Liou Čen-jün: Kuchař, chmaták a realitní magnát

Jang Č’ alias Černá maska narazil na Tuan-tuan v Kanově Restaurantu Svět. Hostinský Kan měl zničené hlasivky, nemluvil, jen sípal, přesto pusu nezavřel. Ten den si Černá maska zašel jako obvykle ke Kanovi na skopový vývar. K polévce snědl pět smažených placek. Když ho hostinský zkasíroval, posadil se naproti a spustil svým chraplákem:

„Kousek stady kdosi včera navečír skočil z mosta. Chtěl to mět za sebou, ale prdlajs, enom si, nemehlo, zlámal hnátu. Zato na mostě to do sebe naštosovalo hnedka pět kár. Jeden meďour dostal smyk a skončil v odstavnym pruhu, kde ho nabral valici se naklaďak s uhlem. Meďak vylít do vzduchu a přistál čumakem přímo do betonoveho piliřa. Seděli v něm dva, chlop a ženská. Chlapikovi to rozmrvilo panev, robka byla na místě tuhá. Bacha, to ale neni cele. Ta mrtvá totiž nebyla chlopkova robka, ale dupcingerka. Poliši nehodu ani neuzavřeli a v nemocnici už skorem tekla další červená. Ani nemožeš řict, že si ty dva měli dávat majzla, bo pech je prostě pech,“ zhodnotil na závěr svého vyprávění situaci hostinský Kan.

Černá maska měl plnou hlavu vlastních starostí, tohle ho nezajímalo. Popadl ze stolu ledvinku:

„Ty, Kane, cos dal do tych placek za muku? Páchly jak pukavce.“

„Tady má někdo fajnovy jazyček. Tentokrát to není mukou, ale sezamem. Stary Chu, hamižnik, přimíchal loňske zbytky do čerstve zásoby. Ale já už ho prokouk, vykuka. Někdy stačí jedno blbe seminko sezama, a hnedka vidíš člověku až do žaludka. Jo, a našels toho, jak jsem ti řikal?“ změnil téma starý Kan.

Černá maska i hostinský pocházeli oba ze Šan-si, každý sice z jiného města, jeden z jihu a druhý ze severní části provincie, i tak se ale dalo říct, že byli rodáci. Černá maska chodil ke starému Kanovi často na jídlo, ne kvůli společnému původu, ale právě kvůli Kanovu skopovému vývaru. Dělal prvotřídní. Skopové kosti kupoval na tržišti stejně jako všichni ostatní, polévka uvařená z kostí od stejného dodavatele však u něj chutnala mnohem lépe, byla hutná a svěže voněla. Starý Kan dobře věděl, že k němu lidi chodí na polévku, šetřil tedy na plackách, na předkrmech a teplých jídlech. Černá maska to neschvaloval. Doslechl se dokonce, že tajemství Kanova skopového vývaru spočívá v tom, že do něj přidává makové slupky. Kdo jednou ochutná, lehce si vypěstuje závislost. Pětadvacátého minulého měsíce, když všichni Kanovic spali, se k nim vloupal zloděj. Později vyšlo najevo, že vloupání bylo náhodné, lupič hostinského zřejmě vůbec neznal. V přední části restaurace stály jen stoly a židle, nic, co by stálo za krádež. Vzadu v kuchyni samé hrnce, pánve a nádobí, taky žádná cennost. Lupič ale nechtěl odejít s prázdnou, když už mu dalo tolik práce vypáčit dveře. Doufal, že najde nějaké peníze. Napadlo ho, že si tržbu asi berou s sebou do pokoje, kde rodina spí. Starý Kan byl ale liška podšitá, peníze neschovával v ložnici. Když navečer všechno přepočítal, zamotal tržbu do igelitového pytlíku a uložil ji v kuchyni do soudku se sezamem. Nahoře sezam, pod sezamem balík peněz. Hostinský Kan nedával tržbu do ložnice schválně, aby mu žena a děti nechodili ubírat. Koho by napadlo, že opatření namířené proti členům rodiny zabere i na zloděje. Lupič tiše prohledával ložnici, ale ať šátral, jak šátral, ve skříních, šuplících, svlečeném oblečení i pod polštářem starého Kana, našel všehovšudy jen pár drobných. Zloděj si marně lámal hlavu, kde hledat. Dřepl si u postele a tupě zíral před sebe. Netušil, že starý Kan je už vzhůru, tiše leží v posteli a pozoruje ho. Nakonec se hostinský neudržel a zachechtal se. Kdyby vykřikl „Chyťte zloděje“, lupiče by to nevyděsilo, na to byl zvyklý, to slýchával často. Když však lupič uslyšel chechot, navíc sípavý, jak měl hostinský zničené hlasivky, ztratil hlavu, sám vyděšeně vyjekl „Chyťte zloděje!“ a vyrazil ze dveří. Nakonec ale přece jen neutekl s prázdnou. Když probíhal restaurací, sebral koženou bundu, která tam visela na věšáku. V bundě žádné peníze nebyly, nebyla vlastně ani kožená, jen koženková, podobně jako se Kanova vývařovna sice jmenovala Restaurant Svět, byla však maličká jako dlaň. V kapse bundy byl ale sešit. Restaurant Svět se nacházel vedle tržnice, za tržnicí bylo staveniště. Ke Kanovi chodili na jídlo hlavně trhovci a stavební dělníci. Málokomu záleželo na tom, jestli je jídlo chutné, přicházeli se hlavně pořádně najíst, a tak si hostinský mohl dovolit ho šidit. Kanovi strávníci nebyli žádní boháči, občas projedli víc, než měli u sebe. Starý Kan jim dával na sekyru a dluhy si zapisoval do sešitu. Kdo jedl sám, většinou platil rovnou, dopředu si spočítal, kolik ho bude jídlo stát. Horší to bylo, když přišla celá parta. Jeden zval, ostatní se rozšoupli, platící se zase nechtěl nechat zahanbit a poroučel nosit na stůl, takže na závěr zjišťoval,že s sebou nemá dost na zaplacení, a nezbývalo než útratu navíc připsat na sekyru. Doplatí to, až přijde příště.

Všechno bylo zapsáno v sešitě. Sešit strkal hostinský do kapsy své bundy. Dříve jej do bundy nedával, věšel ho na háček na stěnu. Jednou ale přišel do Restaurantu Svět na oběd starý Tcha, mongolský trhovec a prodavač skopového, a když čekal na jídlo a neměl, do čeho píchnout, sundal sešit ze stěny, začal v něm listovat a nahlas všem předčítat jména a částky dlužníků. Starý Tcha se očividně bavil, ale hostinskému se to nelíbilo. Co když se to roznese, dotčení se urazí, přestanou mu chodit a on bude tratit? Takže sešit vytrhl řezníkovi z ruky a zastrčil ho do kapsy u bundy. Později se z toho stal zvyk. Koho by napadlo, že mu bundu i se sešitem ukradnou. Dluhy nebyly nijak vysoké, podtrženo sečteno to dělalo něco víc než tisícovku. Navíc si hostinský dobře pamatoval, kdo mu kolik dluží, vedl si záložní knihu úpisů v hlavě. Ale až se zpráva o krádeži dlužního sešitu roznese, bude vypadat jako hlupák, navíc se obával, že bez písemného důkazu peníze z některých dlužníků nevymámí. Zkrátka a prostě, hostinský se rozhodl, že chce sešit zpátky. Na polévku k němu chodíval rodák, jistý Jang Č’. Z jeho řečí hostinský usoudil, že má vazby na podsvětí. Hostinský se nikdy neptal, co vlastně Jang Č’ dělá, a Jang Č’ mu nikdy nic nevyprávěl. I tak jej ale požádal, jestli by se mu po jeho bundě nevyptal:

„Tož kabat ať si klidně necha, enom ten zešit chci, když mi ho vráti, tak mu za něj dam dvacet.“

Když se teď zeptal na výsledek hledání, Černá maska si odfrkl a hlasitě si odplivl:

„Najít kapsařa, to sem ti dobry, ale za gabla mě zkásneš, co? Mám tucha, že jsem tě taky prokouk, ono stači jedno blbe žradlo, a hnedka vidiš člověku až do žaludka.“

Hostinský rozevřel dlaň s utrženými penězi a zasípal: „Neblazni, já ti ty prachy vrátím.“

Černá maska už byl ale na odchodu. Ze stolu u dveří sebral ubrousek a přitom si všiml hubené holky, která tam seděla nad miskou skopového vývaru. Nejedla, jen zírala z okna ven na kolemjdoucí. Na ulici už rozsvítili pouliční lampy, lidé procházeli kolem ve spěchu. Černá maska vyšel ven a ušel kus cesty, než si sáhl do kapsy pro cigarety a zjistil, že je nechal v Restaurantu Svět. Vracet se pro ně nestálo za to. Koupil si u stánku novou krabičku, rozbalil ji, vytáhl jednu a zapálil si, když vtom ho dohnala ta slečna, kterou viděl v restauraci u okna. Chytila ho za paži:

„Co krapet potěšení?“

Černá maska pochopil, že ta holka je šlapka. Podíval se na ni podrobněji, měla drobné tělo i obličej, mohlo jí být tak sedmnáct, osmnáct. Vůbec na šlapku nevypadala. Pouliční štětky se na chlapy dívají jako kočka na myš, už dávno si z prodávání těla nic nedělají. Tahle holka se na něj ale dívala spíš jako myška pozorující kočku, a když vyslovila tu větu, začervenala se. Právě ten ruměnec, vlastně ani ne tak ruměnec, ale že se objevil na lících šlapky, Janga obměkčil. Původně neměl chuť si užívat, teď chuť dostal. Přikývl. Hubená holka ho vedla k sobě. Po cestě se Černá maska vyptával:

„Skama jsi?“

„Z Kan-su.“

„Jak dlouho v tom jedeš?“

Holka po něm loupla okem a sklonila hlavu: „Když řeknu, že od včerejška, tak si budeš myslet, že kecám. Přijela sem do Pekingu za bráchou, ale nenašla sem ho. Dovolat se taky nemůžu, číslo nefunguje. Potřebuju si vydělat prachy na vlak zpátky dom. Mysli si třeba, že si vymejšlím.“

Černá maska se uchechtl: „Hele, my dva se asi nikdy víc neuvidíme, i kdybys to dělala cely rok, pro mě to žádná rána nebude, a jestlis fakt začala včera, nic extra tym taky neziskám.“

Šli dál.

„Kolik ti je?“

„Třiadvacet,“ zvedla hlavu.

Tím ho překvapila ještě víc. Prodejné holky vždycky říkají, že jim je míň než ve skutečnosti. Tahle vypadala na osmnáct a tvrdí, že jí je třiadvacet, zdá se, že je fakt poctivka.

„Poviš mi své ctěné příjmení?“

„Ctěný příjmení vynech, říkej mi Tuan-tuan.“

Černá maska si pomyslel, že Tuan-tuan nebude její pravé jméno. Ale když chce, bude jí tak říkat, takže se tak jmenuje. Je vlastně důležité, jestli je jméno pravé nebo levé? Za hovoru ušli už dvě zastávky a stále ještě nebyli v cíli. Černá maska se zastavil: „Je to eště daleko?“

„Kousek,“ ukázala hubená holka před sebe, „už tam skoro jsme.“

Šli dál. „Kousek“ byl ještě o další stanici dál. Konečně zahnuli do postranní uličky. Byla tam špína, hned za sebou troje veřejné záchodky plné výkalů, smrad se valil do uličky, voda vytékala na chodník. Pouliční osvětlení bylo rozbité, člověk si musel dávat dobrý pozor, aby do něčeho nešlápl. Došli na konec uličky a znovu zahnuli za roh do další.

„Je to tu bezpečné?“ rozhlížel se kolem Černá maska.

„Proč myslíš, že tě vláčím takovou dálku? Právě, že to tu je bezpečný.“

Konečně došli na konec uličky. Byla slepá, zakončená malým domkem s dveřmi přímo do uličky. Omítka byla popraskaná, samá trhlina, hrbolatá jako slupka nakládaných okurek. Bylo zřejmé, že dříve tu ve zdi dveře nebyly, někdo je vyboural a vsadil teprve nedávno. Byly z dřevotřísky, vítr s nimi lomcoval. Futra byla sbitá jen z několika prken. Tuan-tuan vytáhla z kalhot klíče, nahnula se k zámku a odemkla. Vešla, rozsvítila. Černá maska se znovu rozhlédl napravo nalevo, v uličce ani noha. Ulevilo se mu. Vklouzl za ní dovnitř. Tuan-tuan zavřela dveře na západku. Ocitli se v malém kamrlíku, sedm osm čtverečných metrů, u stěny postel, na zemi se válelo nějaké nádobí.

„Chceš nechat rozsvíceno nebo mám zhasnout?“

Černá maska se zamyslel: „Zhasni, tma je bezpečnější.“

Ve tmě se začali svlékat. V posteli se Černá maska přesvědčil, že Tuan-tuan je skutečně třiadvacet. S rukama i pusou to uměla. Zpočátku ji usměrňoval, ale když do ní vstoupil, převzala iniciativu Tuan-tuan. Zprvu se do ní bál bušit, že je tak drobná, ale po chvíli ho ta křehulinka sama rozpohybovala. Černá maska si pomyslel, že člověka podle vzhledu soudit nelze, stejně jako vodu v moři naběračkou nezměříš. Původně nijak zvlášť vzrušený Jang Č’ se dostával do varu, přestal myslet na jiné věci, Tuan-tuan ho rozparádila. Když byl v nejlepším, ozvala se rána jako z děla. Někdo rozkopl dveře. Světlo se rozsvítilo a dovnitř se nahrnuli tři chlapi jak hora. Hlasitě supěli a táhl z nich alkohol. Černá maska se vyděsil, krve by se v něm nedořezal. Nejdřív se lekl, že to je policie, ale tihle drsní týpci na policajty nevypadali. Když se vzpamatoval z prvního úleku, natáhl se po šatech, ale těch už se i s ledvinkou zmocnil jeden z pořízků. Druhý se nerozpakoval a ubalil Jangovi pořádnou facku: „Ty zkurvenej hajzle, já ti dám sekat mi frajlu!“

Nahý Jang Č’ si nestihl zakrýt obličej, oběma rukama si zakrýval přirození.

„To je omyl, brácho.“

Podíval se po Tuan-tuan. Ta se najednou změnila k nepoznání, skryla si hlavu do dlaní a rozbrečela se.

„Zrovna jsem dělala večeři, když vrazil dovnitř a donutil mě.“

A ukázala na parapet, kde ležela břitva. Třetí vazoun břitvu popadl a namířil na Janga.

„Vyřídíme si to spolu, nebo voláme benga?“

Černé masce se v tu chvíli rozsvítilo. Narazil na loupežnou bandu a Tuan-tuan byla jejich volavka. Na chvíli polevil v ostražitosti a sedl jim na lep. Pomyslel si, že člověka opravdu podle vzhledu soudit nelze, stejně jako vodu v moři naběračkou nezměříš. Chlápek s jeho šaty v rukou mu začal prohledávat kapsy, vytáhl mobil, z peněženky peníze a platební kartu. Pak si začal prohlížet ledvinku – pásek byl utržený a svázaný na uzel. Otevřel ji a začal vytahovat štosy bankovek. Na závěr vytáhl občanku a nahlas přečetl:

„Liou Jüe-ťin.“

Podíval se na Janga:

„Tak ty se menuješ Liou Jüe-ťin?“

Černá maska si musel chtě nechtě připustit, že pech je prostě pech. Otázky však nechal bez odpovědi. Ne že by je tím odradil. Chlápek se podíval na fotku na občance a znovu na nahého Janga:

„Nevypadáš.“

Černé masce došlo, že tohle si na sebe přivolal už v Kanově Restaurantu Svět. Může za to ta ledvinka. Když platil a vytahoval z ní peníze, ta hubená holka si musela všimnout.