Instituce jsou zkorumpované, městy otřásá násilí. Zachrání nás umění, věří indický novinář Badhwar

Když bylo indickému literátovi Inderjitu Badhwarovi, který bude koncem tohoto týdne hostem Festivalu spisovatelů Praha, dvanáct let, přečetl si Dostojevského román Zločin a trest a také Tolstého Válku a mír.

Později se Badhwar věnoval novinařině, vedl přední týdeník India Today a publikoval mnoho reportáží týkajících se válečných konfliktů či korupce. Celou dobu však zůstal věrný literatuře. "Věřil jsem, že žurnalismus a psaní povídek je totéž," říká v rozhovoru před svou návštěvou Prahy.

Narodil jste se v rodině s královskými kořeny, řekněte nám o svém dětství. Nakolik bylo ve vašem domě jiné než na indickém venkově?

Mé dětství bylo jednolité, moje výuka klášterní, organizovaná. Venkov volně procházel naším domem. Nebyl někde za ním. My jsme proplouvali životem. A život proplouval námi. Nic nebylo nepatřičné. Žádná dilemata neexistovala. Žádné absurdity. Mého dětství se svět okolo nedotýkal a nezraňoval je. Narodil jsem se před spojeneckou invazí v Normandii. O válce jsem nic nevěděl. Pro mne byly chudoba, nerovnosti, privilegium, pouště a mokřiny jen fakty, nic víc, nic míň.

Jak důležitá pro vás v dětství byla četba a co vás přimělo psát?

Svou první báseň jsem napsal v sedmi letech pro Wellham School Magazine. Měl jsem v něm takový popěvek. Ještě pořád si pamatuji první verše: „Za kopcem zvuk kopyt tu se vzal / do ticha noci, v níž každý dávno spal / oř zpěněný se zjevil, náhlý host…“ Další verš se rýmoval slovem „radost“. Ale víc už si nepamatuji.

V době, kdy jsem se narodil, byla má rodina spíše feudální než podnikatelská. Buržoazii a její nové bohatství jsme si ošklivili. O bohatství se měl člověk dělit, ne z něj profitovat nebo do něj investovat.

Když si uvědomím, jak jsem byl celou tu dobu obklopen knihami, asi jsem nemyslel na nic jiného než psaní. Enid Blytonová, Anna Sewellová, skotské balady, irské popěvky…, později Lloyd C. Douglas, a pak jsem v deseti přeskočil k Dostojevskému a v dospívání k Hemingwayovi a Sartrovi a Simone de Beauvoirové, Camusovi či Josephu Hellerovi. Později jsem došel k židovským autorům jako Babel a Singer a potom k Philipu Rothovi a Bellowovi.

Jste uznávaným investigativním novinářem a byl jste jím i v době, kdy se jednalo o vysoce ceněnou profesi. Jaký byl váš novinářský život?

Věřil jsem, že žurnalismus a psaní povídek je totéž. Když jsem někdy ve dvaceti dostal své první místo reportéra v dillíském anglickojazyčném deníku Indian Express, myslel jsem, že budu každou neděli psát povídky. Neměl jsem ponětí, co znamená chodit na tiskové konference. Proč? Protože jsem ve skutečnosti nikdy noviny nečetl. Četl jsem jen reportáže v nedělní příloze a pak pokračoval na komiksové stránky. Zprávy mě nezajímaly.

Když jsem psal své první investigativní příběhy pro Indian Express, neměl jsem ani tušení, že dělám investigativní reportáž. Zajímaly mě rozhovory a reportáže, ale můj editor a mentor Frank Moraes mě poslal na cestu do Biháru a východního Uttarpradéše, abych napsal o životě na vsi. Objevil jsem při tom běsnící sucho a hladomor a smrt hladem, jejichž výskyt vláda zatajovala, takže zbytek Indie o nich prakticky nevěděl.

Myslel jsem, že je přirozené psát o těch milionech lidí a jejich utrpení. Musel jsem během dvou měsíců vytvořit aspoň dvacet článků. Tehdy v letech 1966 až 1967 jsme byli zvyklí psát perem a pak text podepsat a poslat telegraficky z pošty. Neměl jsem tušení, že se všechny tyto příběhy dostaly na první stranu a že to byly první zprávy, které odhalily hladomor a to, jak jej úřady tutlají. Jen jsem popisoval, co jsem viděl. Do Dillí jsem se vrátil plný vší, protože jsem se týdny neměl kde vykoupat a přespával jsem na nádražích. Ty články jsem viděl až po svém návratu.

Rutinní reportáže mě nicméně neuvěřitelně nudily. Nenáviděl jsem redakční hierarchie. Štítil jsem se zpovídání politiků, dokud jsem o mnoho později nepřišel na to, jak to dělá italská novinářka Oriana Fallaciová, což mi otevřelo celý nový svět. To ona se mi stala vzorem. Ale opravdovým novinářem jsem se stal až koncem 60. let po získání titulu z newyorské Columbia Journalism School.

Tím jsem se zbavil své posedlosti stát se dalším Henrym Millerem, Nabokovem nebo Camusem, a nechal se fascinovat Edem Murrowem či Mikem Wallacem a vůbec redaktory tehdy alternativního tisku jako The Great Speckled Bird, East Village Other nebo Village Voice.

Jaká období na vás zapůsobila, jak jste se s nimi identifikoval?

Uvažoval jsem jako novinář, který chce udržovat morální kompas. Coby spisovatel jsem schraňoval tyto zkušenosti, abych je mohl jednou předat. A tak zatímco spisovatel ve mně lne k Rothovi, Millerovi či Bukowskému, v Indii narozený a Kolumbijskou univerzitou odkojený novinář se upnul k mentorům, jako je legendární Jack Anderson, v jehož štábu jsem psal o nepotismu a korupci v Americe a v zahraničí a spolupracoval s velikány jako Seymour Hersh a Clark Mollenhoff – oba jsou nositeli Pulitzerovy ceny a oba jsou moji přátelé.

Jaké bylo vrátit se po dvaceti letech života v USA zpět do Indie?

Neopustil jsem Indii jako imigrant, který odešel kvůli chudobě nebo nezaměstnanosti. Šel jsem za dobrodružstvím a dostal jsem víc, než o co se mohu podělit. Víc než dost. Literatura, poezie, Woodstock, písničkáři Bob Dylan a Joan Baezová, duchovní učitel Osho, rybaření, seriál M*A*S*H, kauza Watergate… Byl jsem toho součástí, psal jsem o tom, možná jako první indický novinář v amerických mainstreamových médiích. Také jsem se tam oženil se ženou, s níž jsem randil v Indii. Než jsem se stihl rozkoukat, uběhlo dvacet let. A také už mě Amerika trochu nudila. Možná jsem potřeboval změnu.

Od Indie jsem žádná očekávání neměl. Až na to, že tu byl větší hluk, více aut, více špíny, více znečištěný vzduch a obecně víc omezení, jinak se tu mnoho nezměnilo. Určitě ne lidé nebo politici. Ačkoliv když jsem přijal místo editora v časopise India Today – což je tím důvodem, proč jsem se vrátil do Indie –, zrychlil se mi trochu tep. Zavánělo dobrodružstvím použít vše, co jsem se naučil z americké novinařiny, a sledovat, jak se to mohlo přetvořit v něco, co se stalo předním časopisem v Indii.

Za těch deset let, co jsem vedl redakci, jsme najali ty nejlepší z nejbystřejších, naučili je říkat, jak se věci mají – to jsem se naučil od Freda Friendlyho –, a vytvořili jedno z nejprovokativnějších zpravodajství v Indii. Nebyl jsem blázen, abych si myslel, že mohu změnit Indii. Ale určitě jsme měli obrovský dopad na indickou novinařinu. To dobrodružství za to stálo.

Touto zkušeností byla částečně inspirována i má kniha. Dvěma mizejícími světy – post-britskou Indií a hipísáckou Amerikou. Vypravěč je pouze živým svědkem a také dobrodruhem, který tyto dva světy překlenuje. Oba světy mizí.

Co je podstatou dnešní Indie?

Pořád miluji pohledy a zvuky a vůně Ujhani, uttarpradéšské vesnice, kde jsem se narodil a vyrůstal. Přirovnal bych to ke květině, která miluje půdu, z níž vzešla. To je pro mne organické. Miluji mluvit dialektem. Miluji drsnou upřímnost, nesobeckou pohostinnost a kmenovou obětavost svého lidu. Ale vidím, jak Indie kulturně a politicky stagnuje.

Naše instituce nejsou ničím víc než úkrytem pro korupci. Sousedské vztahy vymírají. Jsme agresivně nedisciplinovaní. Bezostyšné násilí ve větších městech je otřesné. Neumíme vytvořit jedno jediné město, jako je Řím, Londýn, Chicago, New York, Bangkok či Tokio. A proč? Jsme, jak řekl indický politik Jagmohan, velkou civilizací, která zemřela a stále čeká na své znovuzrození.

Potřebujeme více umění, více hudby, více literatury, více univerzit a samozřejmě i více záchodků, větší genderovou citlivost. Západ je v těchto ohledech energičtější. Musíte cestovat a hodně číst, abyste to zakusili.

Kromě psaní článků a knih jste natočil dokumentární film, psal eseje či vytvořil ilustrovanou knihu. Co vás nejvíc obohacuje?

Svěží myšlení. Neustrnout na místě.

Téma letošního Festivalu spisovatelů Praha zní A příště už oheň. Co pro vás znamená?

To téma pochází od amerického dramatika a bojovníka za občanská práva Jamese Baldwina. Znamená, že strašně rychle míříme do pekla. Už teď hoříme, ale necítíme ten žár. A příště už oheň bude bude výbuchem zániku myšlení, ne-li celého lidstva. Může nás zachránit jedině umění.

Autorkou rozhovoru, jenž byl redakčně zkrácen, je indická novinářka. Rozhovor přeložil Luboš Snížek.