Julio Llamazares: Vlčí měsíc

Poté, co je na podzim roku 1937 rozprášena asturská republikánská fronta a moře brání veškerému ústupu na sever, stovky prchajících hledají útočiště v neproniknutelné samotě příkrých srázů Kantaberského pohoří. Plánují se zde skrýt před oddíly vítězného frankistického vojska a vyčkat na příhodný okamžik velící k přeskupení a novému útoku, nebo prchnout do té části země, která ještě vytrvává pod vládní kontrolou.

Většinu z nich však dostane kulka nepřítele a v kdysi pokojných horách navždy zůstanou. Jen některým se po strastiplných útrapách podaří dospět až k hranici a odejít do vyhnanství. Všichni bez výjimky obětovali v boji nejlepší roky svého života a do paměti lidu se zapsali nesmazatelným písmem hrdinů.

První část
1937

V nedalekých bučinách zatokal za soumraku tetřev. Severní vítr se náhle zarazil, zamotal se do bolavých větví stromů a naráz z nich serval poslední podzimní listy.

Právě tehdy konečně ustal zlověstný déšť, který již několik dní zuřivě bičoval hory.

Ramiro se posadil ke dveřím pastýřské chýše, kde jsme se předevčírem v noci skryli, když jsme prchali před deštěm a před smrtí. Zatímco zlehka a obřadně tiskne mezi prsty cigaretu, kterou jsem mu právě ubalil, pohroužen do sebe pozoruje proud bahna a kamení, který liják strhává ze svahu hory. Proti mléčně šedavému, soumračnému nebi se jeho silueta v otevřených dveřích odráží jako obrys nehybného, možná mrtvého zvířete.

„Dobrá. Zdá se, že je tomu konec,“ podotkne.

Krátce se zahledí do kouta, kde se jeho bratr, Gildo a já choulíme u ohně ze syrového a neotesaného dřeva. A marně se snažíme chránit před deštěm, který se stropem prodírá dovnitř.

„Až padne noc, přejdeme průsmyk,“ řekne Ramiro a zapálí si cigaretu. „Za úsvitu už budeme na druhé straně.“

Gildo se zpod kukly usměje hlubokýma šedýma očima. Vhodí do ohně další svazek větví. Plameny radostně a láskyplně vyšlehnou ve spirále dýmu, který stoupá vstříc dešti skrz provlhlé louče.

Měsíc nevyšel ani dnes. Noc je jen černá, chladná skvrna nad obrysem bukových hájů, jež se v mlze plazí nahoru po pahorcích jako přízračná ledová vojska. Voní po rozmarýnu a rozdrceném kapradí.

Boty čvachtají v blátě a na každém kroku hledají nerozpoznatelný povrch země. Samopaly se v temnotě lesknou jako kovové měsíce.

Stoupáme k průsmyku Amarza, na střechu světa a samoty.

Ramiro se ve vřesovišti náhle zastaví. Zavětří do noci jako raněný vlk. Jednou rukou ukazuje na jakýsi nejasný bod v dálce před námi.

„Co se děje?“ Gildův hlas je pouhý šepot v mrazivém nářku mlhy.

„Tam, nahoře. Neslyšíte?“

Severní vítr hvízdá z vrcholků a šlehá do vřesoviště a do ticha. Svým vytím naplňuje noc.

„Severák,“ říkám mu.

„Ne. To není severák. Je to pes. Ani teď ho neslyšíte?“

Teď ano. Teď už jsem ho zřetelně zaslechl. Vzdálený, žalostný štěkot jako nářek. Štěkot, který mlha natahuje a vláčí horami.

Gildo si tiše sundá samopal.

„Inu, touhle dobou,“ říká, „už pastevci v sedlech nejsou.“ Všichni čtyři už pevně svíráme své zbraně a v severním větru nehybně čekáme na nenadálé zapraskání nějaké větve, osamělé slovo, možná tichý stín číhající v mlze.

Znovu je slyšet štěkot, tentokrát zřetelně před námi. Už není sebemenších pochyb. Nějaký pes právě v sedle požírá ledové vnitřnosti noci.

Štěkot nás vedl tmou po stezce protínající vřesoviště a čilimníky k šedé křivce obzoru.
Ramiro, již nablízku, dává rukou znamení. Jeho bratr, Gildo a já rychle zaujmeme pozice po stranách. Výstup je teď mnohem pomalejší a namáhavější. Chybí temný náznak stezky, houštiny nám svírají nohy jako drápy divé zvěře zahrabané v bahně.

Ramirův stín na stezce se znovu zastavil. Pes štěká už jen pár metrů od nás.

Na šedé čáře obzoru, za hranicí dubového porostu, se neurčitě rýsuje ledový stín střechy vznášející se v mlze.

Salaš na vrcholu průsmyku je jen hromadou zborcených zdí. Až k nám doléhá silný zápach hnoje a opuštěnosti. A samoty.

Štěkot hrozí protrhnout nadmuté břicho noci.

„Je tam někdo?“

Gildův hlas zaduní v tichu jako zvlhlý střelný prach. Donutí zmlknout psa i vánici.

„Hej! Je tam někdo?“

Znovu ticho, hutné a hluboké. Nezničitelné.

Dveře při otvírání bolestně zaskřípou, jako by byly ospalé. Paprsek svítilny pomalu protíná hlubokou temnotu salaše. Nic. Nikdo tu není. Jen v koutě vyděšené psí oči.

Ramiro a Juan vyjdou z doubravy a začínají se přibližovat.

„Nikdo tady není,“ prohlásí Gildo.

„A pes?“

„Nevím. Tamhle je. Sám. Mrtvý strachy.“

Z kouta, znovu zaplaveného paprskem světla, k nim dolehne sotva slyšitelné zasténání.

Juan se k psovi opatrně přiblíží: „Klid. No tak klid. Neboj se. Kde máš pána?“

Zvíře se s očima plnýma zděšení schoulí do slámy.

„Má zlomenou tlapu,“ prohlásí Juan. „Museli ho tu nechat.“ Ramiro si zasune pistoli do pouzdra:

„Zabij ho. Ať už se netrápí.“

Juan nedůvěřivě pohlédne na svého bratra.

„To měl udělat jeho pán, než odešel,“ říká Ramiro a ztěžka se svalí na hromadu slámy.

Sláma je promočená a ztvrdlá vlhkem. Křupe pod mým tělem jako křehký chléb. Severní vítr venku dál prudce bičuje vřesy a duby. Skučí nad střechou ovčince a vzdaluje se dolů z hory hledaje paměť noci.

Před otevřenými dveřmi se lehce pohupuje nadmuté a černé tělo oběšeného psa zavěšené na větvi.

Někdo zažehl světlo v domě na dně údolí, které se lehce sklání na výběžky jižního svahu sedla. Doléhá k nám zurčení právě zrozené řeky spolu s jemným zvukem vrboví.

Brzy se rozední. Brzy se rozední, a do té doby se musíme dostat do skrýše. Sluneční svit mrtvým nesvědčí.

„Budu sestupovat před vámi.“ Ramiro se zvedne z kamenné ohrady, na níž předtím seděl. „Vy tři zůstanete u řeky a budete krýt můj ústup. Souhlas?“

Gildo a Juan podupávají svými těžkými botami v mokré trávě a snaží se zahnat chlad.
Pomalu začínáme slézat do údolí, jehož nejvýše položené louky nám již šplhají vzhůru v ústrety.

Řeka po deštích posledních dnů stoupá. Její ponuré vody burácejí pod dřevěnou lávkou, kterou Ramiro pomalu a neslyšně v přikrčení právě přešel. Jako lovec, který si časem osvojil zvířecí pohyby své kořisti.

Psi však vytušili jeho přítomnost a v okně, jež do vody vrhá proud granátové barvy, se záhy vynoří postava muže znepokojeného štěkotem.

Ramiro se přitiskne ke zdi stavení.

„Kdo je tam?“

Mužův hlas, utlumený jinovatkou na okně a burácením řeky, dolehne až k nám.

Ramiro neodpovídá.

Nyní se v okně objeví další postava — žena. Zdá se, že se o něčem dohadují, zatímco vystrašeně pozorují stíny noci před domem. Vzápětí oba zmizí a po chvíli zhasne světlo. Gildo s Juanem vedle mě ve vrboví neklidně a netrpělivě přešlapují.

Dveře. Skřípot dveří. A křik přetínající řeku:

„Ani hnout nebo vystřelím!“

Všichni tři se vrhneme přes lávku směrem ke statku. Psí štěkot na dvoře sílí.

Když přibíháme, Ramirova pistole míří do očí muže zdrceného hrůzou a zimou.

Hrnec mléka, zčernalý a starý hrnec bublá na plotně a napl ňuje kuchyň párou. Sporák je ještě vlažný, ale praskot hořících polen a spirála rudého a voňavého kouře, který stoupá z talířů, z nás vyhání chlad noci a vzpomínku na déšť. Všichni čtyři teď jíme, zbraně zapomenuté a opřené o opěradla židlí, paměť prostoupená dávnými důvěrnými chutěmi.
Už pět dní jsme nepozřeli ani sousto.

Žena, zahalená do černého šátku a s vlasy nedbale sepnutými, staví hrnec s mlékem do středu stolu a znovu se vrací k trojnožce po bok svého muže. Je štíhlá, má světlé vlasy i oči, a je stále ještě hezká navzdory smutku uhnízděnému v jejích nevýrazných rtech a obrovsky vzedmutému břichu. Od chvíle, kdy vešla do kuchyně, neřekla ani slovo. Ani se na nás nepodívala.

Ramiro právě dojídá a zády se opře o lavici.

„Nikdo další už tady nebydlí?“ ptá se manželů.

„Teď ne,“ odvětí muž. „Děti jsou v La Morañi, u prarodičů. Je to tam méně nebezpečné. A sloužící je v horách s kravami.“

„Kdy se vrátí?“

„Zítra.“

Gildo nalévá mléko do misky, aby viděl, jak se na okrajích tvaruje červený lem.

„Tohle jsem s oblibou dělával v dětství,“ podotýká s úsměvem. Mléko je horké a husté. Protéká mi hrdlem jako plamen.

Protějším oknem se již dovnitř prodírá první světlo. Je bělostné a nasládlé jako mléčný opar zaplňující kuchyni.