Otta Bednářová: Jak jsme hledali obrazy

Nemůžu se zbavit víry v lásku

„Kdybych mluvil jazyky lidskými i andělskými, ale lásku bych neměl, jsem jenom dunící kov a zvučící zvon.“ (1Kor 13,1)

Sbírám v sobě už nějaký čas sílu, abych se vyznala svým dětem a svým bližním z vlastního hledání, tápání, klopýtání a znovunalézání. Zdá se mi, že si potřebuju ujasnit a ostatním svěřit, čím žiju, z čeho se raduju a čím se trápím. Aspoň se o to pokusit.

Musím se vrátit daleko zpátky, až do roku 1945. Nebylo mi tehdy ani osmnáct, když skončila druhá světová válka. Po šesti letech temna přišla konečně nadějná úleva a vzápětí s ní lákavé volání:

Vytvoříme ráj i bez Boha. Už tady na zemi. Nikdy se nesmí opakovat zločiny, už nikdy nedopustíme bezpráví, nespravedlnost. Předěláme život na zemi. Člověk je na ní pánem!

Všechno se mi zdálo být na dosah. Jasné a snadné, jednoduché a přímočaré: uspořádání světa i života v něm.

Uvěřila jsem.

Já, pokřtěná i biřmovaná, vychovávaná rodiči v lásce k Bohu a pokoře. Se shovívavostí jsem najednou hleděla na svoji klečící babičku, když s rukama sepnutýma modlila se svůj Otčenáš i za mne. Nevyslovila jsem, co jsem si tehdy myslívala: Svět je dnes už jiný, babičko! Nastoupila věda namísto pouhé víry. – Neměla jsem to srdce vzít, narušit starému člověku, co ho po celý život provázelo a v co doufal. Svatá má prostoto!

Běda mi! Protože právě ti, jejichž vědě jsem uvěřila, zatížili mě navždycky zločiny nejtěžšími. Vraždili a vraždí, mučili a mučí, zavírají do koncentračních táborů a stavějí na pranýř statisíce nevinných a statečných. Umlčují každého, kdo s nimi nesouhlasí, a neváhají použít jakýchkoliv prostředků. Nezastaví se před ničím. Pronásledovali a pronásledují i hlasatele slova Božího a následovníky Kristovy. I ty, kdo povstali na jejich obranu. V zájmu slibovaného ráje na této zemi, v zájmu své vědy o třídní nenávisti.

Oklamaná a zklamaná, ale také provinilá se cítím tváří v tvář této bilanci.

Už dávno s tím nechci mít nic společného. Ale žel mám.

Kdysi jsem přece uvěřila a dala svůj hlas. Tedy i umožnila, aby se stalo, co se stalo. Že sobě přikládám větší význam a roli, nežli jsem měla a mám? Nebyla jsem přece sama. Mnoho lidí dobré vůle se vydalo budovat zaslíbenou zemi bez Boha. Až jednou někdo zhodnotí celou tragédii mé generace v dějinné souvislosti, bude můj podíl viny pouhým zrnkem v písku. Ale bez zrnek by ani písku nebylo, a tak ani já nemůžu jen mávnout rukou, že se všechno prostě samo přihodilo a seběhlo.

Co je mi platné, že jsem se z čisté víry v lásku, pravdu, spravedlnost a dobro přihlásila k těm, kteří zvali do ráje na zemi. Že jsem nepostřehla ve věku mladické nerozvážnosti, jak se nechávám vlastně unášet pouze hesly o lásce, dobru, spravedlnosti a pravdě. Jak jsem se mohla domnívat, že zrovna má generace, nebo jakákoliv generace bude kdy vyvolená či předurčená předělat svět v ráj zemský. A co je mi platné, že jsem už před čtvrt stoletím sedala od rána do večera v soudní síni při rehabilitačních procesech, abych si vypila svůj kalich hořkosti. Abych vyslechla svědectví těch, kdo přežili, či pozůstalé po těch, kdo nepřežili. Že jsem záměrně, až do morku kostí chtěla poznat krutou pravdu o zločinech. Co je mi platné, že jsem se pak pokoušela a pokouším svými slabými prostředky ozývat proti nespravedlnostem a že jsem za to platila a platím svou daň? Než jsem prohlédla slibovaný ráj, byl tu už celý systém, který drží své otěže rajské moci obludně a pevně. Běda, jak málo jsem zmohla a zmohu!

Člověk vždycky, od nepaměti, toužil po lásce. Odjakživa hledal dobro a pravdu. Stejně tak jako věčně zápasil se lží, zlobou, nenávistí a závistí. V tom je stále týž, po celá staletí. Jenže bez Boha se prostor nedobrého více otevřel a rozšířil a zatlačuje až někam ke zdi nemódní pokoru. Co bývalo veliké, umenšuje a vygumovává z paměti, nízkému naopak staví sloupy a pomníky. Stvořitelé ráje na zemi se dovolávají dobra a lásky, ale už dítě učí přetvářce. Vyhovuje jim člověk nenávistný a zlý, bez cti a víry v hodnoty nejvyšší. Tak ho mají v hrsti, tak s ním mohou manipulovat. A on se posléze nechá! Nic mu nestojí za to, aby se ozval. Anebo všechno mu stojí za to, aby mlčel. Vyznavači materielní vědy mají přece svou odměnu už tady na zemi. Obklopují se haraburdím, pomíjivým bohatstvím, almary praskají ve švech a duše strádá. Anebo ne?

Zvedá-li člověk ruce na souhlas s těmito bohy, ať jenom z nevědomosti anebo z prospěchu, anebo ze strachu či lidské pýchy, je mu vše dovoleno. Nač by si tedy měl odříkat, cokoliv odpírat, cokoliv nepoznat, před čímkoli se zastavit. Žije přece jen jednou! Jen jednou a ještě krátce! Tak tedy hodujme, ať život stojí za to. Přehodnocujme hodnoty, copak nemá každý právo žít, jak se mu zachce? A třeba bez milosrdenství, bez odpovědnosti, bez soucitu, bez charakteru. A brát, co mu nenáleží, zlořečit otci svému i matce své, zrazovat ženu a vlastní děti, opouštět, zraňovat, kdy, jak se mu zlíbí! Máme přece právo prožít svůj jediný život po svém! Takové je krédo vědy neomylné. Ideál jejího ráje…

Peklo to je! Jen za pomoci každičkého jediného hlasu – tedy i mého – mohla se roztočit děsivá kola prázdnoty srdce a duše. Bez Boha se žije zdánlivě snadno, než je míra dovršena. Vím to sama dobře. Život, který mi byl propůjčen jen jednou, jsem zašpinila… A moje svědomí? Ach – svědomí! Je často laskavé k nám chybujícím! Někdo vytýká Bohu, že je nespravedlivý, že je snad zlý, když dovolí takovou zkázu. Když nás stvořil s láskou a nenávistí v srdci, zdravé a nemocné, šťastné a trpící.

Ale Bůh oslovuje každého z nás a na nikom nežádá víc, než je kdo schopen unésti. Kdo čeho dostal více, může rozdávat ze svého nadbytku. Kdybychom všichni dostali všeho stejný díl, jaké bychom tu měli na zemi poslání? Každý každému svým darem máme přispívat, jeden druhého doplňovat a vzájemně se podpírat. Každý jsme jiný, žádná bytost se dvakrát neopakuje.

Lidé se ptají: A kde je Bůh? Ukažte mi ho a já v něj uvěřím. Dokonalost harmonie, všeho, co na této zemi kdy bylo a je, v tom je přítomen a viditelný. Kdo ho odmítají a z lidské pýchy své schopnosti vyzvedávají, Jeho dary za své vydávají, neuvidí a neuslyší, i kdyby sebevíc hledali a konali. Bůh každému ponechává volbu. Mne také neopustil On. Já Jeho. Troufalá lidská pýcha mi na čas zaslepila oči a přehlušila ve mně hlas Boží! Kdo nechce slyšet, neslyší. Kdo nechce vidět, nevidí. Když mu nenasloucháme, může On za to?

Člověk našeho století je oslněn sám sebou víc, než byl kdykoliv předtím. Klaní se sám sobě, své vlastní velikosti. Dosáhlo snad lidstvo někdy větších úspěchů? Překonali jsme všechno, co tu kdy bylo, za pouhých několik desítek let. I hvězd se dotýkáme. Jeden div stíhá druhý. Technika se řítí po dálnicích. Tratě kolejnic prošpikovaly svět a člověk, kdykoliv se mu zachce, může se snadno přepravit, kam mu jen fantazie dovolí. Slovo i obraz pronikne za pár vteřin přes hory a doly až do našich příbytků. Stroje pracují za nás. Máme jich plno, dokonce i doma pod vlastní střechou. Všemu rozumíme a čemu dnes ne, to zítra poznáme. I příroda je naše. Dovedeme z ní těžit, a dovedeme jí dokonce vládnout. Svět je poznatelný a my jeho tajemství odhalíme – volá ve století techniky sebevědomá ateistická věda všech věd. Jak lákavě to zní lidským uším! Běda mi, že jsem kdy uvěřila! Jak jsem zabloudila! Což nestaví člověka každý jeho nový objev zároveň před nový poznatek o dalším tajemství a neznámu? Což právě za posledních pár desítek let, kdy jeden technický div stíhá druhý, neměl se člověk dost příležitostí přesvědčit právě o tom? Co objevil, je na zemi odedávna dáno. Je tu na tomto světě, co svět světem stojí, a dnešní člověk jen o něco více porozuměl jeho silám a bohatství, chemickým prvkům a sloučeninám, zákonům fyzickým, silám magnetickým, elektrickým, atomu a jeho vlastnostem a kdoví čemu ještě. Jsou tu však jistě i další síly, o nichž nemá sám dosud ani ponětí. Jsou tu a byly tu už dávno před ním. Z vůle Boží. Člověk je nevynalezl. Jen víc je pochopil. A možná ani to ne!

Dal přece dohromady auto, a musí zachraňovat les. Má prostředky na praní prádla, a voda se nedá pít. Rozoral meze, a úrodnou zemi splavuje déšť. Letecky hnojí pole, a hyne zvěř, ptactvo i člověk sám. Nemá dost kyslíku. Všechno, co je, má na zemi své místo, svůj úkol, své poslání. Každičký tvor, slunéčko sedmitečné i věčně spěchající mravenec. Ale i bažina či lesní studánka. Kdo se jen chvíli zastaví a ztiší, žasne nad božskou dokonalostí! Vnutí-li člověk čemukoliv úkol jiný, byť z touhy prospět lidstvu, obrací se každé takové násilí po čase i proti němu samému. Kolik je denně takových poučení! Všude, kam troufalá lidská ruka ve své domýšlivosti zasáhla, tam na druhé straně porušila velebnou harmonii. Ostatně i to je harmonie. Lidské hledání, které je jako dar a poslání člověku svěřeno, a tajemství věčného. Právě zde je Bůh hmatatelnější než kdekoliv jinde. Kolik chceme mít ještě důkazů, my lidé, co všechno chceme zničit, abychom se dověděli o své nedokonalosti?

Moudrý svět si svoji nedostatečnost uvědomuje a kajícně se pokouší napravovat, co sám narušil. Jen zastánci vědy všech věd se tváří sebevědomě, protože se cítí neomylní. Nemohou přiznat svou slabost či chyby. Natož pak napravovat, co pokazili. Naopak, ještě zpupněji si počínají a ničí hodnoty k životu nezbytné. I lidské srdce a duši. Vrátila jsem se k Bohu s pokorou. Nemůžu přestat věřit v lásku, dobro, spravedlnost a pravdu. Nemůžu prostě bez víry v lásku a dobro žít. Nelze v ně nevěřit. Člověku je víra v lásku dána, tak jako všechny ostatní vlastnosti, i jako tělo, ruce a nohy, hlava a srdce. Nemůžu se víry v lásku zbavit, někam ji odhodit, zašantročit. Ani zaměnit za poklady světa. Kdybych to udělala, jak bych se ochudila. Co by mi zbylo! Ostatně okusila jsem to přece…

Slýchám často z úst lidí o takových navrátilcích, jako jsem já: No jo, nemůže nic jiného než zase v něco věřit!

Je v tom kus odsudku. Něco jako: Slaboch je to. Nevyšla jí věda neomylná, tak musí mít Boha.

Ano, musím mít v sobě víru v dobro, pravdu, lásku.

Výsledky všech věd, výsledky jakýchkoli společenských věd, které se pokoušely zařídit svět jen podle lidských principů, zklamaly, selhaly a vždycky selžou. Omamují jen na určitou dobu jako droga. O to tragičtější je pak vystřízlivění. Nemůžu svůj ideál postavit na třídní nenávisti a nemůžu ani na čemkoliv, co mi slibují lidé. Chci-li, aby svět byl lepší, musím začít u sebe. Když se člověk snaží poznat sám sebe, poznává i, jaký by měl být. Nemůžu ale ani světem chodit jen tak a věřit pouze v sebe, své svědomí a svoje dobro. Protože i toho jsem okusila a jak mne oklamalo se na ně spoléhat. Nejsem dokonalost sama. Stokrát za den dělám něco dobrého a něco špatného. Něčeho lituju, z něčeho se raduju, něco ve mně promlouvá a denně zápasí, něco, co nemůžu zastavit. Denně tak v sobě ustavičně volím cesty a stojím na křižovatkách svého konání. Ta volba přináší smutek, nebo jásot ve mně. A to už je vlastně sebehodnocení a zas je tu volba, jak se zhodnotím a zhodnocuju. Co omlouvám a co si namlouvám. To je mé svědomí. Když věřím v Boha a jeho lásku, naslouchám mu, jsem lepší. Mé volby jsou lepší, mé činy jsou lepší. To je Bůh ve mně. Není nic, co by mne mohlo zklamat. Zklamat mohu jen já Boha v sobě. Boha, který mne učí poznávat sebe samu a všechno a všechny, které potkávám v tom zemském putování, prostřednictvím lásky. Učí mne trpělivosti, pokoře, soucitu, laskavosti. Dokonce i lásce k těm, kteří mne nenávidí. Ve světě plném zmatků dává Bůh mé duši svůj mír a pokoj, radost a naději…

Leden 1983