Nekrolog: Zemřel Jan Tříska. Král Lear ve mně zůstane zaseknutý jako sekyra do špalku, říkal

„Jsou herci, kteří pořád jen vzpomínají, ale já k nim nepatřím,“ vysvětloval letos na jaře herec Jan Tříska, proč kývl na nabídku účinkovat v chystaném filmu režiséra Jiřího Mádla.

Nakonec už se jí nedočkal. Ve věku osmdesáti let Tříska zemřel po tragickém pádu z pražského Karlova mostu jen desítky hodin předtím, než měla padnout první klapka Mádlova snímku. A nyní na Třísku, jednoho z nejvýznamnějších českých herců 20. i 21. století a jednoho z mála Čechů, jež se prosadili v Hollywoodu, začínají vzpomínat druzí.

„Několikrát mi říkal, že vždy před natáčením chodí čerpat sílu a prosit o štěstí na Karlův most, kde sahá na sochy," řekl Mádl včera České televizi. Podle něj se herec na natáčení těšil, absolvoval kostýmovou zkoušku a byl v perfektní kondici.

Ve věku 80 let zemřel herec Jan Tříska

Dalších 11
fotografií

Tříska, který na pražském festivalu Febiofest letos převzal cenu za přínos světové kinematografii, svou dráhu opětovně přirovnával ke kočovnému komediantovi. "My herci si nevybíráme, nemohu si dupnout, co bude zítra. Jen čekám, kdy mi někdo něco nabídne,“ říkal na Febiofestu.

Jindy herce srovnával třeba s řidiči autobusu. Svou práci označoval za řeholnictví, služebné povolání. „Jsem sluha veřejnosti, která si zaplatila lístek do divadla nebo do biografu,“ pravil. Už když se v padesátých letech ucházel o přijetí na pražskou DAMU, komisi prý odevzdaně řekl: „Co byste rádi? Jsem zcela váš.“

Od roku 1982 Tříska žil v americkém Los Angeles. S manželkou Karlou, původně herečkou a dnes manažerkou luxusního losangeleského hotelu Bel Air, měl dcery Karlu a Janu.

Byl znám jako asketa a vegetarián. Nekouřil, nepil, nevyhledával večírky, neoddával se nostalgii. Každé ráno běhal pět kilometrů v horku i dešti. Měl ovšem rád automobily i počítače. Pěstoval kaktusy, zajímal se o jazyky, studoval mapy.

Říkal o sobě, že je starostlivý, až pedantský, často prý například uklízel a všechny věci srovnával. Také od svých hereckých kolegů vyžadoval maximální přípravu. S oblibou popisoval, jak je herec nervózní, když právě nemá roli. „Chodí kolem domu a dívá se, jestli mu někdo nepřestřihl telefonní dráty,“ říkal.

Jan Tříska se narodil v listopadu 1936, herectví na pražské DAMU vystudoval v 50. letech. Roku 1959 se stal, podobně jako před ním Ladislav Pešek, nejmladším členem činohry Národního divadla v Praze.

„Byl jsem hloupý, vzpurný mladík, který měl jen to drzé čelo,“ vzpomínal na první českou scénu, kde vytvořil mnoho významných rolí včetně Romea. Toho hrál v inscenaci režiséra Otomara Krejči v překladu Josefa Topola již roku 1963, tedy ve svých pouhých šestadvaceti letech.

Už v době studií ale Tříska v Národním divadle dostal epizodní role v Čapkově Bílé nemoci či v dramatech Maryša a Svatá Jana. O desítky let později herec vzpomínal, jak tehdy chodil do knihovny a četl si o starých mistrech. „Udělal jsem si představu, jak hráli a co hráli,“ říkal.

"Můj tatínek byl vědec, přesto jeho knihovna byla plná poezie. Už když jsem se naučil číst, předčítal jsem si a dodnes umím spoustu české poezie nazpaměť. Můj vztah k divadlu je katapultovaný poezií. A cesta k filmu automaticky vedla přes divadlo. Všechny tyto tři disciplíny se nevylučují, já je mohu simultánně milovat," říkal.

Velká Třískova chvíle přišla v 60. letech v Divadle za branou režiséra Otomara Krejči, který „dal směr celé mé kariéře“, jak Tříska vzpomínal později. Hrál v řadě Krejčových inscenací včetně slavné Kočky na kolejích s herečkou Marií Tomášovou, točil filmy i televizní hry – Srpnovou neděli, Lidi z maringotek, vizuálně nezapomenutelného Radúze a Mahulenu s režisérem Petrem Weiglem i Magdou Vášáryovou.

V roce 1972 bylo Divadlo za branou zavřeno a o pět let později Tříska emigroval.

Rozhodl se na Tři krále po zatčení svého přítele Václava Havla, jenž byl roku 1968 Třískovým svědkem na svatbě s herečkou Karlou Chadimovou. Tříska se později Havlovi odvděčil tím, že šel sám za svědka – při Havlově svatbě s Dagmar Veškrnovou v roce 1997.

Už za minulého režimu však Tříska nevynechal třeba slavnou premiéru Havlovy Žebrácké opery Divadla na tahu Andreje Kroba v Horních Počernicích. A v srpnu 1968 spolu v Liberci vytvořili improvizovaný rozhlasový štáb, který město informoval během sovětské invaze. Havel psal projevy, Tříska je četl.

V době, kdy se rozhodl emigrovat, už měl Tříska za sebou podpis manifestu Dva tisíce slov a z toho plynoucí omezení v televizi i filmu.

Manželé Třískovi odešli nejprve do Řecka a pak do kanadského Toronta, kde měli příbuzné. Když emigroval do Ameriky, myslel si prý, že ovládá angličtinu. „Ale tuto řeč se učím prakticky dodnes – a to jsem poměrně pilný člověk,“ konstatoval ještě před pár lety muž, jenž si až do konce života zachoval svoji češtinu z 60. let, „trochu obstarožní“, uznával.

Po Třískově emigraci se komunistický režim v Československu snažil herce, jenž měl vždy blízko k disentu, vymazat z povědomí. Filmy či například televizní seriál F. L. Věk, v nichž hrál, se nesměly vysílat.

Tříska do USA prchal jen s minimem věcí, nebral si fotky ze svých divadelních či filmových inscenací, dokonce ani snímky příbuzných. „Když předstíráte, že jedete na čtrnáctidenní dovolenou na Kypr, nemůžete s sebou mít babičku, dědečka, tatínka a maminku na fotkách, protože okamžitě vypadáte podezřele,“ líčil.

Jen pár měsíců po útěku už Tříska hrál ďábla Wolanda v dramatizaci Bulgakovova románu Mistr a Markétka uváděné v New Yorku. „I když neuměl dostatečně anglicky, svým projevem a osobností strhl obecenstvo,“ psaly dobové kritiky.

Čerstvého imigranta Třísku pro part v inscenaci režiséra rumunského původu Andreje Serbana připravil Jiří Voskovec. V té době Tříska bydlel v Kanadě, obsazen byl jen díky konkurzu. Po celý týden, kdy byl Mistr a Markétka v New Yorku uváděn, Tříska bydlel u dalšího významného českého emigranta, režiséra Miloše Formana.

S ním později natočil dva filmy – Ragtime a Lid versus Larry Flynt, kde ztvárnil roli atentátníka. Jinak Tříska v Americe účinkoval ve čtyřiačtyřiceti snímcích, například v Semtex blues režiséra Herberta Rosse, Nevěrně tvá od Howarda Zieffa, ve filmu Rudí od Warrena Beattyho a dále v televizním snímku Andersonville či roku 1998 v krimi Ronin, kde stanul po boku Roberta De Nira a Jeana Rena.

Třískovým divadelním vrcholem v USA byla role Jepichodova v Čechovově Višňovém sadu, jejž režíroval Peter Brook.

V Česku se po sametové revoluci Tříska nejvíc blýskl rolí učitele Igora Hnízda ve filmu Jana Svěráka Obecná škola z roku 1991. S režisérem naposledy spolupracoval na letošním titulu Po strništi bos, kde ztvárnil „zarputilého dědka“, jak svou roli popsal.

Dále Tříska účinkoval v porevolučních snímcích Želary, Horem pádem, Máj, Podezření či v Šílených režiséra Jana Švankmajera. „Chodíval jsem s dětmi na procházku na hradčanský Nový Svět, kde Honza bydlel a bydlí dodnes. Na plácku před jeho domem jsme tlumenými hlasy komentovali dobu a ohlíželi se přes rameno, jestli nás někdo neslyší. Posléze jsem do Nového Světa – Ameriky utekl. Po třiceti letech mě obsadil do filmu Šílení,“ říkal Tříska ke spolupráci s Švankmajerem.

O Česku po roce 1989 mluvil mnohokrát. V průběhu let s údivem poznamenával, jak jsou Češi ubrblaní, při své první návštěvě po sametové revoluci se děsil, nakolik je Praha rozbitá. „Stejně jako nevidíme kolem sebe závratné změny, někdy si nedokážeme vážit toho, že takového prezidenta nám závidí doslova celý svět,“ říkal o Václavu Havlovi.

Divadelní Cenu Alfréda Radoka získal roku 2002 za titulní roli v Královi Learovi, kterého na Letních shakespearovských slavnostech režíroval slovenský herec a režisér Martin Huba.

Na české jeviště se tehdy Tříska vrátil po třech desítkách let. A představení na nádvoří Nejvyššího purkrabství Pražského hradu v těch letech patřilo k nejzmiňovanějším. Média psala o Třískově velkolepém hereckém koncertu.

"První věc, která mě zajímala, když jsem byl osloven s touto nabídkou, bylo jméno překladatele," říkal Tříska. „Když jsem zjistil, že je pod převodem podepsán Martin Hilský, byl jsem již nalomen."

„Tříska se vyrovnal s duševní i intelektuální proměnou Leara s doslova akrobatickou schopností. Předkládá neuvěřitelnou škálu hereckých poloh. Z jeho Leara jde strach, když mohutným hlasem sděluje ortel Kordelii. Za pár okamžiků se však mění v plačícího otce, který si vnitřně uvědomuje svou chybu, ale navenek zůstává neoblomný,“ napsaly o jeho výkonu v tehdejší inscenaci Hospodářské noviny.

Tříska se jako král Lear po jevišti pohyboval jednou jako zlomený stařec, jehož tělo je napjato v předsmrtné křeči, podruhé udivoval pohybovou obratností. Dokázal poučovat i být poučován, být králem i poddaným, milujícím i nenávistným otcem, filozofem i bláznem. „K vrcholným okamžikům Třískovy exhibice i celého představení ovšem patří scény Learovy pošetilosti, zatmění jeho mozku,“ uvedla recenze.

Na Letní shakespearovské slavnosti se Tříska po letech vrátil, v Bouři ztvárnil vedlejší roli bývalého vládce ostrova, zlého otroka Kalibana. Toho již hrál v USA v inscenaci režiséra rumunského původu Livia Ciueliho.

Po americkém uvedení za ním prý přicházeli fanoušci s magnetofonem a prosili jej, aby jim namluvil část Kalibanova monologu o krásách ostrova.

„S každým jeho příchodem na scénu se skomírající představení rozzáří svitem imaginace, smysluplné práce se slovy, mimikou a gesty. Třískův Kaliban, polonahý a s pomazanou tváří, je obludně odpudivý, ale má v sobě i zvířecí přilnavost k silnějšímu, a dokonce náznak odzbrojující plachosti,“ napsaly o tehdejší inscenaci Hospodářské noviny.

Velkou slávu Janu Třískovi získala rovněž role kancléře Riegera v poslední divadelní hře Václava Havla zvané Odcházení, kterou v pražském Divadle Archa uvedl režisér David Radok.

Havel později Odcházení natočil také jako film, v něm ale Riegra zpodobil Josef Abrhám. „Ze srovnání obou inscenací - tedy té divadelní Davida Radoka a filmové Václava Havla - vychází lépe ta Radokova. Představitel divadelního Riegra Jan Tříska má sklon k patosu, aroganci a tragice, ale právě díky tomu dokáže vytvořit opravdu silné scény. Oproti tomu Abrhám je spíše komickou postavou, která je méně sama sebou,“ srovnaly Hospodářské noviny.

Roli v Odcházení, kterou Havel napsal se zjevnými odkazy na šílícího krále Leara, nakonec Tříska ztvárnil 140krát. „Filmové role se mnou nezůstávají, spíš ty divadelní,“ říkal Tříska v jednom z posledních rozhovorů. Dodával, že konkrétně Král Lear v něm zůstane „nadosmrti zaseknutý jako sekyra do špalku“.