Recenze: "Chcípni! Zabij!" S Ruskem máme společného víc, než bychom chtěli, ukazuje Spitfire Company

Z novinky Konec --- člověka. Doba z druhé ruky etablovaného souboru Spitfire Company vyzařuje touha vyjádřit se specifickými prostředky fyzického divadla - pohybem i slovem - k traumatům posttotalitní společnosti. Přemýšlivá i úderná podívaná pro desítku performerů a čtyřčlenný orchestr si ale občas místo dramatického napětí a autentické citovosti vypomáhá přímočarou ilustrací.

Inspirací tvůrcům byla kniha Světlany Alexijevičové Doba z druhé ruky, za niž autorka před dvěma lety získala Nobelovu cenu.

V mnohohlasé výpovědi žen z rozpadlého sovětského impéria devadesátých let se zračí tragika celého dvacátého století s nadějemi i pády, iluzemi i krutou, krvavou realitou.

Představení Spitfire Company vychází z pocitu, že mnohé z bolestných životních prožitků, které Alexijevičová zachytila ve svém dokumentárním románu, rezonují s deziluzemi a úzkostmi českého člověka možná víc, než bychom si přáli. Spojuje nás totiž podobná zkušenost devadesátých let, v nichž jsme stejně jako Rusové procházeli bolestným, i když ne tak divokým přerodem z totalitních poměrů do tržních.

Podívaná vsazená do industriálního prostředí bývalých holešovických Jatek je volně členěná do deseti obrazů. Otevírá ji a uzavírá symbolická postava malého kluka v kostýmu ministranta s kadidelnicí v ruce.

Povznášející oduševnělé tóny čtyřčlenné kapely skutečně navozují chrámovou atmosféru. Jako bychom měli být svědky modlitby za nenaplněná očekávání i za vlastní neschopnost přijmout popřevratovou realitu bez iluzí a chimér.

Citlivě dávkovaný hudební doprovod podbarvuje také většinu následujících výjevů. Určující funkci však má lidský hlas: úryvky z knihy Alexijevičové pro představení načetly osobnosti divadelního světa.

Některé citace uvozují, oč v dané scéně půjde, jiné se ve smyčkách refrénovitě vracejí nebo je zdvojuje živý herec - performer na scéně. Když přece jen dojdou slova, přichází na řadu vyjádření pohybem na pomezí tance.

Po prologu následuje obraz Spílání jako tvrdý a vůbec nejpůsobivější atak na diváka: dvě ženy a jeden muž v omšelých dresech a teplákových soupravách, v Rusku donedávna tolik populárních, stojí na improvizovaných stupních vítězů. Ve zkratce odříkávají a odrapovávají frustrace člověka, jenž si uvědomuje, že "devadesátá léta jsme prošvihli".

Naivní chodili po mítincích a nechávali se okouzlit novým zbožím, zatímco pohotoví, všehoschopní si rychle rozdělovali zdroje bohatství i moc.

Silná je i následující část Generál. Bizarní postavy tří invalidních dědoušků s velkými hlavovými maskami se belhají středem scény. Jejich šouravý přesun doprovází reprodukovaná zpověď starého muže, jenž s láskou vzpomíná na stalinistické časy budování. Tři staříci vypadají neboze, bezmocně, když s igelitkou v ruce zaujatě pročítají slevový leták ze supermarketu.

Tím víc překvapí razance, s jakou se vrhnou na sebevědomého basketbalistu, jenž jim symbolizuje nenáviděnou přítomnost. Starci mladíka zneškodní pomocí paralyzéru, propíchnou mu míč a holí roztlučou jeho notebook. Výbuchy agrese v dalších obrazech naberou na intenzitě.

V pohledu do nuzného bytu narvaného lidmi sledujeme fyzicky i mravně zbídačelou rodinu. Její členové jako v zaseklé smyčce znovu a znovu prožívají okamžiky znechucení, opilství a domácího násilí.

Motto "Máme se teď líp, ale někteří se mají tisíckrát líp" vyjadřuje paradox, jehož tak rádi zneužívají populisté v politice. Malý ruský (ani český) člověk není schopen smířit se s faktem materiální nerovnosti, ba ani pochopit, že mít víc nutně neznamená být na tom lépe.

Pak už ovšem v představení začnou hrát prim obrazy, z nichž se vytrácí emotivní náboj.

Scénicky ztvárněná připomínka explozí v moskevském metru devadesátých let není víc než vizualizovaný dovětek k hrůzám, které v románu s děsivou přesností vypraví jedna z matek, jež při řádění teroristů přišla o dítě.

Šok tehdy nezpůsobil jen brutální akt zabijáků, ale také následná bezcitnost mravně otupělých pozorovatelů, které tragédie bezprostředně nezasáhla.

Další výjev věnovaný výbuchům nacionalismu a rasismu má slibný úvod. Přichází cvičitelka s živým psem, který za pamlsky předvádí nejrůznější kousky, zatímco komentátor zostřuje svůj slovník až k agresivním povelům "chcípni" a "zabij"! Poté už následuje jenom rozmáchlé, nepřekvapivě jednoznačné zobrazení davového šílenství sportovních fanoušků skandujících nacionalistická hesla.

Větší porci niternosti postrádá i závěrečný monolog kariéristky, typické reprezentantky nových poměrů. Její otevřená zpověď měla být mrazivým mementem, symbolem konce lidskosti, konce člověka, jak zmiňuje titul představení. Jenomže zůstává ve stínu sekvencí z jeho první poloviny.