smyslu pro detaily, kterými je tvůrce charakterizuje.

V jeho dlouhých záběrech, snímaných po ozuovsku často z podhledu, se často hodně věcí odehrává v druhém plánu a význam tu nesou nejen slova, ale i drobná gesta, která je doprovázejí.

Prostředí, ve kterém se Po bouři odehrává, se do nejmenších podrobností zdá být srostlé s postavami, o nichž vypráví. Kore'eda film navíc natáčel na sídlišti, kde sám strávil dětství. Drásavý film o nevykořenitelnosti rodinných pout tím získává punc zvláštní upřímnosti.

Přesvědčivé výkony předních japonských herců jenom podtrhují přirozeně intimní atmosféru snímku. V jeho vyznění neskřípe jediný falešný tón. Kore'eda si celý film napsal, natočil i sestřihal a každá složka filmu přispívá k dokonale vyvážené harmonii celku. Pro melancholickou náladu babího léta je tenhle neokázalý skvost jako stvořený.