Nick Cave byl v Praze jako svatý. Zpíval o milencích, vrazích i populistech, lidi tahal na pódium

Na koncertech australského zpěváka Nicka Cavea bývá něco biblického. Bylo to tak i při jeho čtvrtečním vystoupení v Praze, kdy Cave na pódium přivedl desítky posluchačů z prvních řad a usadil je tam.

Procházel pak nad tím lesem zvednutých rukou, z nichž ho některé ohmatávaly a jiné hladily po nohou, a zdálky připomínal oživlý renesanční obraz, Ježíše s apoštoly z nějakého Raffaelova Proměnění Páně.

Caveův barytonový hlas zní nesmlouvavým imperativem, mnozí ho proto přirovnávají k novodobému kazateli. Také ve čtvrtek se ale Cave chvílemi nervózně procházel po pódiu spíš jako krotitel divé zvěře, dlouhou šňůru od mikrofonu smotával jako bič.

Ohýbal lokty a kroutil zápěstím, jak s ním šili čerti. Střídal písně, jež vypráví milenci, psanci či vrazi snažně prosící o spásu a milost. Krvavé zkazky měnil za milostná vyznání.

Občas nad prvními řadami roztahoval ruce jako pták chystající se k letu, jindy jen šeptal. Posluchačka, které z očí do očí zazpíval "A to byl rok, kdy jsem se stala Ježíšovou nevěstou", musela mít životní zážitek.

Čerstvě šedesátiletý australský rocker se do Prahy pravidelně vrací od začátku 90. let, kdy několikrát vystoupil v Lucerně a napsal píseň Žíznivý pes o stejnojmenné hospodě v Obecním domě.

Postupně v Pražanech vzbuzuje čím dál větší zvídavost. Zatímco před čtyřmi lety koncertoval ještě ve sportovní hale na Výstavišti, tento čtvrtek poprvé dosáhl na největší pražský koncertní sál O2 areny.

Nick Cave byl v Praze jako svatý. Zpíval o milencích, vrazích i populistech, lidi tahal na pódium

Dalších 8
fotografií

Paradoxně se tak stalo zrovna v době, kdy mají Caveovy koncerty komorní ráz. Trojice obrazovek na pódiu promítá jen černobílé záběry, práce se světlem je minimální, více než polovinu setlistu tvoří skladby ve středním tempu z posledních dvou desek.

Mnohým chybějí refrény, melodie či riffy. Stojí na hlasu a prožitku, jsou víc o emocích než dravosti, na jakou se Caveova doprovodná kapela Bad Seeds specializuje od 80. let.

V případě loňské, zatím poslední desky Skeleton Tree to může souviset s tragédií ve zpěvákově životě – předloni v létě mu po pádu ze skaliska v anglickém Brightonu zemřel patnáctiletý syn.

Skrze desku a následný dokumentární film dal Cave nahlédnout do svých stavů, částečně je odžil s publikem. Vědomí toho, jak strašnou tragédii překonal a jakou z ní vykřesal desku, Cavea u mnohých povýšilo na mučedníka, "svatého Nicka". Obdiv byl o to větší, že vždy sebevědomý a mužný zpěvák náhle působil tak zranitelně.

Ve čtvrtek v Praze zaznělo sedm z osmi písní nového alba, chyběla jen Rings of Saturn vyřazená už na začátku turné. Z těch skladeb možná šla temnota, avšak Cave z ní posluchače vytrvale vyváděl. Bral je za ruce, rozdával úsměvy, při verši "Cítíš, jak mi buší srdce?" je nechal sáhnout na svůj hrudník.

Držel se toho, co avizoval v rozhovorech – že nechce, aby se současné turné proměnilo ve společné truchlení. Že koncerty mají povznášet, aby lidé "odcházeli v lepším rozpoložení, než v jakém přišli".

Aby komorní songy z alba Skeleton Tree naživo vyzněly, potřebují citlivého bubeníka. Dlouholetý člen sestavy Thomas Wydler jim ve čtvrtek dal, co potřebovaly – často hrál jen metličkami. Například skladba z nové desky Anthrocene byla jako vyměněná, nervní šelest bicích oproti studiové verzi úplně zmizel.

Pomohlo, že technici v O2 areně dosáhli nebývale čistého, skvěle odstíněného zvuku.

Caveova doprovodná kapela Bad Seeds od 80. let doznala mnoha proměn a stále se vyvíjí. Tento čtvrtek ji Pražané poprvé slyšeli s nejnovějším členem Larrym Mullinsem řečeným Toby Dammit, jenž střídal hru na vibrafon, varhany a klávesy Mellotron pracující s magnetickými pásky.

Chyběl naopak druhý klávesista Conway Savage, jemuž lékaři nedávno nalezli nádor na mozku a který se nyní léčí po chirugickém zákroku.

Zatímco dříve Bad Seeds vynikali dravými, syrovými výbuchy energie a neřízeného hraní, současná kapela především buduje atmosféru – často výhružným souzvukem elektrické kytary hrající ve spodním rejstříku, basy Martyna Caseyho a elektrických houslí Warrena Ellise.

Tento všestranný hudebník – vzezřením hrdlořez, muž drobný vzrůstem, avšak mohutný vousem – do Caveovy sestavy nastoupil v polovině 90. let při natáčení alba Let Love In a už zůstal. Se zpěvákem nahrál mnoho hudby pro film a postupně přetváří Bad Seeds k obrazu svému.

Dnes Ellis prosazuje čím dál výraznější elektronickou složku: například ve skladbě Jesus Alone s přenosným syntezátorem Microkorg na kolenou vytvářel pro tuto skladbu charakteristické kvílení připomínající velrybí zpěv.

Blýskl se třemi sóly v písních Ship Song, Distant Sky a Skeleton Tree. Ale nejpůsobivější byl Ellis v tvrdších kompozicích, kde své silně vazbící elektrické housle atakoval s gesty muže nahazujícího motorovou pilu. Zuřivě běhal po pódiu a kopal do vzduchu.

Tuto divočejší část čtvrtečního večera odstartovala píseň Higgs Boson Blues, ve zkratce song o hledání boha. Když vygradoval k verši "Už jde Lucifer se svým kanonickým právem / Z vražedných úst mu lezou stovky černých nemluvňat", kapela dosáhla zvukového vrcholu.

Skvěle surově zahraná byla ještě From Her to Eternity, nejstarší píseň večera pocházející z debutového alba Bad Seeds a z dob, kdy Nick Cave v Berlíně žil a tvořil pod vlivem industriálního rocku a svého pozdějšího spoluhráče Blixy Bargelda.

Jen o rok mladší hit Tupelo v Praze doprovodila černobílá projekce stromů zmítaných vichřicí – patrně šlo o archivní záběry, ne video z nedávné vlny hurikánů. Pak se ale Bad Seeds zklidnili a počínaje Ship Songem přešli k milostným písním.

Nick Cave se jimi dlouze zabýval. Když na toto téma koncem 90. let přednášel na festivalu poezie ve Vídni, pravil, že "milostná píseň je nejopravdovější a možná nejcharakterističtější lidský dar, způsob, jak oslavit boha".

Slova o tom, že love song člověku dovoluje "mytizovat zážitky z běžného života, povznést to dočasné k věčnosti", pocházejí právě z doby, kdy Cave složil kompozici Into My Arms. Jednoduchá balada patřila k vrcholům čtvrtečního koncertu – Cave ji na klavír odehrál jen v triu, s taktními bicími a kontrabasem.

Milostnou trojici pak završila loňská píseň Girl in Amber, při níž opět ožila černobílá projekce. Na plátně žena připomínající Caveovu manželku Susie Bickovou kráčela po pláži anglického Brightonu. Čím blíž byla moři, tím víc se vzdalovala divákům.

Snad šlo o rozlučku s místem, které bylo Caveovi dlouho domovem a jež se po smrti syna rozhodl opustit – před několika měsíci oznámil, že se stěhuje do amerického Los Angeles.

Hitů v O2 areně zaznělo minimum, ale byly majestátní – zejména působivá Red Right Hand z poloviny 90. let, jejíž každý verš hudebník Jim Sclavunos ukončil úderem do zvonkohry.

"Nemáte peníze? / Nějaké vám sežene / Nemáte auto? / On vám ho dá," zpíval Cave v této skladbě o falešném prorokovi, příznačně v době populistických politiků s pozměněným textem. Teď už falešného proroka poznáte "z obrázků na Instagramu, z jeho mrzkých malých tweetů", zpíval Cave možná v narážce na amerického prezidenta Donalda Trumpa.

Pěvecky byl po celý večer ve formě, jeho barytonový hlas skvěle pracoval s vibratem. Nejčistěji zněl v baladě Distant Sky, kdy se na obrazovce zjevila a z playbacku rozezpívala sopranistka Else Torpová. Kdo si pamatuje, jak předloni v podzemí památníku na pražském Vítkově Torpová několika desítkám lidí komorně pěla písně současného autora vážné hudby Davida Langa, byl její nynější dvacetimetrovou zvětšeninou na plátně udiven.

Vlídná tvář dánské sopranistky se nad Cavem očistně vznášela. A shůry mu konejšivě zazpívala: "Říkali, že nás bozi přežijí / Ale byla to lež."