Paul Beatty: Zaprodanec

Něco takového černochovi těžko uvěříte, ale já opravdu nikdy nic neukradl. Nikdy jsem nepodváděl při kartách ani na daních. Nikdy jsem neproklouzl do kina bez lístku a pokaždé jsem v dragstoru vrátil přeplatek pokladní, které byly úplně lhostejné metody merkantilismu i očekávané zvýšení minimální mzdy. Nikdy jsem se nevloupal do cizího domu. Nikdy jsem s pistolí v ruce nepřepadl obchod s lihovinami. Nikdy jsem nenastoupil do přecpaného autobusu či vozu metra, nesedl jsem si na sedadlo pro seniory, nevytáhl jsem svůj obří penis a nemasturboval jsem se zvrhlým, ale zároveň sklíčeným výrazem ve tváři až do konečného uspokojení. Ale přesto jsem tady, v rozlehlé síni Nejvyššího soudu Spojených států amerických, auto mám protizákonně a poněkud ironicky zaparkované na Constitution Avenue, spoutané ruce mám zkřížené za zády, práva mlčet jsem se už dávno vzdal a rozloučil se s ním, sedím tady na mocně polstrované židli, která ovšem obdobně jako tahle země není zas tak pohodlná, jak vypadá.

Předvolali mě sem úředně vyhlížející obálkou s velkým červeným nápisem DŮLEŽITÉ!, připomínajícím nějakou loterii, a od chvíle, co jsem přijel do tohohle města, mě neustále škrtí límeček.

„Vážený pane,“ stálo v dopise.

„Blahopřejeme vám k možné výhře! Váš případ byl vybrán ze stovek jiných odvolacích řízení, aby se mu dostalo slyšení před Nejvyšším soudem Spojených států amerických. Jaká to úžasná čest! Velice Vám doporučujeme, abyste se dostavil nejméně dvě hodiny před začátkem slyšení stanoveného na 10.00 dopoledne, dne 19. března Léta Páně...“ Dopis končil instrukcemi, jak se k budově Nejvyššího soudu dostat z letiště, z nádraží, z dálnice I-95, a sadou kuponů na různé atrakce, do restaurací, penzionů a podobně. Žádný podpis. Pouze...

S upřímným pozdravem
       Lid Spojených států amerických

Washington se svými širokými ulicemi, matoucími kruhovými objezdy, mramorovými sochami, dórskými sloupy a kupolemi má údajně působit jako starověký Řím (pokud tedy ulice starověkého Říma lemovali černí bezdomovci, psi cvičení na hledání výbušnin, zájezdní autobusy a kvetoucí sakury). Včera jsem se jako nějaký Etiopan přivandrovavší z nejtemnější losangeleské džungle odvážil vyjít z hotelu obutý pouze v sandálech a připojil jsem se k hadždž dalších odžínovaných křupanů, kteří pomalu a patrioticky pochodovali kolem historických památek říše. V nábožné úctě jsem zíral na Lincolnův památník. Kdyby Poctivý Abe ožil a nějakou záhadou se mu podařilo zvednout svou sedmimetrovou figuru z trůnu, co by asi říkal? Co by dělal? Předvedl by break dance? Hrál by čáru na chodníku? Přečetl by si noviny a zjistil, že Unie, kterou zachránil, je dnes dysfunkční plutokracií, že lid, který osvobodil, dnes otročí rytmu, rapu a dravým lichvářům, a že by svou figuru dnes líp uplatnil v basketu než v Bílém domě? Moh by čapnout balon, prodriblovat s ním skoro až k trojkovému oblouku, zamířit, hodit a pod fousisky popichovat protihráče, zatímco by míč klouzal síťkou. Velký Osvoboditel – nemůžete ho zastavit, ale snad se vám ho podaří udržet v určitých mezích.

Ani mě nepřekvapilo, že u Pentagonu se nedá dělat nic než začít válku. Turisté se nesmí ani fotografovat s budovou v pozadí, takže když mi rodina čtyř generací námořních veteránů ohozená v uniformách podala foťák na jedno použití a požádala mě, abych je zpovzdálí sledoval a nenápadně fotografoval, zatímco oni se bez zjevného důvodu stavěli do pozoru, salutovali a prsty dělali velké V na znamení vítězství, byl jsem šťastný, že můžu posloužit své vlasti. V parku National Mall se odehrával pochod na Washington zastoupený jediným mužem. Na trávě ležel osamělý bělošský mladík a mastil si péro v takové poloze, že vzdálený Washingtonův pomník vypadal jako mohutný, zašpičatělý indoevropský ztopořený penis trčící z jeho rozepnutých kalhot. Žertoval s kolemjdoucími, usmíval se, když ho fotili telefonem, a užíval si svůj trikový priapismus.

V zoo jsem postával před klecí s primáty a poslouchal nějakou ženskou, která žasla nad tím, jak „prezidentsky“ vyhlíží dvěstěkilový gorilí samec sedící obkročmo na ohlazeném dubovém kmeni a bedlivým okem střežící svou rodinku. Když její přítel poklepal prstem na informační cedulku a upozornil ji, že ten stříbrohřbetý „prezidentský“ chlupáč se shodou okolností jmenuje Baraka, žena se hlasitě smála, dokud si nevšimla mě, další dvěstěkilové gorily opodál, která si cpala do tlamy cosi, co mohl být zbytek velkého nanuka Big Stick nebo banánu Chiquita. To ji zdrtilo, rozplakala se a omlouvala, že vyjádřila nahlas, co si myslí, a že jsem se vůbec narodil. „Někteří z mých nejlepších přátel jsou opice,“ podotkla bez rozmyslu. Teď jsem se zase smál já. Pochopil jsem, odkud se ta dáma vzala. Celé tohle město je freudovský lapsus linguae, betonová erekce za činy a zločiny Ameriky. Otroctví? Zjevné předurčení? Televizní seriál Laverne & Shirley? Nečinné přihlížení, zatímco se Německo snažilo povraždit všechny Židy v Evropě? Vždyť někteří z mých nejlepších přátel jsou Muzeum afrického umění, Muzeum holokaustu, Muzeum amerických indiánů, Národní muzeum žen v umění. A navíc, abyste věděla, manžel dcery mé sestry je orangutan.

Stačí si přes den projít Georgetown a Chinatown. Udělat si pohodlnou procházku kolem Bílého domu, kolem léčebny narkomanů ve Phoenix House, kolem komplexu Blair House pro prezidentské hosty, kolem místního crackového doupěte, a budete mít zcela jasno. Ať žijete ve starověkém Římě, nebo v současné Americe, jste buď občan, nebo otrok. Lev, nebo Žid. Vinen, nebo nevinen. Svůj, nebo nesvůj. A tady, v budově Nejvyššího soudu Spojených států amerických, dělám všechno možné, abych s rukama spoutanýma za zády nesjel po zadku a nerozplácl se ostudně na podlaze – udržím se na koženém polstrování téhle židle jedině tak, že se zakláním dozadu, až dosahuju úhlu těsně pod nonšalancí cely předběžného zadržení, ale rozhodně za čárou pohrdání soudem.

Justiční stráž napochoduje do soudní síně ve dvojicích jako spřežení clydesdaleských koní ostříhaných na ježka a spřažených láskou k Bohu a k vlasti. Klíče u opasků jim cinkají jako zvonečky na saních. Vůdčí pivovarská kobyla, hrdý pivní sud s duhovým pruhem pestrobarevných vyznamenání na hrudi, poklepe na opěradlo mé židle. Chce, abych seděl zpříma, ale já jako legendární neposlušný občan se vzdorovitě zakloním ještě víc dozadu, následkem toho sletím na zem a trapně a bolestně si při pošetilém pokusu o nenásilný odpor narazím kostrč. Zamává mi před tváří klíčkem od pout, jednou silnou oholenou paží mě zvedne do sedu a přisune mi židli tak blízko ke stolu, že v jeho mahagonovém, citronem vonícím lesku vidím odraz svého obleku a kravaty. Nikdy předtím jsem neměl na sobě oblek a chlapík, který mi tenhle ohoz prodal, tvrdil: „Budete se v něm sám sobě líbit, to vám zaručuju.“ Ale ta tvář, která na mě ze stolu zírá, vypadá stejně jako tvář každého černocha v obleku, ať má na hlavě úhledně zapletené copánky, dredy, pleš nebo korporátní afro – vypadá jako tvář kriminálníka.

„Když budete dobře vypadat, budete se dobře cítit,“ sliboval taky prodavač. Zaručil se za to. Takže až se vrátím domů, požádám ho, aby mi mých 129 dolarů vrátil, protože se mi nelíbí, jak vypadám. Ani jak se cítím. Cítím se jako můj oblek – je laciný, svědí a rozpadá se ve švech.

Poldové většinou čekají, že jim poděkujete. Ať už vám poradili, kudy se jde k poště, zbili vás na zadním sedadle policejní káry, nebo vám jako v mém případě sundali pouta, vrátili vám vaši trávu a nádobíčko a vybavili vás tradičním psacím brkem s logem Nejvyššího soudu. Ale tahleta má na tváři soustrastný výraz už od chvíle, kdy mě se svým oddílem uvítala na proslulém čtyřicátém čtvrtém schodu Nejvyššího soudu. Stáli bok po boku pod frontonem nesoucím nápis SPRAVEDLNOST VŠEM PODLE ZÁKONA, mžourali do ranního slunce, bundy posypané lístky květů sakury, jako by to byly lupy, a bránili mi ve vstupu do budovy. Všichni jsme věděli, že je to šaráda, bezvýznamný projev státní moci na poslední chvíli. Pouze kokršpaněla do té hry nezasvětili. Přihnal se ke mně provázený hrčením zatahovacího vodítka, vzrušeně mi očichal boty a nohavice, mokrým usmrkaným čumákem mi zajel do rozkroku, pak se poslušně posadil vedle mě a pyšně bušil ocasem do země. Jsem obviněn ze zločinu tak ohavného, že zatknout mě pro držení marihuany na federální půdě by se rovnalo zatčení Hitlera pro potulku či žalobě na mezinárodní naftařskou společnost typu British Petroleum pro nedostatečný úklid odpadků po padesáti letech vybuchujících rafinerií, úniků a vypouštění jedovatých látek a nestydatě prolhaných reklamních kampaní. Vyprázdním tedy dýmku dvojím hlučným klepnutím o mahagonovou desku. Smetu a sfouknu gumovité zbytky na podlahu, nacpu hlavičku podomácku vypěstovanou trávou a dáma v policejní uniformě jako velitelka popravčí čety zapalující dezertérovi jeho poslední cigaretu úslužně škrtne BICem a zapálí mi. Odmítnu si nechat zavázat oči a nasaju ten nejskvostnější šluk, jaký kdy kdo v dějinách hulení trávy nasál. Zavolejte všem rasově diskriminovaným, všem, co jim byl odepřen potrat, všem, co pálili americkou vlajku, všem, co se hájili Pátým dodatkem ústavy, a řekněte jim, aby žádali obnovení procesu, protože já si tady hulím v nejvyšší soudní instanci v zemi. Justiční stráž na mě v úžasu zírá. Jsem ona opice, co se z ní podle Scopesovy teorie vyvinul člověk, jsem oživlý chybějící článek ve vývoji afroamerické právní vědy. Slyším kokršpaněla kňučet na chodbě a drápat se na dveře a vyfouknu atomový hřib kouře do tváří lemujících obří vlysy u stropu. Chamurappi, Mojžíš, Šalamoun – ta zaklínadla demokracie a poctivé hry v žilkovaném španělském mramoru –, Muhammad, Napoleon, Karel Veliký a nějaký naleštěný starořecký študentík v tóze, tihle všichni nade mnou stojí a vrhají na mě své kamenné mravokárné pohledy. Napadá mě, jestli se stejným opovržením hleděli na těch devět černých mladíků ze Scottsboro a na Ala Gora.