Ivan Blatný: Jde pražské dítě domů z bia...

Krev ve mně vře,
jakou jsem dnes napsal celou skoro sbírku básní
teď vše je přeházeno, vše ztraceno, nikdy ji neuvidím.
Nikdy neuvidím solnohradské noci,
Trakl měl pravdu, že spáchal sebevraždu.

*

Hanč, Kolář
mám zde jejich dokonalé knihy,
patrně jim jejich básně nikdo nekradl.

*

Poloslepý a brzo úplně
čekám ještě na poslední dnešní čaj
pak hned do postele,
což ovšem znamená, že se ještě v noci probudím
bez pomoci.

*

Nesnesu pohled na svůj vandaly zničený stůl,
rozbitý stůl Rudolfa Těsnohlídka;
také on spáchal sebevraždu,
ač mohl ještě chvilku sledovat Čimčirínka.

*

Co budu celou věčnost dělat?
Jediný nesmrtelný mezi šťastnými smrtelníky,
loukotě velocipédů
tenké a dobře vycíděné...

*

Nikdo se nedoví o Josefu Kunstadtovi.

*

A přece Josef Kunstadt ještě píše,
co mám dělat?

Z velké dálky zazněl Boccherini
skladatel to z doby barokní
hraje se film Bílé stíny
a všecko míří, spěchá k Ní.

*

Když jsem se vzbudil, Nezval na mne křikl
připravte pro papouška nový motocykl
a tak se vzbudil starý Devětsil...
a já byl poetista ze všech sil.

*

Jelínku, bratře, byl jsi také zklamán
po prvním nadšení?
Jakési sanatorium má Lahmann...
a umění?

*

Konec všech nadějí
konec všeho
kardinál Mazarin mě už nenavštěvuje
nemohu číst Dumase jak v dětství.

*

Shall I vomit?
Do Dolomit.

Jsme v Praze, ach, v Praze snad,
Seiferte drahý, můžem’ si zazpívat...
Já jsem si zcela jist, že Toman ještě žije
a chrlí galony poezie.

*

Jak se stydím, že jsem se včera tak zlobil,
otvírá se perské tržiště,
na něm St. John Perse,
též všichni surrealisté,
i slovenští, ó země pod Tatrami,
kde mnohý orchestr má jenom lesní roh.

*

Veliká kamna velké výhřevnosti,
mrazu a zimy už měli jsme tu dosti,
teď zase svět mám rád!
Pryč slabá vůle, iritace zlosti
sen sochy barokní, Karlovy jen mosty...
a Hradčany náš Hrad.

Děkuji do plástve, už rozžali jste světla,
múzy jak povodeň a musíme se vzdát...
Malinká muštička z Hejduka ke mně vlétla,
popírám Hejduka, chtěl bych ji zachovat.

Chtěl bych být zcela zdráv, ať mám už ztopoření,
Anglesea, ostrove, ztesaný do čtverce
uprostřed věčnosti, kde letopočtu není,
chci býti ozdoben, cen nových výherce.

Nejsem jak siláci, již nadzvedají činku,
snědl bych celý pischingrový dort...
Proustíčku malý můj, děkuji za vzpomínku,
též Nezval s Bretonem nebudou bez kohort.

*

Nic; nic jen kokrhá a kohout není volný,
v Anglesea Hospital je krásná svoboda...
Kralické kočáry si vytáhneme z kolny,
Kunstadt je básníkem a on se nepoddá.

Jsme jako jeden pták a krásně čirykáme,
anebo ještě líp, jsme jako jeden pes...
Ze všeho vytáhne, svobodu jeho máme,
five pounds I’m asking for and you will say the yes.

*

My ještě píšeme na motiv z Renoira,
„babičko, já chci žít“, jsem napsal v Anglesea...
Babka se usmála, tak logická, tak stará
a řekla „Pepíčku, byl jsi a budeš jsi“.

Ivan Blatný: Jde pražské dítě domů z bia…. V roce 2017 vydalo nakladatelství Druhé město, ed. Martin Reiner, ilustrace Jiří Kolář, 464 stran, 489 korun.