David Mitchell: Hodiny z kostí

Vlna veder, 1984
30. června

Rozhrnu závěsy ve svém pokoji a venku je žíznivé nebe a široká řeka plná lodí, člunů a dalších krámů, ale já už myslím na Vinnyho čokoládové oči, na šampon stékající Vinnymu po zádech, na kapky potu na Vinnyho ramenou a na Vinnyho uličnický smích, a tou dobou už moje srdce šílí, a Bože, jak bych si přála probudit se ve Vinnyho bytě na Peacock Street, a ne ve vlastní pitomé ložnici. Včera večer se ta slova prostě řekla sama: „Ježíš, já tě fakt miluju, Vine,“ a Vinny vyfoukl obláček dýmu a nasadil ten svůj tón prince Charlese: „Jeden musí uznat, že s tebou taky hrozitánsky rád tráví čas, Holly Sykesová,“ a já se málem počurala smíchy, ačkoli mě trochu naprdlo, že neodpověděl: „Já tě taky miluju.“ Jestli mám být upřímná. Jenže kluci často šaškují, aby zamaskovali city, to se dočtete v každém časopise. Kéž bych mu hned teď mohla zavolat. Kéž by vynalezli telefony, ze kterých byste mohli mluvit s kýmkoli, kdekoli, kdykoli. Právě teď nejspíš jede na svém nortonu do práce do Rochesteru a na sobě má koženou bundu, na které je stříbrnými cvočky vyraženo LED ZEP. V září mi bude šestnáct a on mě pak bude na té motorce vozit na výlety.

Dole někdo práskne dvířky od kuchyňské skříňky.

Mamka. Nikdo jiný by se neodvážil s nimi takhle třískat.

Co když na to přišla? pípne úzkostlivý hlásek.

Nesmysl. Dávali jsme si s Vinnym bacha.

Mamka je holt v přechodu. To bude tím.

Na gramofonu mám položenou desku Fear of Music od Talking Heads, a tak na ni nasadím přenosku. Tohle elpíčko mi koupil Vinny, tu sobotu, kdy jsme se podruhé sešli v Magic Bus Record. Je to fantastická deska. Nejvíc se mi líbí písničky „Heaven“ a „Memories Can’t Wait“, ale není tam jediná slabší skladba. Vinny byl v New Yorku a slyšel tam Talking Heads naživo. Jeho kámoš Dan dělal v ochrance a pustil Vinnyho po koncertu do zákulisí a on se tam bavil s Davidem Byrnem a s kapelou. Jestli se tam příští rok vypraví znovu, vezme mě s sebou. Obléknu se, spočítám všechny cucfleky a zamrzí mě, že dneska večer nemůžu jít k Vinnymu zase, jenže on se má v Doveru sejít s kámoši. Muži nesnášejí, když se ženy chovají žárlivě, a tak předstírám, že nežárlím. Moje nejlepší kamarádka Stella odjela do Londýna, protože chce sehnat na trhu v Camdenu nějaké super sekáčové hadry. Mamka tvrdí, že nejsem dost stará, abych mohla jezdit do Londýna bez doprovodu dospělého, takže Stella s sebou místo mě vzala Ali Jessopovou. Největší vzrušení, které mě dneska čeká, je luxování v baru za tři libry kapesného. Paráda. A pak bych se měla učit na zkoušky, které jsou příští týden. Ale klíďo píďo bych odevzdala prázdné papíry a pověděla škole, kam si má strčit Pythagorovy trojúhelníky, Pána much a ty svoje životní cykly žížal. Možná to udělám.

Jo. Možná právě tohle udělám.

Dole v kuchyni je atmosféra jako v Antarktidě. „Brý ráno,“ řeknu, ale jenom Jacko, který si kreslí na sedátku u okna, zvedne hlavu. Sharon je zalezlá v obývací části a dívá se na animák. Táta je dole v hale a mluví se závozníkem – před hospodou rachtá motor náklaďáku z pivovaru. Mamka krájí na kostičky kyselá jablka a nemluví se mnou. Čeká se, že řeknu: „Co se děje, mami, co jsem provedla?“, ale tuhle hru fakt hrát nehodlám. Očividně ví, že jsem včera večer přišla pozdě, ale jen ať s tím začne sama. Naliju si na cereálie trochu mléka a odnesu si misku ke stolu. Mamka narazí na hrnec pokličku a vydá se ke mně. „Tak dobrá. Co mi k tomu můžeš říct?“

„Taky ti přeju dobré ráno, mami. Čeká nás další horký den.“

„Co mi k tomu můžeš říct, mladá dámo?“

Když jsi na pochybách, dělej neviňátko. „O čem přesně mluvíš?“

Dívá se teď na mě hadíma očima. „V kolik jsi včera přišla domů?“

„Fajn, fajn, tak jsem měla trošku zpoždění, promiň.“

„Dvě hodiny nejsou ‚trošku zpoždění‘. Kde jsi byla?“

Žvýkám cereálie. „U Stelly. Ztratily jsme pojem o čase.“

„Vida, tak to je opravdu zvláštní. Protože já jsem v deset zavolala Stellině mámě, abych zjistila, kde vězíš, a hádej co? Prý jsi odešla před osmou. Takže kdo tady lže, Holly? Ty, nebo ona?“

Doprdele. „Cestou od Stelly jsem se šla ještě projít.“

„A kampak tě ta procházka zavedla?“

Přibrousím každé slovo. „Šla jsem se projít k řece, neva?“

„A šla jsi proti proudu, nebo po proudu, když ses tak pěkně procházela?“

Nechám uplynout chvilku bez odpovědi. „A co na tom sejde?“

Z televize k nám doléhají animované výbuchy. Mamka křikne na moji sestru: „Vypni ten krám a zavři za sebou dveře, Sharon.“

„To není fér! V průšvihu je přece Holly.“

„Hned, Sharon. A ty taky, Jacko, chci –“ Jenže Jacko už je pryč. Když se Sharon vytratí, mamka zaútočí znovu: „A na té svojí ‚procházce‘ jsi byla úplně sama?“

Proč to ve mně vyvolává takový nepříjemný pocit? „Jo.“

„Jak daleko jsi na té ‚procházce‘ úplně sama došla?“

„Co – chceš to v mílích, nebo v kilometrech?“

„No, já jen, že tě ta tvoje malá procházka možná zavedla na Peacock Street, k jistému Vincentu Costellovi?“ Kuchyně se se mnou trochu zhoupne a oknem zahlédnu, jak na essexském břehu řeky drobná postavička vyvádí z přívozu motorku. „Najednou ti došla slova? Tak ti osvěžím paměť: včera v deset večer zatahuješ žaluzie na okně do ulice a máš na sobě tričko a už nic moc jiného.“

Ano, zašla jsem dolů, abych Vinnymu donesla pivo. Ano, stáhla jsem v předním pokoji žaluzie. Ano, někdo šel kolem. Klídek, řeknu si. Jaká je šance, že by mě někdo cizí poznal? Mamka čeká, že se sesypu, ale nedočká se. „Na hostinskou je tě škoda, mami. Měla bys řídit síť informátorů pro MI5.“

Mamka po mně vrhne Vražedný pohled Kath Sykesové. „Kolik mu je?“

Teď si založím ruce před tělem. „Do toho ti nic není.“

Mamka přimhouří oči. „Podle všeho čtyřiadvacet.“

„Proč se ptáš, když už to víš?“

„Protože miliskování čtyřiadvacetiletého muže s patnáctiletou školačkou je ilegální. Mohli by ho za to zavřít.“

„V září mi bude šestnáct a osobně si myslím, že kentská policie má na práci důležitější věci. Jsem dost stará na to, abych se ohledně svých vztahů rozhodovala sama.“

Mamka si zapálí jednu ze svých červených marlborek. Za cigáro bych zabíjela. „Až to povím tvému otci, stáhne toho Costella zaživa z kůže.“

Jasně, táta už občas musel vyhodit nějakého ochmelku, jako každý hostinský, ale nepatří k lidem, co by někoho zaživa stahovali z kůže.

„Brendanovi bylo patnáct, když chodil s Mandy Fryovou, a jestli si myslíš, že se jenom drželi za ruce na houpačkách, tak se pleteš. A nevzpomínám si, že bys mu dávala přednášku o tom, že by mohli někoho zavřít.“

Odslabikuje mi to jako pro idiota: „U klu-ků-je-to-ji-né.“

Moje odfrknutí má naznačit „ne-vě-řím-vlast-ním-u-ším“.

„Teď mě poslouchej, Holly, s tímhle... kšeftařem s auťákama se budeš scházet jen přes moji mrtvolu.“

„Hele, mami, já se budu sakra scházet, s kým budu sakra chtít!“

„Nová pravidla.“ Mamka típne cigaretu. „Budu tě vozit do školy dodávkou a zase tě tam vyzvedávat. Ven nevystrčíš ani nos, leda se mnou, s otcem, s Brendanem nebo s Ruth. Jestli jenom zahlídnu, jak se tady ometá ten chlívák, letím podat trestní oznámení – přísahám Bohu, že to udělám. A taky – taky zavolám jeho zaměstnavateli a upozorním ho, že svádí nezletilé školačky.“

Velké tlusté vteřiny sáknou kolem, zatímco to všechno zpracovávám.

V slzných kanálcích mi začne škubat, ale v žádném případě neudělám paní Hitlerové tu radost. „Tohle není Saudská Arábie! Nemůžeš mě zamknout doma!“

„Dokud bydlíš pod naší střechou, budeš dodržovat naše pravidla. Když mně bylo tolik co tobě –“

„Jo, jo, jo, mělas dvacet bratrů a třicet sester a čtyřicet prarodičů a padesát akrů erteplí, co se musely vykopat, páč tak se tehdá žilo ve starým dobrým Irsku, jenže tady je Anglie, mami, Anglie! A máme osmdesátý léta, a jestli byl v tý bažině v západním Corku život tak zatroleně báječný, tak proč ses kurňa vůbec obtěžovala odjíždět –“

Plesk! Na levé tváři mi přistane facka.

Díváme se na sebe: já rozklepaná šokem a mamka rozzuřená tak, jak jsem ji ještě nikdy neviděla, a – aspoň hádám – nejspíš jí dochází, že právě rozbila něco, co se už nikdy nedá spravit. Beze slova odejdu z místnosti, jako bych právě vyhrála hádku.

Brečím jenom trochu a je to pláč ze šoku, ne hysterický brek, a když se uklidním, přejdu k zrcadlu. Oči mám maličko oteklé, ale nic, co by nespravila oční linka... Troška rtěnky, na tváře zdravíčko... Vyřešeno. Ta dívka v zrcadle je žena, žena s nakrátko ostříhanými černými vlasy, v tričku s obrázkem z filmu Quadrophenia, v černých džínách. „Mám pro tebe novinku,“ řekne. „Dneska se stěhuješ k Vinnymu.“ Začnu si procházet důvody, proč bych neměla, a pak se zarazím. „Ano,“ souhlasím, nadšená a přitom úplně klidná. A taky končím se školou. Jako okamžitě. Prázdniny začnou, dřív než si úředník, co má na starosti záškoláctví, stihne prdnout, a v září mi bude šestnáct a pak báj báj, Státní střední školo Windmill Hill. Troufnu si?

Troufnu. Takže zabalit. Zabalit co? Všechno, co se mi vejde do té velké látkové tašky. Spodní prádlo, podprsenky, trička, koženou bundu, šminky a plechovku s náramky a přívěsky. Kartáček na zuby, hrstku tamponů – trochu se mi zpozdily měsíčky, takže by teď mohly začít prakticky každou hodinu. Peníze. Spočítám si, že mám v bankovkách a mincích našetřeno třináct liber a osmdesát pět pencí. Na knížce mám v bance dalších osmdesát liber. Vinny mi nájem účtovat nebude a příští týden si začnu hledat práci. Můžu hlídat děti, prodávat na trhu, dělat servírku: je spousta způsobů, jak si vydělat pár babek. Co moje sbírka desek? Nemůžu ji teď celou odtáhnout na Peacock Street a mamka by byla schopná ji ze vzteku odvézt někam do charity, takže si prostě jenom vezmu Fear of Music a pečlivě ho zabalím do bundy, než ho uložím do tašky, aby se deska neohnula. Ostatní schovám pod volné prkno, jen prozatím, ale když vracím koberec na místo, vyděsím se k smrti: ze dveří se na mě dívá Jacko. Pořád má na sobě pyžamo s autíčky a papuče.

„Fíha, málem mě z tebe trefil šlak, panáčku,“ řeknu mu.

„Ty odcházíš.“ Jacko má trochu nepřítomný hlas.

„Čistě mezi námi, ano, odcházím. Ale neboj, nejdu daleko.“

„Vyrobil jsem ti něco na památku.“ Jacko mi podá lepenkové kolečko – je to zploštělá kulatá krabička od taveného sýra a na ní je nakreslené bludiště. Jacko je blázen do labyrintů: to má z těch knížek o hrdinech a dracích, co je se Sharon pořád čtou. Bludiště, které mi Jacko nakreslil teď, je na něj ještě docela jednoduché, tvořené osmi nebo devíti soustřednými kruhy. „Vezmi si ho,“ vybídne mě. „Je démonické.“

„Nepřipadá mi tak hrozné.“

„Démonické znamená ďábelské, sestřičko.“

„A proč je tvoje bludiště tak ďábelské?“

„Zatímco jím procházíš, pronásleduje tě Soumrak. Pokud se tě dotkne, přestaneš existovat, takže když jednou špatně odbočíš do slepé uličky, je s tebou konec. Proto se cestu bludištěm musíš naučit nazpaměť.“

Páni, já mám fakt divného mladšího brášku. „Dobře. No tak děkuju, Jacko. Hele, musím teď ještě pár věcí –“

Jacko mě chytí za zápěstí. „Nauč se to bludiště, Holly. Vyhov svému divnému mladšímu bráškovi. Prosím.“

To mě trochu zaskočí. „Panáčku, ty se chováš fakt zvláštně.“

„Slib mi, že se naučíš cestu tím bludištěm, abys ji dokázala projít potmě, kdybys to někdy potřebovala. Prosím.“

Mladší bratři mých kamarádek ujíždějí na vláčkodráhách nebo na motokrosu nebo si vyměňují kartičky – proč jsem zrovna já nafasovala toho, který dělá takovéhle věci a používá slova jako „démonické“ a „existovat“? Jestli je gay, netuším, jak v Gravesendu přežije. Pocuchám mu vlasy. „Fajn, slibuju, že se to tvoje bludiště navrčím nazpaměť.“ Potom mě Jacko obejme, což je zvláštní, protože on na objímání moc není. „Hele, já nejdu nikam daleko... Pochopíš to, až budeš starší, a –“

„Stěhuješ se ke svému příteli.“

Teď už by mě to nemělo překvapovat. „Jo.“

„Dávej na sebe pozor, Holly.“

„Vinny je hodný. Jakmile si na to mamka zvykne, tak se zase budeme vídat – když se Brendan oženil s Ruth, tak jsme se s ním přece taky vídat nepřestali, ne?“

Ale Jacko jenom zastrčí lepenkové víčko s bludištěm hluboko do mojí tašky, naposledy se na mě podívá a zmizí.