Fareed Zakaria: Obrana liberálního vzdělání

Můj příchod do Ameriky

Jestliže si dnes chcete dobře žít, víte, co se od vás očekává. Chce to začít studovat na vysoké a nechat toho dřív, než dostudujete. Přes den se musíte učit všechno, co souvisí s počítači, a po nocích programovat. Pak založit technologickou firmu a dostat ji na burzu. To je nový americký sen. A pokud nemáte až tak moc dobrodružnou povahu, můžete alespoň promovat jako elektroinženýr.

Rozhodně se od vás ale neočekává, že budete studovat svobodná umění (liberal arts), tedy školu vyučující vědy přírodní i humanitní. Všude po světě je idea „liberálního“ vzdělání úzce svazována se Spojenými státy a jejich významnými univerzitami a vysokými školami. V Americe samotné je však dnes liberální vzdělání v neoblibě. V éře určované technologiemi a globalizací se všude mluví o vzdělání, jehož cílem je získat odborné znalosti a dovednosti. Politici, lidé z byznysu, a dokonce i spousta pedagogů ho považují za jediný způsob, jak si země může udržet konkurenceschopnost. Nabádají studenty, aby přestali snít a začali prakticky uvažovat o tom, jaké dovednosti budou v zaměstnání potřebovat. Nabývat znalostí, jež nejsou zacíleny na něco konkrétního, je považováno za cestu do nikam.
Klasické humanitní vzdělání má už jen málo zastánců. Konzervativci prskají, že směřuje až příliš doleva (i když politická orientace je tu nepodstatná).

Levičáci se zase obávají, že je příliš elitářské. Studenti se s obavami ptají, k čemu že by jim mohl být dobrý diplom z psychologie. A rodiče mají strach, že vyhodí své celoživotní úspory.

Narůstající pocit znepokojení se dokonce dá vyjádřit v číslech. I když počet studentů na vysokých školách v posledních desetiletích roste, procento těch, kteří si za hlavní obor studia volí předměty, jako je angličtina nebo filozofie, prudce klesá. Například v roce 1971 získalo bakalářský titul z angličtiny nebo literatury 7,6 % studentů. V roce 2012 poklesl podíl těchto oborů na 3 %. Za stejnou dobu procento bakalářských hodností udělených v ekonomických oborech stouplo z 13,7 % na 20,5 %.

Mnozí z nás soudí, že tento vývoj je rozumný a že ti, kdo usilují o vysokoškolské vzdělání, prostě dávají přednost přípravě na povolání před humanitními i jinými vědami. Možná to tak je. Nebylo tomu tak ale v dobách, kdy se přístup ke vzdělání začínal rozšiřovat. Třeba v padesátých a v šedesátých letech považovali studenti pregraduální studium na liberální koleji či univerzitě za něco víc než studium na nějaké, třeba i proslavené ekonomické vysoké škole. Noví studenti, často pocházející z nižší střední třídy a z přistěhovaleckého prostředí, se do liberálního studia vrhali s nadšením. Považovali je jak za bránu k budoucí kariéře, tak za způsob, jak splynout s americkým prostředím a kulturou. „Musím mluvit absolutně dokonale anglicky,“ říká Alex Portnoy, hrdina románu Philipa Rotha Portnoyův komplex, jehož rodiče jsou přistěhovalci. Obliba diplomů z angličtiny a historie v dobách masového šíření vysokoškolského vzdělání rostla.

Velké nebezpečí, v němž se ocitají americké vysoké školy, nespočívá v tom, že příliš mnoho studentů studuje humanitní či vědecky zaměřené obory. Podívejme se na čísla. V akademickém roce 2011–12 bylo 52 % amerických studentů zapsáno na dvouletých nebo ještě kratších a 48 % na čtyřletých vysokých školách. Mezi dvouletými školami byly nejoblíbenější nejrůznější zdravotnické a se zdravotnictvím související obory (23,3 %). Dalších 11,7 % studentů studovalo obchodní, manažerské a marketingové obory. Na čtyřletých školách tomu bylo obdobně. V čele hlavních oborů byly ty, které souvisely s obchodem a podnikáním, s 18,9 % studentů, na druhém místě zdravotnictví se 13,4 %. Jiné odhady dospěly k závěru, že jen méně než třetina diplomů je udělována v oborech, které by bylo možné označit za liberální. A jen 1,8 % studentů navštěvovalo klasické liberální koleje, jako je Amherst, Swarthmore nebo Pomona.

Vypadá to tak, že nemáme zrovna nadbytek studentů historie, literatury, filozofie nebo fyziky a matematiky. Většina se specializuje na obory, u nichž se předpokládá, že mají přímý vztah k pracovnímu trhu. Je pravda, že je zapotřebí, aby více Američanů mělo technickou průpravu, a stejně tak všichni Američané by si zasloužili lépe chápat smysl vědy. Ale zvonit na poplach kvůli nutnosti sepjetí pracovních dovedností a pracovních míst ani tak moc nevede ke studiu technických nebo biologických oborů – ne každý má schopnosti věnovat se vědě – jako spíše k tomu, že se mladí lidé nervózně odvracejí od humanitních oborů ke studiu provozní ekonomie a komunikací. Mnozí z těchto studentů by možná udělali lépe, kdyby si zapsali rozsáhlejší soubor předmětů, jež by je mohly zaujmout – a doplnili je, což by nám všem svědčilo, základy znalostí počítačových oborů a matematiky. Každopádně je zřejmé, že propad technického vzdělání není způsoben nevelkým počtem studentů, kteří si zvolili čtyřleté univerzitní studium liberálního směru.

Nehledě na tato fakta, napadání neustává; dokonce se posunulo od rétoriky k činům. Guvernéři Texasu, Floridy, Severní Karolíny a Wisconsinu oznámili, že nemají v úmyslu pokračovat v podpoře studia na státem nancovaných univerzitách. „Je snad nezbytným zájmem našeho státu, abychom měli víc antropologů?“ ptá se floridský guvernér Rick Scott. „To si tedy nemyslím.“ Wisconsin zase plánuje omezit financování škol, které nepřipravují své studenty tak, aby mohli vykonávat konkrétní zaměstnání rovnou po ukončení školy. „Kolik doktorátů filozofie je zapotřebí dotovat?“ zeptal se rozhlasový moderátor William Bennett guvernéra Severní Karolíny Patricka McCroryho, a guvernér s jeho postojem nadšeně souhlasil. (Je jen ironií, že sám Bennett doktorát z filozofie má, a zjevně ho připravil na to, aby se úspěšně věnoval kariéře v nejrůznějších oblastech od práce pro vládu přes média a neziskový sektor až po privátní sféru.)

Do útoku netroubí jen republikáni. Do podpory vzdělávání, které směřuje přímo k pracovnímu místu, se hrne každý. V lednu 2014 řekl prezident Obama následující: „Přátelé, jedno vám zaručuji, a to že si nejspíš vyděláte mnohem víc, když se budete věnovat výrobním oborům nebo byznysu, než když se o to pokusíte s dějinami umění.“ Později se sice za to, co sám označil jako „zlehčující“ názor, omluvil, avšak podobný názor vyjádřil jako prezident i při jiných příležitostech. Názor, že v dnešním světě by se měli studenti vysokých škol zaměřit na obory, které jim přinesou pracovní místo, sdílí hodně lidí zleva, zprava i z politického středu. Bezvýznamnost liberálního vzdělání je něco, čemu se dostalo ve Washingtonu vzácného postavení: shodují se na tom republikáni i demokrati.

Útoky jsou účinné. Idea liberální vzdělanosti dnes ztrácí na přitažlivosti a vypadá to, jako kdyby neměla smysl. Její zastánci jsou, pokud jde o klady, v defenzivě, zatímco její odpůrci jsou přesvědčeni, že v nejlepším případě jde o drahý luxus, v nejhorším je pak takové vzdělání přímo kontraproduktivní. Má v éře aplikací skutečně smysl studovat angličtinu?

Tato otázka jako kdyby svým způsobem do Ameriky vůbec nepatřila. Po větší část jejích dějin bylo pro Ameriku typické, že poskytovala vzdělání, které nebylo založeno na získávání dovedností. Ve své důkladné studii věnované vzdělání si harvardští ekonomové Claudia Goldinová a Lawrence Katz všímají, že to bylo v Anglii, ve Francii či v Německu, kde byly děti už v časném věku testovány, přičemž jen malé části z nich se dostalo vzdělání, a to úzce zaměřeného na získání speciálních dovedností, klíčových pro budoucí povolání.

„Americký systém lze charakterizovat jako otevřený, shovívavý, zbudovaný na univerzálním standardu, spojující akademické i praktické kurikulum,“ píší. Amerika nepřijala evropský model specifické přípravy a učňovství proto, že Američané byli neustále v pohybu od města k městu a obsazovali další a další území, kde hledali nové příležitosti. Nebyli zakořeněni v zeměpisných lokacích s dlouhodobě stanovenými obory a cechy, umožňujícími jediný možný vývoj pracovní kariéry. Hospodářský systém, v němž fungovali, byl nový a dynamický, technika stále měnila povahu práce a měnily se i požadavky na uchazeče o pracovní místa. Jen málokdo stál o to, setrvat celý život v jednom oboru. Goldinová s Katzem upozorňují i na to, že všeobecné vzdělání bylo dražší než specializovaná příprava, přičemž je neplatili sami studenti ani jejich rodiče. Spojené státy byly první zemí, která platila masové všeobecné vzdělání, nejprve středoškolské a potom i vysokoškolské, z veřejných zdrojů. Dodnes je nabídka takového vzdělání ve Spojených státech širší i bohatší než kde jinde. Absolvent střední školy může dnes studovat na čtrnácti stovkách vysokých škol, které nabízejí tradiční bakalářský titul, nebo na dalších patnácti stovkách škol poskytujících omezenější program. Goldinová s Katzem zdůrazňují, že v přepočtu na hlavu má Velká Británie jen polovinu vysokoškolských institucí a Německo pouze třetinu. Ti, kdo se snaží přeorientovat vysokoškolské vzdělání ve Spojených státech na cosi více zacíleného a orientovaného především na techniku, by měli mít na paměti, že zároveň opouštějí přístup k vysokoškolskému vzdělání, který je historicky osobitý, dokonce jedinečný.

Ale já to dobře chápu. Rozumím té americké posedlosti. Vyrůstal jsem v Indii v šedesátých a sedmdesátých letech minulého století a tam tehdy platilo, že jedinou cestou k dobré kariéře je vzdělání založené na dovednostech. V těch dobách Indové až nábožně věřili v moc techniky. Země to dostala do své genetické výbavy už ve chvíli, kdy v roce 1947 získala nezávislost. První indický premiér Džaváharlál Néhrú až vášnivě věřil v gigantické inženýrské projekty. Byl přesvědčen, že Indie může svou hospodářskou zaostalost překonat jedině tím, že bude vstřícná k technice, a během čtrnácti let v úřadu dělal vše pro to, aby si to do mysli vtiskl i celý národ. Néhrú byl fabiánský socialista a s obdivem sledoval, jak se Sovětskému svazu jen před několika málo desítkami let podařilo bleskově nastartovat hospodářství právě tím, že se vydal touto cestou. (Jak jednou řekl Lenin, „komunismus je sovětská moc plus elektrifikace celé země“.) Néhrú zase popsal indické vodní elektrárny jako „chrámy nové doby“.

Navštěvoval jsem Cathedral and John Connon School, soukromou školu v Bombaji (dnešním Mumbaí). Britští misionáři, kteří ji za časů královny Viktorie zakládali, jí dali do vínku výrazně humanistický přístup ke vzdělání. Když jsem do ní chodil, stále něco z toho nesla, i když nálada v zemi byla až horečnatě praktická. Sedmdesátá léta minulého století byla hospodářsky složitá všude, v Indii však ještě víc. Ačkoliv škola byla soukromá, sloužila širokému středostavovskému spektru a školné bylo nízké. Z toho plynulo, že všichni moji vrstevníci i jejich rodiče upírali pozornost k perspektivě zaměstnání. Ve škole panoval téměř univerzální názor, že nejlepší vyhlídky mají inženýrství a medicína. Jediné, na co mělo smysl se ptát, bylo, co z toho si vybrat.

V šestnácti jsme si měli zvolit další studijní zaměření: přírodní vědy, ekonomii nebo humanitní vědy. Všichni jsme tenkrát museli projít zkouškami před komisí, které byly pozůstatkem britského vzdělávacího modelu a měly nám pomoci v orientaci, co dál. Byla to jednoduchá volba. Chytré děti se dál věnovaly přírodním vědám, bohaté děti se zaměřily na ekonomii a děvčata na humanitní obory. (Přeháním, ale zas ne tolik.) Aniž bych nad tím nějak moc uvažoval, zamířil jsem na přírodní vědy.