Louise Glücková: Noc věrnosti a ctnosti

Podobenství

Po vzoru učení Františka z Assisi jsme se nejprve oprostili
      od všech světských statků,
aby naše duše nerozptyloval
zisk ani ztráta a také aby
se naše těla mohla volně a s lehkostí
pohybovat horskými průsmyky, a pak jsme museli probrat,
kamžto se vydat, kam? Což vedlo i k otázce,
zda by to celé nemělo mít nějaký smysl, čemuž se
řada z nás urputně bránila, protože takový smysl
se rovná světským statkům, tudíž by nás jen omezoval či
     svazoval,
zatímco jiní zase tvrdili, že právě díky tomuhle slovu jsme
     posvěcenými
poutníky, a ne pouhými tuláky: pod tím slovem se pro nás
     skrývalo synonymum
ke slovu sen, jakýsi vzdálený cíl – když se dost soustředíme,
     spatříme
jeho odlesky mezi kameny a neprojdeme
slepě kolem; a stejně důkladně
jsme probrali i všechny ostatní otázky, argumenty lítaly sem
     a tam,
až jsme nakonec podle některých už nebyli tolik přizpůsobiví
     a více jsme se poddali osudu,
jako vojáci ve zbytečné válce. A padal na nás sníh a foukal
     vítr,
ale časem se počasí umoudřilo – tam, kde býval sníh, se
     objevily koberce květin,
a tam, kde předtím svítily hvězdy, vystoupalo nad stromořadí
     slunce
a my si znovu užívali stínu; to celé se opakovalo bezpočtukrát.
Taky déšť a občas i záplavy a též laviny, ve kterých
se někteří z nás ztratili, a opakovaně se zdálo,
že už jsme se konečně shodli, a to jsme si pak nasadili
polní výbavu na záda; ale ten okamžik vždy pominul, a tak
     jsme (po mnoha letech) byli pořád na začátku, pořád
jsme se chystali na cestu, přesto jsme však už byli jiní;
pozorovali jsme to jeden na druhém – změnili jsme se, ačkoliv
jsme se zatím ani nepohnuli, a jeden z nás prohlásil:
     A hleďme, jak jsme zestárli, pouhým
neustálým přecházením ze dne do noci, ani vpřed, ani
     stranou – což nám přišlo
jako podivný zázrak. A ti, kdo věřili, že by to celé mělo mít
     nějaký smysl,
teď věřili, že smyslem bylo přesně tohle, a ti, kdo tvrdili, že
     bez svobody
nedojdeme pravdy, teď cítili, že stojí pravdě tváří v tvář.

Minulost

Zničehonic se na obloze
objeví světýlko mezi
dvěma větvemi borovice, tenoučké jehličí

se zapichuje do okrajů zářícího kruhu
a nad tím vším
nekonečná, načechraná obloha –

Zhluboka se nadechni. Takhle voní borovice –
nejpronikavěji, když si s jejími větvemi pohrává vítr,
ten v ní pak i podobně zvláštně zní,
jako vítr na filmovém plátně –

Stíny se hýbou. Provazy
zase vydávají ty své zvuky. To, co teď slyšíš,
bude asi slavík, strunatec,
sameček dvořící se samičce –

Provazy se pohnou. Houpací síť
se kýve ve větru, pevně
uvázaná mezi dvěma borovicemi.

Zhluboka se nadechni. Takhle voní borovice.

Hlas, co k tobě doléhá, patří mé matce;
nebo jsou to snad jen stromy,
jimiž se prohání vítr?

Vždyť jaký zvuk by asi vyluzoval,
kdyby se proháněl nicotou?

Louise Glücková: Noc věrnosti a ctnosti. V roce 2017 vydalo nakladatelství Argo, přeložila Tereza Vlášková, 100 stran, 188 korun.