Helle Helle: Tohle jsem měla napsat v přítomném čase

1

O tom prahu jsem toho napsala až moc. V březnu jsem si tam zabouchla dveře. V dubnu jsem z něj zírala do blba. Koncem května před ním stáli naši v péřových bundách. Oba hlavu na stranu.

Kvetly šeříky. Ze zastávky vyjížděl autobus. Teplý zápach nafty, pak zase šeříky. Měla jsem krátké rukávy, vzduch byl příjemně vlahý.

„Tohle sis zapomněla,“ táta mi podával igelitku. „Jedeme to tam celý umýt.“

„Taťka ti je povolil v pase,“ řekla máma.

Otočili se a šli k autu, máma nastoupila. Ze zad­ního sedadla vykukovalo koště a kýbl. Táta zvedl ruku na pozdrav, vítr mu postavil vlasy. Vrátila jsem se do kuchyně. Nezavřela jsem za sebou. Vypila jsem sklenici mléka, slyšela jsem je odjíždět. Takhle nějak to mohlo být.

Balila jsem a třídila skoro celou noc. Teď bylo všechno moje pěkné oblečení v kostkovaném kufru na podlaze v kuchyni, zbytek jsem vyhodila. Naplnila jsem tři velké černé pytle. Udivilo mě, kde se všechny ty svršky vzaly. Nevzpomínala jsem si, že bych si toho pořídila tolik. Objevovala jsem trička s krátkým ruká­vem a haldy nejrůznějších legín. Boty a kozačky, ne­nošené šaty ze second handu.

V jednom z pytlů byly i moje takzvané texty. Kdysi mi připadalo vyloučené vyhodit jakoukoli písemnou formulaci, teď jsem si to vynahradila. Pokoušela jsem se ty papíry nečíst, ale oči mi stejně padly na něko­lik kostrbatých vět. Odvrátila jsem zrak, ten pytel mi dal zabrat. Obecně jsem psala přehnaně moc o stěho­vání. Teď třeba o tom kufru na podlaze v kuchyni, ige­litka s džínami ležela na parapetu. Venku bíle kvetly šeříky. U cesty. A naši v autě už byli někde za horami a za Glumsø.

2

Ten domek jsem si pronajala loni. Byl to bungalov poblíž železničních kolejí. Dorte v bílých dřevácích od­krokovávala vzdálenost, já se zatím na předzahrádce zakousla do jablka. Majitelka nám ho nabídla přímo ze stromu, stáhla větev, zrovna když dorazil vlak ve tři. Na sobě měla kalhotový kostým, vypadalo to nepoho­dlně. Hlavou mi blesklo, že jí možná bude stejně jako mně, kolem dvaceti. Taky si utrhla jablko, pořád si ho otírala o stehno.

„Pracuješ tady ve městě?“ zeptala se.

„Ne. Chodím na vejšku v Kodani,“ řekla jsem a hned jsem zalitovala nespisovného tvaru, ten kostým jí dělal medvědí službu, paže se do rukávů pořádně nevešly.

„V tom případě je ta poloha ideální.“

„Přesně tak.“

„Co studuješ? Maminka už to asi spočítala,“ řekla a podívala se na cestu, odkud se s klapáním vracela Dorte, melír jí poletoval ve větru.

„Sedmadvacet metrů. Plus minus,“ zahlaholila a jednu nohu zvedla do vzduchu.

„To je teta,“ poznamenala jsem.

„Aha, už chápu,“ pronesla majitelka.

Dovolila nám zůstat, jak dlouho budeme chtít, pak jsme za sebou měly jen zabouchnout. Seděly jsme každá v jednom popraskaném okenním rámu a bavily se o nájmu, měla bych ho tak tak utáhnout a nemu­set si brát studentskou půjčku. Od záchodu se linul zvláštní puch, připomínal chaluhy. Dorte si zapálila, zapalovač si vždycky strkala do krabičky.

„Fakt boží baráček,“ pronesla.

„Ale já nemám nábytek.“

„Dám ti tu komodu se šuplíkama. A lampu s třás­něma, nebo ji nechceš?“

„Spíš potřebuju stůl.“

„Tys neviděla ten v kůlně?“

„Jako tady?“

„Jo, hned za dveřma,“ seskočila a já šla za ní.

Byl to malý jídelní stolek se sklopnými deskami. Dorte kývla, v jednom koutku jí visela cigareta: „Tak co, už ho vidíš u toho okna v pokoji?“

„Potřebuju závěsy.“

„To je fuk, vždycky si můžeš koupit rolety. Mrkni na tohle,“ ukázala na polici na plechovku od kafe, ale vtom jel kolem nákladní vlak a naše myšlenky se nevy­hnutelně stočily jinam. Stály jsme ve dveřích a sledo­valy dlouhou řadu rezavě rudých vagonů.

Než jsme odešly, obrazily jsme zahradu. Kromě jab­loně jsme objevily hrušeň, mirabelku a vzadu jakousi enormní divočinu, o níž se Dorte domnívala, že to je maliník. Nahlédly jsme do všech oken, dovnitř dopa­dalo pěkné světlo, odpolední slunce zalilo podlahy. Dorte se čelem přilepila k oknu do kuchyně: „Jen se to musí trochu pofackovat. Kuchyňská linka jsou originál sedmdesátky.“

Pak se otočila a jeden po druhém si čistila dře­váky od trávy a žluté mirabelkové břečky, ruce si otřela o listí a podívala se na hodinky: „Tak se měj. Dovezou mi prase.“

3

O dva dny později jsem se nastěhovala, bylo to v pátek. Dorte mi v dodávce přivezla moje krabice a nábytek, věnovala mi televizi, co měla navíc, a umělohmotné židle. Navečer jsem rozmontovala stůl a odnosila ho do pokoje. Znovu jsem přišroubovala nohy, obrá­tit ho byl obtížný manévr. Dotáhla jsem ho k oknu a posadila se. Když jsem se předklonila, viděla jsem na staniční budovu na konci cesty. Druhým směrem u křižovatky bylo kadeřnictví a kousek odtud hos­půdka. Uvažovala jsem, na kolikátou se sluší a patří udělat večeři. V akci jsem koupila palačinky s kuře­cím. Koupila jsem i mouku, koření a čisticí prostředky, všechno to zatím stálo na lince. Říkala jsem si, že do skříněk musím nalepit papír. Napsala jsem si to na lís­tek: papír na police. Seděla jsem za stolem, dokud se z pokoje neztratilo slunce. Chtěla jsem si ohřát ty pa­lačinky, jenže trouba nefungovala. Kontrolka svítila, ale trouba byla studená. Pánvičku jsem pořád ještě neměla, a tak jsem si je ohřála v hrnci. Byly mokré a připálené zároveň. Jedla jsem je vestoje u kuchyňské linky, vlastně mi měly vystačit na dva dny. Pak jsem se musela natáhnout. Lehla jsem si na podlahu v pokoji, koberec děsně pelichal. Předtím jsem se ho pokoušela srolovat, ale byl jako přilepený, gumová podložka se nehnula ani o píď.

Okno bylo pootevřené. Do obličeje mi proudil chladivý večerní vzduch. Zaváněl karbanátky a něčím zkvašeným, jablky a mirabelkami, z hlavní ulice sem doléhaly exaltované hlasy a cinkot. Do toho táhle a ře­zavě brzdil vlak. Chvíli ticho, pak se otevřely dveře, zase ticho. Osamělý smích. Píšťalka a bouchání dveří, vrzání vagonů, soukolí se ztěžka dalo zase do chodu a pokračovalo v cestě, málem jsem řekla: odrazilo od břehu.