Andrea Sedláčková: Každý něco tají

Všichni si nosíme v hlavě dva scénáře života. První je praktický život, práce, rodina, nákupy, dovolené, kde si nic moc nedovolíme. Pod ním se skrývá druhý scénář virtuálního života. Co bychom si přáli zažít. Většina lidí si povolí nanejvýš nevěru, adrenalinový sportovní úlet, exotické prázdniny. Ale chtěli by víc. Proto milují nahlížet do cizích osudů, být diváky života těch druhých. Některým to frustraci zmenšuje, jiným umocňuje. Scenáristé, spisovatelé, režiséři mají výhodu, že své sekundární touhy mohou vybít rozličnými výtvory, herci smůlu, že v nich musí hrát.

Smráká se a les vypadá klidně a majestátně. Náhle se mezi stromy zjeví ženská postava, běží, jak nejrychleji umí. Přes nerovný terén to jde těžce, během úprku zhluboka dýchá. Hezký obličej má plný šrámů a krve. Roztrhané šaty odhalují malá prsa, která si zakrývá rukama. Dohání ji voják v ruské uniformě. Zachytí ženu v běhu, chvíli se s ní pere, serve jí z trupu zbytek oblečení a prudce ji svrhne na zem. Nalehne na ni a obdaří ji párem facek. Žena vydává jakési zoufalé zvuky, nejsou to žádná slova, jen výrazy nářku poraženého. Násilník ženu chytá za zápěstí, zkroutí je nad hlavu, funí do zoufalé tváře oběti. Žena se z posledních sil marně brání nátlaku vojákova těla, svíjí se pod jeho tíhou, ale pak se přestává bránit a jen úpí, jak do ní muž brutálně naráží. Jeho dlaň bolestně svírá ženino ňadro, vítěz chrčí uspokojením.

„Stop.“

Daniel se svalí z Luciina těla na zem a zhluboka oddychuje. Zapíná si poklopec. Pak se s provinilým výrazem otáčí na Lucii, která vedle něj také ještě chvíli nepohnutě leží, zdecimovaná, neschopná pohybu. Kostymérka k ní přiskakuje s županem. Lucie vstává, třese se zimou a tečou jí slzy, které vypadají skutečné. Utře si je a prohrábne rozcuchané dobové lokny plné mokrého listí. Bolí ji koleno, z kterého teče skutečná krev.

„Promiň, ty facky mi ulítly,“ omlouvá se Daniel. Lucie se snaží být nad věcí: „Byla bych radši, kdybys to markýroval. Takhle si lidi v divadle budou myslet, že jsem oběť domácího násilí.“

Čekají na verdikt mladičkého režiséra, který se obrací na kameramana: „Jaký to bylo?“

„Tahle byla pro mě nejlepší.“

Režisér nevypadá spokojeně: „Máme světlo ještě na jedno jetí?“

Kameraman potvrdí, co už je stejně všem jasné, protože les se pomalu noří do tmy: „Ne, už tohle byl limit.“ Režisér tedy neochotně, aby bylo cítit, že je to proti jeho vůli, oznamuje: „Tak jo, díky moc. To je pro dnešek všechno.“

Lucie si oddychne a odchází do karavanu. Serve ze sebe mokré roztrhané šaty, setře z nohou blátivý sníh, rychle se oblékne do civilu. A pak to najednou pustí, rozbrečí se. Sice všechno byla kašírka, ale stejně se jí zdá, jako by znásilnění skutečně zažila. Bezmoc a ponížení se jí usadily v těle. Facky byly moc silné, Daniel ji nešetřil a cítila, jak nad ní jeho tělo vyhrávalo, a že kdyby se rozhodl jí někdy někdo tohle udělat, tak by se ubránit nemohla.

Neměla při hraní ráda, když markýrování přerostlo proti její vůli do jakési reality, když se postava vytratila a ona se bezděčně za ni zaměnila. Lidé si většinou myslí, že herci milují, když můžou opustit svou identitu, ztotožnit se s hrdinou, být někým jiným. Jenže Lucii se to stává až příliš snadno, ztratí se v postavě tak, že na chvíli neví, kdo je, a potom prožívá jakousi bezmoc a rozčilení z tohoto podlehnutí. Protože ve skutečnosti si přeje, aby vše držela ve svých rukou. Asi proto, že právě toho je ve většině zásadních životních situací neschopná.

Někdo klepe. Lucie se vysmrká a pokud možno neutrálním hlasem se ptá: „Ano?“ Maskérka opatrně otevírá dveře karavanu: „Půjdeš do maskérny, nebo tě mám odlíčit tady?“

Lucie si přeje jedinou věc: být sama, uklidnit se, najít se: „Za chvilku přijdu. Nech mě, prosím tě.“

Maskérka chce zavřít, ale aniž by se na cokoliv ptal, do karavanu nakoukne s úsměvem režisér: „Neruším? Přišel jsem ti poděkovat. V tom posledním jetí jsi byla úžasná… Vím, že to jsou nepříjemný scény.“

Lucii tenhle sebevědomý náfuka už od začátku filmování leze na nervy, a protože byl dnes poslední natáčecí den, nehodlá se už přetvařovat, takže mu nepříjemným hlasem odsekne: „Nepříjemný hlavně je, že se v týhle chvíli na place objeví lidi, co jsem předtím nikdy neviděla.“

Režisér vejde do karavanu: „Prosím tě, jaký lidi? Byl tam normální štáb.“

„Promenoval se tam fotograf, kterýho neznám.“ Režisér jen pokrčí rameny a rozvalí se na pohovce karavanu: „Potřebujeme nějaký zajímavý fotky k propagaci.“

Lucii popuzuje, že se jí vecpává do teritoria, že nemluví uctivě, že nejspíš lže: „Nechtěla bych, aby na internetu kolovaly moje nahý fotky…“

Režisér taky nemá Lucii v lásce, považuje ji za přecitlivělou a namyšlenou a je rád, že už mají natáčení za sebou, ale radši ji ujistí, aby ještě neudělala nějakou scénu: „Neboj, všechno máme pod kontrolou.“

„Tak jo. Můžeš mě, prosím tě, nechat samotnou?“

„Promiň, už tě nebudu rušit. Uvidíme se na dotočný?“

„Jo, ale dorazím později,“ zalže Lucie a podívá se na hodinky. Je půl šesté, v Praze budou nejdřív za hodinu, kdyby nejela k matce, tak stihne Jirkovo představení od začátku. Jenže u matky už nebyla týden.

Zmražené maso, zelenina, pečivo, jogurty, džusy. Systematicky nakládá do nákupního vozíku potraviny, schovaná pod hluboko naraženou čepicí. Ale stejně se Lucii do cesty postaví paní, jejíž otázka je oznamovacího tónu, protože už má v ruce připravený mobil: „Mohla bych si udělat fotku s mojí dcerou? Díváme se na váš seriál…“

Lucie kývne, fotka je mobilem rychle udělaná. Pospíchá ke stojanu s tiskem, odkud bere skoro všechny časopisy pro ženy. Mrkne na titulní stránky bulvárních časopisů, kterých se ale nedotkne: „Opustil manželku den před porodem!“, „Už to víme: trpí nervovou nemocí a má sklony k sebevraždě“, „Podivná návštěva u lékaře. Tají snad vážnou nemoc?“

U kasy vytáhne z kbelíku s lehce povadlými kytkami svazek růží slibující, že snad ještě hodinu bude jakž takž reprezentativní.

U dveří matčina bytu už tuší puch zaschlé moči, nevypraného prádla, přeplněného odpadkového koše, cigaret. Lucie se ironicky usměje: čeká mě vůně mého dětství. Nadechne se a odemyká. V bytě jako by nikdo nebyl. Rozsvěcuje. V předsíni je všechno při starém: bordel a kyselý smrad. Míří do kuchyně, kde otevírá okno a přitom volá do vedlejší místnosti: „Ahoj, mami.“ Z ložnice se neozývá odpověď, Lucie tam tedy vchází. Matka leží v posteli, spí. Je osvětlená pouze proužkem světla, přicházejícím z předsíně. Lucie chytá matku za ruku, ta se těžce přetočí na druhou stranu a něco zamumlá.

„Přivezla jsem nákup.“

Matka se probírá, chvíli na Lucii nepřítomně zírá, pak ji pozdraví výčitkou: „Čekala jsem tě včera.“

„Promiň, nestihla jsem to,“ otevírá okna také v ložnici a mizí do kuchyně, kde jednou rukou vytahuje nákup a druhou telefonuje: „… na teď, Bednářova ulice sto patnáct… děkuju.“

Probíhá bytem, posbírá po zemi kusy pohozeného špinavého oblečení, vrazí do pračky ručníky a utěrky, spouští ji. Ještě nahlédne do ložnice. Matka si mezitím pustila televizi a rozespale na ni kouká.

„Zítra přijdu pověsit prádlo. A počítej taky se sprchou!“

Matka neodtrhne oči od obrazovky: „Moc dlouho ses nezdržela. Zavři aspoň ty okna!“

Představení už začalo, Lucie přichází pozdě. Předává uvaděčce kytici, která nesplnila očekávání a je v tristním stavu. Snaží se nepozorovaně usednout na přístavek ve třetí řadě. Jirka si Lucie samozřejmě všimne a nemůže se ubránit lehkému úsměvu. Pod nosem má malý legrační knírek. Kostým a scéna evokují atmosféru sedmdesátých let. Lucii se takhle líbí, připadá jí s lehce natupírovanými vlasy sexy, bílý rolák a zvonové kalhoty mu paradoxně sluší, nevypadá na svých skoro čtyřicet. Hrají Havlův Protest a publikum se baví textem, kde jeden opozičník radí druhému, jak nejlépe uniknout před tajnou policií.

Jako by se bál odposlouchávání, Jirka se rozhlédne a zašeptá: „Mimo jiné, když byste je někdy chtěl setřást, víte, kde to je nejlepší?“

Jeho kolega Petr, ztvárňující postavu Vaňka, tak trochu bez zájmu odpoví: „Kde?“

Jirka coby Staněk horlivým šepotem vysvětluje: „V obchodním domě. Vmísíte se do davu, v nestřeženém okamžiku vniknete na záchod a tam asi tak dvě hodiny čekáte. Nabudou dojmu, že jste nepozorovaně vyšel jiným vchodem, a vzdají to. Schválně to někdy zkuste.“

Lucie u baru dává autogram nějakému páru diváků, kteří se s prosebným úsměvem obracejí také na Jirku a Petra, už převlečené do banálního civilu. Lucie oba líbá na tváře: „Hráli jste úžasně. A lidi byli taky dobrý, co?“

Jirka se na Lucii dívá s upřímným obdivem: „Moc ti to sluší.“

Je to pravda. Lucii je přes pětatřicet, ale díky malé postavě působí dětsky a modré kulaté oči dodávají její tváři naivní dobromyslný výraz.

„Podívej se, jaký mi ten blbec Daniel udělal modřiny,“ ukazuje Lucie Jirkovi fleky na zápěstí a stehnu. Jirka už to nestačí okomentovat, protože k Petrovi mezitím přistoupil padesátiletý muž a Petr ho představuje: „Rád bych vás seznámil s mým spolužákem z gymplu. To je Honza, dříve inženýr, nyní poslanec Kučera.“

Muž má vypoulené oči jako blatníky a hned jim nadšeně podává ruce a široce se usmívá: „Můžu vás pozvat na skleničku?“

Jirka se podívá na Lucii, ta zavrtí hlavou. Takže Jirka reaguje negativně. Lucie vysvětluje, že děti jsou u tchána a dneska mají po dlouhé době sólo večer, takže… Ale Kučera jí rozšafně skáče do řeči: „Jestli vy neprcháte, protože jsem zákonodárce? Ale já jsem člověk jako každej jinej… a dřív jsem taky hrával divadlo, sice jenom amatérský… a možná znáte moji dceru, herečku Violu Kučerovou…“

Lucie s Jirkou kroutí hlavou, že neznají, Kučera nevnímá jejich nechuť se s ním bavit: „A jak jsou staré vaše děti?“

„Máme šestnáctiletého syna,“ odpovídá slušně Jirka, „a desetiletou holku.“

Kučera žertuje: „Doufám, že vás nepotká stejný neštěstí a nebudou chtít taky dělat herectví jako moje dcera… Byl bych opravdu poctěn, kdybych vás mohl na něco pozvat.“

Jirka by nejspíš ze slušnosti podlehl, ale Lucie je rezolutní: „Ne, děkujeme… nezlobte se… na shledanou.“

Je to sice trochu trapné, ale Lucie se do Jirky razantně zavěsí a táhne ho pryč.

Na sex s Jirkou se těšila, protože málokdy jsou doma sami a v posledních letech z toho udělala podmínku. Dřív se spolu milovali, i když děti spaly ve vedlejším pokoji, ale jak rostly, tak se Lucie čím dál víc bála, že je probudí a že se to dětí nějak negativně dotkne. Jirka ji podezíral, že je to jen vytáčka, ale smířil se s tím.

Dneska si Lucie dala za úkol sex si užít. Tělo mechanicky spustilo proces vyvolaný žádostí druhého a přírodní potřebou.

Jenže od začátku si Lucie uvědomuje, jak se kontroluje, jak marně čeká, až věci propadne, a postupně ji rozčiluje, že je milování naplánované, jakoby zorganizované, tudíž nevášnivé, a hlavně klade za vinu Jirkovi, že ji neumí chytrým laskáním opravdu vzrušit. Sama náruživost vyvolat neumí. Někdy to jde, když se napije. To má tendenci si představovat v roli partnera někoho jiného a říká si, jestli to tak taky Jirka dělá, a jestliže ano, tak se spolu milují dva neznámí lidé. Anebo když se ocitnou mimo obdélník domácí manželské postele. Stačí hotel o prázdninách, který v ní vyvolává pocit výletu s milencem. Často ji přepadá smutek, že bude nejspíš do konce života simulovat vzdechy a výkřiky.

I když od mládí byla specialistkou na předstírání. Než potkala Jirku, vykonávala často sex jako povinnost, jíž se cítila zavázána vůči různým klukům, kteří se o ni starali a měli ji snad i rádi, za což jim byla vděčná a jejich emoce splácela poslušným tělem. Stala se rukojmím své zbabělosti. Až s Jirkou pochopila, že může jít skutečně o něco, po čem se touží. Bylo to možná tím, že se s ní na začátku miloval s ostychem, jako by se jí omlouval, bez dobyvačnosti. Jenže léta manželství touhu rozmělnila, gesta se stala automatickými. Dřívější plynulost, kdy jedno milování bylo pokračováním předchozího, vymizela. Tělo se zadrhlo a vzpouzelo se opakování čím dál víc. Vzít do hry jiné tělo? Ale byla by se pak schopná vrátit?

Leží na zádech a má pocit, že ji Jirka „používá“, a říká si, jestli se páření ještě někomu může po mnoha letech vztahu líbit, jestli lze cítit něco jiného než banalitu. Jirkův trup pravidelně dopadá na její a Lucie má pocit, jako by se znovu jen poskytla vůli jiných, že opět jako dnes odpoledne na natáčení hraje roli, Jirkovo tělo se stává tělem jejího hereckého partnera. Snaží se nic nedat najevo, vydává zvuky, o kterých je přesvědčená, že zní adekvátně. Jenže Jirka na to neskočí a uprostřed pohybů se zastaví. Pozoruje ji zklamaně a Lucie má pocit, že se musí omluvit: „Promiň… nějak se do toho nemůžu dostat… pořád myslím na to dnešní natáčení…“

Jirka se odvrátí na druhou stranu postele a neutrálně odpoví: „Tak to zkusíme zítra ráno.“

„Ráno je to nejhezčí,“ snaží se Lucie optimisticky.