Všichni jsme někdy trapní, když jsme zamilovaní, říká slovenská protagonistka filmu O těle a duši

Na první pohled vypadá dost obyčejně. Sedí za stolem v pražské kavárně Lucerna, a když si k ní člověk přisedá, tipoval by ji klidně třeba na kadeřnici. Rodačka ze slovenské Nitry Alexandra Borbély je však herečkou, která ve slavném maďarském divadle Katonas Jozsef Színház dosud ztvárnila samé neobvyklé role. A zrovna kadeřnici by si nejspíš zahrála ráda.

„Mám vždy jen něco speciálního. Vražedkyně, prostitutky, ráda bych si zahrála i normální ženu s běžnými problémy,“ říká v rozhovoru pro HN herečka, která takovou příležitost nedostala ani ve své první hlavní filmové roli.

V maďarském dramatu O těle a duši režisérky Ildikó Enyedi, které nyní promítají česká kina, Borbély ztvárnila kontrolorku kvality masa Marii.

Plachá, metodická podivínka, co se bojí jakýchkoli tělesných kontaktů, nastoupí na jatka na okraji Budapešti. Zde zjistí, že ten zvláštní sen o jelenovi a lani uprostřed volné přírody, co se jí opakovaně zdá, sní také její nadřízený Endre. Ten má pro změnu handicap fyzický – pochroumanou ruku.

Pozoruhodná romance O těle a duši patřila k nejempatičtějším a nejlidštějším snímkům na letošním festivalu Berlinale, kde obdržela nejvyšší ocenění Zlatého medvěda.

Jde o snímek, který má podobně zázračnou moc jako ten sen, co se hrdinům zdá. I on umí spojovat protiklady, smířit uměřené odtažité vyprávění uměleckého filmu s emotivní romancí a promlouvat k divákům bez rozdílu.

HN: Narodila jste se v Nitře na Slovensku, ale herectví jste šla studovat do Budapešti. Proč?

Protože mým mateřským jazykem je maďarština a přišlo mi lepší studovat herectví v ní. A také jsem velmi toužila po Budapešti. Když jsem byla dítě, mamka mi o ní neustále vyprávěla. Tak jsem si to už tehdy vysnila.

HN: Po herecké škole jste začala působit ve známém maďarském divadle Katonas Jozsef Színház. Jak jste se dostala k filmu?

Myslím, že filmaři nechodí tak moc do divadla hledat talenty, ale měla jsem štěstí, že režisérka Ildikó Enyedi mě poznala už na škole, kde vedla kurz pro filmové režiséry. Tam viděla, jak pracuji, a poté mi zavolala.

HN: Vaše postava kontrolorky masa Marie ve filmu O těle a duši prochází poměrně velkou proměnou, začne se zbavovat strachu z tělesnosti, z dotyků. Přitom často hrajete nenápadně, hlavně očima. Máte ke své uzavřené hrdince povahově blízko? Nebo bylo obtížné se do role vcítit?

Napřed jsem se velmi divila, že bych to měla hrát právě já. Ale pak mi došlo, že to, co Marie cítí, cítí každý, když se zamiluje. Jen u ní je to trochu speciální. Je jí třicet let, je panna, bojí se dotyků. Režisérka Ildikó Enyedi jde do velkých detailů. Zkoušeli jsme, jak Marie jí, jak chodí. Ildikó mě navíc nikdy nenechala nic předstírat.

HN: Navíc vás kamera často snímá v detailu, to musí být úplně jiné herectví než v divadle?

To ano, vlastně hrajete jen očima. My jsme vůbec nezkoušeli jednotlivé scény, ale hodně jsme nacvičovali, kdo vlastně je Marie. A pak už jsem jen šla do konkrétních situací a prostě jsem tam žila. Ildikó mě nikdy nerežírovala tak, aby nebyl prostor pro vlastní svobodu. Mohla jsem jít do scény a ukázat, co sama cítím, co si myslím.

HN: Na snímku je nejpozoruhodnější spojení těla a duše. Jednak spojení chladného pozorovatelského stylu, kdy se nezúčastněně porcují kusy masa na jatkách, s emotivní romancí. A pak také spojení obou hlavních postav – zatímco váš kolega Endre má pochroumané tělo, vaše hrdinka pochroumanou duši a právě tělesného kontaktu se obává. Je těžší hrát postavu postiženou fyzicky, nebo duševně?

Režisérka tvrdila, že moji roli by neherečka nezvládla zahrát. Naopak představitel Endreho je neherec. Takže si myslím, že těžší je zahrát to druhé.

HN: Ve filmu jsou důležité sny, vaše postavy se nejprve potkávají ve snu jako jelen s laní. Věříte v moc snů?

Věřím, protože mně sny vždy pomáhají. Když se bojím a nevím čeho, často se mi to ve snech zjeví. A pak je snazší s tím bojovat. Třeba když nevím, jak mám v nějaké konkrétní scéně v divadle hrát. Když jsem chodila na univerzitu, řešila jsem herecké problémy často ve snech. A vždy se mi něco zdá, vždy si sny pamatuji.

HN: Film se z větší části odehrává na jatkách, což pro mnoho diváků není atraktivní prostředí. Bylo natáčení náročné i kvůli tomu?

Natáčením na jatkách jsem strávila jen čtyři dny. Ale když nás ředitel jatek poprvé dovedl do mrazicích boxů, kde už visí stažená zvířata, představa, že budeme točit v takové blízkosti čerstvého masa, byla docela šokující. V tu chvíli se ptal, zda na mě nejdou mdloby, že pokud ano, tak nebudu schopná ten film natáčet. Odvětila jsem mu, že jsem v pohodě. Můj otec je myslivec, takže se s krvavým masem setkávám celkem běžně. Až když jsem viděla film, tak to na mě zapůsobilo. Nebyla jsem při natáčení scén, kdy probíhá celé to zpracování masa. Bylo mi zle z toho, co my lidé děláme.

HN: Film tak silně působí i kvůli kontrastům, záběrům z jatek předchází obrazy volné přírody. A podobně i vy máte několik scén, kdy náhle z vypjaté polohy přecházíte do úplně jiných emocí a nakonec do komického závěru. Třeba během pokusu o sebevraždu.

Smála jsem se až jako divák. Při natáčení tenhle zvrat nevyšel najevo, já jsem jen věděla, že Marie je zcela upřímná, vše řekne na rovinu. Takhle běžný člověk nežije, všichni trochu lžeme. A až při sledování v kině mi došlo, jak komické z toho plynou okamžiky.

HN: Mnoho současných maďarských filmů klade důraz na imaginaci, na sny. Je to pro maďarskou povahu typické?

Neumím se podívat zvnějšku. Ale já třeba takhle hledím na švédské a obecně skandinávské filmu a vždy jsem přemýšlela, jak to, že umí dělat věci jinak? Mnoho lidí se mě na maďarské filmy ptá a určitě je něco ve vzduchu, ale neumím být konkrétní.

HN: Prý máte ráda herečku Vicu Kerekes a ráda byste si zahrála v českém nebo slovenském filmu.

Mně mamka od dětství pouštěla české a slovenské filmy, takže tu kulturu dobře znám. A vždy když se vracím domů z Budapešti, chodíme s mamkou do kina. Když už jsem nešla na bratislavskou VŠMU a tady ani v Bratislavě mě zatím neznají, cítím, že právě náš film O těle a duši, který se tu bude hrát, by věci mohl změnit. Že by to mohla být příležitost se vrátit domů i herecky. Byla bych velmi ráda.

HN: Máte oblíbené české nebo slovenské filmy?

Líbila se mi Učitelka od Hřebejka i slovenský Únos. A viděla jsem nedávno Špínu, když jsem seděla v porotě na košickém festivalu Artfilm.

HN: Od berlínské premiéry a zisku nejvyššího ocenění Zlatého medvěda je to půl roku, dá se říci, že už vám tamní úspěch stihl změnit život? Doposud jste byla především divadelní herečka.

Vždy jsem toužila po filmu. Na rozdíl od divadla se vám tu každý může dostat pod kůži a vidět vám do srdce, tady nejde klamat. U filmu, obzvlášť když vás režíruje někdo jako Ildikó, nejde fungovat jinak než na sto procent. Navíc jsem maximalistka. V divadle je mnohem snazší podlehnout rutině. Takže se mi u filmu velmi zalíbilo.

HN: Překvapilo vás něco během té berlínské premiéry?

Viděla jsem tam, že každý cítí totéž, že se lidé smějí i pláčou na stejných místech, že náš film je univerzální. Že každý, když se seznamuje, je stejný nešika jako naši hrdinové. Všichni jsme někdy trapní, když jsme zamilovaní. Tento filmový jazyk, který Ildikó vymyslela, je univerzální a mluví ke všem.

HN: Stále s filmem jezdíte po festivalech?

Ano, byla jsem třeba v Mnichově, v rumunské Kluži, v Torontu. Film byl v Londýně, pojedu i do Indie, čeká nás cesta do Los Angeles. Musela jsem se omluvit v divadle ze zkoušek, abych to zvládla. Koncem října zase začínám zkoušet.

HN: Máte už další filmové nabídky?

Zatím jednu nabídku od talentovaného mladého maďarského režiséra. A k tomu divadlo.

HN: A v divadle hrajete i klasické role?

Právě že já mám vždycky jen něco speciálního. Vražedkyně, hrála jsem slepou prostitutku, nespadla jsem zatím do žádné škatulky. Ráda bych si zahrála i normální ženu se zcela běžnými problémy. Možná mí kolegové naopak touží po těch zvláštních rolích, já mám tu čest hrát pouze autistky, jako je Marie z filmu O těle a duši.