Murtaza vcházel k matce bez zaklepání, Zulejka však musela dlouze a hlasitě dupat přede dveřmi, aby se stařena připravila na její příchod. Pokud Čarodějnice nespala, ucítila chvění prken na podlaze a přivítala snachu zlostným pohledem slepých očí. Když spala – Zulejka musela neprodleně zmizet a vrátit se později.

„Možná usnula?“ doufá Zulejka a pilně dupe u vchodu do tchynina pokoje. Strčí do dveří a protáhne hlavu škvírou.

Tři velké petrolejové lampy na mřížkovaných železných podstavcích jasně osvětlují prostornou místnost (Čarodějnice je vždy rozsvěcí, když má Murtaza večer přijít). Podlaha je seškrábaná tenkým nožem a vydrhnutá říčním pískem do medově žlutého lesku (Zulejka si na prstech sedřela všechnu kůži, když ji drhla); na oknech visí sněhobílé krajky – škrobením tuhé tak, že je možné se o ně říznout; na stěně mezi okny visí slavnostní červeno-zelený tastymal a oválné zrcadlo, tak ohromné, že když si před něj Zulejka stoupne, odráží se v něm celá od hlavy až k patě. Velké stojací hodiny se lesknou jantarovým lakem, mosazné kyvadlo odbíjí pomalu a neúprosně čas. Ve vysoké kachlové peci drobně popraskává žlutý oheň (Murtaza v ní zatápí sám, Zulejka nemá dovoleno se jí dotýkat). Pavučinově tenká kašaga pod stropem lemuje pokoj jako drahý rám.

Kniha

Guzel Jachina

Zulejka otevírá oči

2017, Nakladatelství Prostor, přeložil Jakub Šedivý, 407 stran, 357 korun

V posvátném koutě místnosti – turu – trůní na robustní železné posteli se vzorovaným čelem z litého železa stařena, ztrácející se v hromadách načechraných polštářů. Nohy v měkkých kota mléčné barvy, ozdobených barevnou stužkou, stojí na podlaze. Kolem hlavy, sedící na povislém krku rovně a pevně jako žok, má uvázaný dlouhý bílý šátek sahající až k hustému obočí, jako mívají stařeny. Úzké oční štěrbiny, jež mají tvar trojúhelníku, podepírají kvůli ochablým víčkům šikmě přepadávajícím ze stran vysoké a široké lícní kosti.

„Člověk by dřív umřel, než roztopíš lázeň,“ pronese klidně tchyně.

Ústa má propadlá a vrásčitá jako starý husí biskup, zuby takřka žádné, mluví však srozumitelně a zřetelně.

Ty jen tak neumřeš, pomyslí si Zulejka a vejde do pokoje. Ještě na mém pohřbu o mně budeš vyprávět ničemnosti.

„Nedělej si ale naděje, chystám se žít ještě dlouho,“ pokračuje stařena. Odloží stranou jaspisový růženec a nahmatá vedle sebe stářím zčernalou hůl. „My s Murtazou ještě všechny přežijeme, máme tuhý kořínek a dobrý rodokmen.“

Teď bude mluvit o mém shnilém kořínku, povzdychne si jako odsouzenkyně Zulejka a podá stařeně dlouhý, příšerný ovčí kožich, kožešinovou čepici a válenky.

„Nejde o to, že jsi neduživá.“ Stařena natáhne dopředu kostnatou nohu a Zulejka z ní opatrně zouvá hebkou kota jako z prachového peří a nasazuje jí vysokou tvrdou válenku. „Ani výškou, ani krásou ses nepovedla. Jistě, možná mělas v mládí mezi nohama med, ale ukázalo se, že i tohle místo je nemocné, co? Přivedlas na svět samé holky – a ani jedna nezůstala naživu.“

Zulejka zatáhne za druhou kota příliš silně a stařena vykřikne bolestí.

„Ne tak zhurta, holčičko! Říkám ti pravdu, však ty to dobře víš. Tvůj rod vymírá, degeneruje. A tak je to správné: shnilý kořen musí shnít a zdravý žít.“

Čarodějnice se opře o hůl, zvedne se z postele a rázem je o celou hlavu vyšší než Zulejka. Zvedne širokou, kopytu podobnou bradu a upře bílé oči ke stropu:

„Všemohoucí mi dnes o tom seslal sen.“

Zulejka přehodí Čarodějnici přes ramena ovčí kožich, nasadí jí kožešinovou čepici a omotá krk teplou šálou.

Alláhu Všemohoucí, zase sen! Tchyni se něco zdálo málokdy, její sny však byly věštecké: zvláštní, někdy děsivé, plné narážek a nedořečených vidění, ve kterých se budoucnost objevovala nejasně a zkresleně jako v matném křivém zrcadle. Dokonce ani samotné Čarodějnici se vždycky nepodařilo rozluštit jejich smysl. Po několika týdnech nebo měsících bylo tajemství odhaleno: k něčemu došlo – mnohdy zlému, zřídkakdy dobrému –, ale vždy k něčemu závažnému, co se zvrácenou přesností potvrzovalo výjev ze snu, který byl v té době už polozapomenutý.

Stará ježibaba se nikdy nemýlila. V tisícím devítistém patnáctém roce, hned po synově svatbě, se jí ve snu zjevil Murtaza brodící se mezi červenými květinami. Sen rozluštit nedokázali, avšak zanedlouho v hospodářství propukl požár – sýpka i stará lázeň shořely do základů – a sen byl vysvětlen. Za několik měsíců viděla stařena v noci žluté lebky s velkými rohy a předpověděla epidemii kulhavky a slintavky, která pak v Julbaši vyhubila všechen dobytek. Následujících deset let přicházely sny bez výjimky smutné a děsivé: dětské košilky osaměle plující po řece; kolébky rozseknuté vejpůl; kuřata topící se v krvi... Během té doby Zulejka porodila a vzápětí pochovala čtyři dcery. Hrozné byly i vidiny velkého hladomoru v jednadvacátém roce: tchyně viděla ve snu vzduch černý jako saze – lidé v něm plavali jako ve vodě a pomalu se rozpouštěli, pozvolna ztráceli ruce, nohy a hlavy.

„Budeme se tu potit ještě dlouho?“ stařena netrpělivě ťuká holí a zamíří ke dveřím jako první. „Chceš mě rozpařit, než půjdu ven, abych nastydla?!“

Zulejka kvapně stáhne knoty petrolejek a okamžitě pospíchá za ní.

Na zápraží se Čarodějnice zastaví – ven sama nechodí. Zulejka chytne tchyni za loket – ta bolestivě zaryje dlouhé uzlovité klouby do její ruky – a vede ji do lázně. Jdou pomalu, opatrně kráčejí v sypkém sněhu – vánice neutichla a pěšinka je znovu zpola zavátá.

„Takže tys sníh na dvoře zametala, co?“ šklebí se v předsíni půlkou pusy Čarodějnice a dovolí Zulejce, aby z ní sundala zasněžený ovčí kožich. „Není to vidět.“

Zavrtí hlavou, shodí čepici na podlahu (Zulejka ji okamžitě zvedne), nahmatá dveře a vejde sama do převlékárny.

Voní tu napařené březové listí, dvouzubec a čerstvé navlhlé dřevo. Čarodějnice usedne na širokou dlouhou lavičku u zdi, sedí nehybně a mlčky: dovolí snaše, aby ji svlékla. Nejdřív z ní Zulejka sundá bílý šátek s těžkými velkými korálky. Potom volnou sametovou vestu se vzorovanou sponou na břiše. Korále – šňůru s korálky, šňůru perel, skleněnou šňůru, stářím ztmavlý masivní náhrdelník z mincí. Svrchní silný kulmek. Spodní slabý kulmek. Válenky. Šarovary – jedny, druhé. Ponožky z angory. Vlněné ponožky. Nitěné ponožky. Když jí chce z tlustých zvrásněných lalůčků sundat velké náušnice ve tvaru půlměsíce, tchyně se dá do křiku: „Ani se jich nedotýkej! Ještě bys je ztratila... Nebo řekneš, žes je ztratila...“ Prstenů z matného žlutého kovu na stařeniných křivých vrásčitých prstech se Zulejka radši opravdu ani nedotkne.

Oblečení Čarodějnice, pečlivě rozložené v přísně určeném pořádku, zaplní celou lavičku – ode zdi ke zdi. Tchyně soustředěně ohmatává všechny předměty – nespokojeně ohrnuje rty, něco opravuje, narovnává. Zulejka rychle odhodí svoje věci na koš se špinavým prádlem u vchodu a odvádí stařenu do parní lázně.

Jakmile otevřou dveře, ovane je horký vzduch, vůně rozpálených kamenů a napařeného lýka. Po tváři a zádech se začne řinout pot.

„Bylas líná normálně zatopit, lázeň je sotva teplá...“ cedí skrz zuby stařena a škrábe se na bocích. Vyleze na nejhornější leuke, lehne si na ni tváří ke stropu, zavře oči a napařuje se.

Zulejka si sedne k nachystaným lavorům a začne mnout provlhlé metličky.

„Mneš je špatně,“ dál brblá Čarodějnice. „I když to nevidím, tak vím, že to děláš špatně. Jezdíš s nimi po lavoru sem a tam, jako kdybys lžící míchala polévku, jenže je musíš hníst jako těsto... Kvůli čemu si tě jen ten Murtaza vybral, když si taková lajdačka? Jenom medem mezi nohama se člověk po celý život nenasytí...“

Zulejka si klekne a začíná metličky hníst. Hned jí je horko, po tváři a prsou jí stéká pot.

„To tak,“ rozlehne se skřehotavě shora. „Chtělas mě šlehat metličkami, které jsi nepromnula, povalečko. Nenechám se urážet. A mého Murtazu ti taky nenechám. To proto mi Alláh daroval tak dlouhý život, abych ho před tebou chránila... Kdo se kromě mě mého chlapce zastane? Ty ho nemiluješ, nevážíš si ho – jenom se přetvařuješ. Jsi chladná a bezcitná falešnice, taková jsi. Já do tebe vidím, jak já do tebe vidím...“

A o snu ani slovo. Zlá stařena ji bude trápit celý večer. Ví, že Zulejka se nemůže dočkat, až jí ho povypráví. Mučí ji.

Zulejka vezme dvě metličky, ze kterých odkapává nazelenalá voda, a vyleze k Čarodějnici na leuke. Její hlava se ocitne v husté mase spalujícího vzduchu pod stropem a začíná v ní hučet. Před očima se jí míhají pestrobarevná zrníčka prachu, létají, vznášejí se ve vlnách.

Teď je Čarodějnice dočista blizoučko: rozprostírá se ode zdi ke zdi jako široké lány. Kostrbaté stařecké kosti trčí nahoru, stoleté tělo se mezi nimi rozložilo jako podivné kopce, kůže visí jako ztuhlý sesuv. A po celém tomhle kostrbatém, jednou roklemi zbrázděném, podruhé bujně vzedmutém údolí tečou a vinou se lesklé proudy potu...

Čarodějnici je třeba šlehat metličkami oběma rukama, musí se začít od břicha. Zulejka je zprvu metličkou opatrně přejíždí, připravuje kůži a potom začíná oběma metličkami střídavě šlehat. Na stařenině těle se rázem objevují červené skvrny, černé březové listy odlétávají do všech stran.

„Ani šlehat metlou neumíš. Kolik let tě to učím...“ Čarodějnice zvýší hlas, aby překřičela zvuk pleskajících větviček. „Silněji! Dělej, no tak dělej, ty zmoklá slepice! Rozehřej moje staré kosti!... Dělej to pořádně, povalečko! Rozpruď svoji řídkou krev, možná že trochu zhoustne! Jak se v noci miluješ se svým mužem, když jsi tak slabá, co? Murtaza od tebe odejde, najde si jinou, která bude šlehat i milovat zdatněji!... I já dokážu šlehnout s větší silou. Šlehej mě líp, nebo tě praštím! Popadnu tě za vlasy a ukážu ti, jak se to dělá! Nejsem Murtaza, nezůstanu ti nic dlužna! Kde je tvoje síla, slepice? Vždyť jsi ještě neumřela! Nebo umřela!?“ ječí stařena z plna hrdla a obrací ke stropu hněvem znetvořenou tvář.

Zulejka se rozpřáhne, co jí síly stačí, a oběma metličkami seká jako sekerou do těla zachvívajícího se v mihotavé páře. Větvičky sviští, když roztínají vzduch – stařena sebou mocně škube, na břiše a prsou jí vyskakují široké rudé pruhy, ve kterých se objevují tmavé krůpěje krve.

„No konečně,“ sípavě vydechne Čarodějnice a položí hlavu zase na lavici.

Zulejce se zatmí před očima, slézá po stupínkách leuke dolů, na kluzkou chladnou podlahu. Nemůže popadnout dech, ruce se jí třesou.

„Šlehni mě ještě párkrát – a pusť se do mých zad,“ nařizuje klidně a prakticky Čarodějnice.

Chválabohu, že se Čarodějnice ráda myje dole. Posadí se do velkého, až po okraj naplněného dřevěného lavoru, opatrně do něho noří dlouhé a ploché měchy ňader visící až k pupku a začíná Zulejce milostivě nabízet nejdřív jednu a pak druhou ruku a nohu. Zulejka je tře napařeným lipovým lýkem a smývá dlouhé žmolky špíny na podlahu.