Recenze: Herbie Hancock v Praze hledal zvuk jazzové budoucnosti, hrál s klávesami na krku

Amerického jazzového klavíristu Herbieho Hancocka lze občas zastihnout v úvahách. Když tento praktikující buddhista přemýšlí nahlas, opakovaně hovoří o lidskosti, životu, radosti z něj a způsobech, jak ji hudebně vyjádřit.

Hancockův čtvrteční koncert v pražském Foru Karlín, jímž vyvrcholil letošní festival Struny podzimu, to shrnul zhruba následovně: nejdůležitější je taková muzika, jejíž tvůrčí náboj vzniká ze vzájemného porozumění a kolektivní improvizace všech hráčů.

Sedmasedmdesátiletý Hancock v doprovodu tří výrazně mladších hudebníků zahrál pouhých šest skladeb. Byly mezi nimi staré hity – Cantaloupe Island s opakujícím se rytmickým motivem a prvkem blues, mezi jazzovými hudebníky zlidovělý Chameleon. Jenže o melodie ani struktury nešlo.

Hancockovo kvarteto každou kompozici rozvinulo ve volnou plochu, kde instrumentalisti posouvali tempa, výraz, všemi možnými způsoby hudebně vydávali energii a neustále experimentovali se zvukem. Zejména druhá půlka koncertu se tak proměnila v nepřetržitý dialog Hancocka s klávesistou a altsaxofonistou Terracem Martinem.

Tento takřka o čtyřicet let mladší hudebník ze západního pobřeží USA patří k průbojným mladým, "nové jazzové generaci", jakou ztělesňují saxofonista Kamasi Washington či klávesista Robert Glasper. Podobně jako oni také Martin spolupracuje s hiphopery, předloni třeba produkoval některé tracky přelomové desky rapera Kendricka Lamara.

Když jej Hancock v Praze představoval, zdůraznil, že Martin ho okouzlil zejména jako producent. Zároveň už ale Hancocka možná unavovalo při hře na klavír operovat s pěticí tabletů, jimiž ještě před pár lety vytvářel elektronické zvuky.

Teď tuto práci svěřil Martinovi a dokonce jej podobně vybavil – jako Hancock měl také Martin v Praze klávesy typu Korg Kronos s bohatou knihovnou zvuků a mnoha možnostmi, jak je během koncertu dále tvarovat přes dotykový displej.

Recenze: Herbie Hancock v Praze hledal zvuk jazzové budoucnosti, hrál s klávesami na krku

Dalších 15
fotografií

Především také oba klávesisti opakovaně užívali vokodér značky Roland, přístroj pro syntézu zvuku a řeči, jenž zjednodušeně řečeno vytváří zdání mluvícího hudebního nástroje. V Martinově generaci již vokodéry dávno zažily comeback, v Praze je před pár lety na koncertu klávesisty Roberta Glaspera používal třeba saxofonista Casey Benjamin.

Martin ve čtvrtek skrze ten svůj příležitostně promlouval, z různě dlouhých hlásek, výkřiků a vzdechů vytvářel rytmické útržky či barvy, jimiž zpestřoval zvuk kvarteta. Několikrát vysloveně zpíval a tehdy mu vokální procesor k hlasu uměle přidával kvarty, případně vyvolával zdání hlasu robotího, ženského či sborového.

Mimo to ovšem Martin odehrál několik povedených sól na altsaxofon – možná ne přelomových, ale přesvědčivě vystavěných, zahraných s vervou a feelingem, vždy pobízejících ostatní hráče k další interakci.


V některých pasážích na sebe kapela navrstvila zvuků snad příliš, Martinův altsaxofon však nad ně vždy spolehlivě vystoupal.

Zdálky to mohlo vypadat, jako by Hancock na Terrace Martina přímo ukazoval: tohle je můj následovník, ten to po mě jednou převezme. Ale spíš než "předávání žezla" si jen Hancock užíval, že má na pódiu žáka schopného rozvíjet podobná východiska. Jinak Martinovy vlastní projekty míří úplně jiným směrem.

Bude zajímavé sledovat, co Martin podnikne coby producent Hancockova nadcházejícího alba – natáčejí ho už snad dva roky a kromě mladého producenta byl ve studiu spatřen i starý Quincy Jones.

Hancockovi dnes někteří mladší muzikanti vytýkají, že na rozdíl od svého vrstevníka, saxofonisty Waynea Shortera, hudebně ustrnul. Pravda, také čtvrteční koncert vycházel z minulosti: Hancockova období ze 70. let, kdy jako jeden z prvních jazzových muzikantů začal užívat syntezátory a vymýšlet fúze s elektronikou, rockem a funky.

Z této etapy kvarteto v Praze zahrálo nejvíc skladeb – například píseň Actual Proof, kde Hancock pár funky taktů vždy zahrál na klávesy a zbytek dořekl na klavír, zatímco bubeník Trevor Lawrence Jr. po svém aktualizoval polyrytmický groove z původní nahrávky, nebo zpívanou Come Running To Me.

Slova tohoto Hancockova love songu ve čtvrtek vokodéry většinou zkreslily k nerozeznání, spíš než vnímat text tak bylo zajímavější sledovat zárodek „vokodérové bitvy“ mezi Martinem a Hancockem. Ta vzápětí pokračovala v jediné nové skladbě večera nazvané Secret Source.

Pomyslný souboj vyhrál Hancock, když se dal do pohybu – vstal a nasadil svůj typický keytar, tedy klávesy uzpůsobené k pověšení na rameno jako kytara. Pravou rukou pak vestoje hrál divoce stylizované sekvence not, zatímco levou na krku nástroje měnil výšku tónů. Párkrát samou radostí zahopsal jako klokánek.

Baskytarista James Genus, mohutný muž známý z kapely americké televizní show Saturday Night Live, při tom vespod poctivě udržoval houpavou figuru. Jinak se ale Genus po celý večer opakovaně rozlétával po pražcích a virtuozní běhy po stupnicích hrál svobodomyslně, emancipovaně, rozhodně ne jako pouhý doprovazeč.

Nemuselo se to líbit každému. Někteří v publiku by možná dali přednost Hancockově návratu do 60. let – tedy doby, kdy účinkoval v takzvaném druhém kvintetu Milese Davise.

Pražští posluchači už nicméně měli srovnání. Hancock zde prvně vystoupil roku 1986, tehdy mimochodem podpořil disidenty Jazzové sekce, toho času z politických důvodů držené ve vyšetřovací vazbě v Ruzyni.

Podruhé přijel až roku 2005, kdy v Rudolfinu pod taktovkou dirigenta Roberta Sadina propojil své jazzové kvarteto s rozhlasovým orchestrem.

Podobný program jako tento čtvrtek však Hancock odehrál také před třemi roky na brněnském Jazzfestu, kde měl v kapele beninského kytaristu Lionela Louekeho. Setlist i celková nálada byly podobné, akorát Loueke tehdy dostal spoustu prostoru, zpíval vlastní skladbu v africkém nářečí, manipuloval s pedály. Zpětně se brněnský koncert jevil „multikulturnější“, intimnější.

Nejen díky velkému Trevoru Lawrencovi Jr., jehož bicí souprava otřásala celým pódiem Fora Karlín, to Hancockovi tento čtvrtek více šlapalo.

Skvělé hlavně je, že v sedmasedmdesáti letech má Hancock pořád chuť hrát. Poslední album vydal před sedmi lety, jinak ale nepolevuje. V posledních letech publikoval životopisnou knihu, měl cyklus přednášek na Harvardské univerzitě, se saxofonistou Waynem Shorterem napsal otevřený dopis mladým hudebníkům. Letos ztvárnil ministra obrany ve sci-fi filmu Valerian a město tisíce planet a před pár týdny v rodném Chicagu hrál při otevření tamního Apple Storu.

Celý pražský koncert Hancock vypadal, jako by od kláves lovil nějaký zvuk jazzové budoucnosti, přemýšlel, kterak své skladby oživit, kam je ještě posunout.

Když od kláves přesedl ke klavírnímu křídlu italské značky Fazioli, pro tento večer zapůjčenému z Vídně, okamžitě měnil styl. Jinak frázoval i synkopoval, na klaviatuře všelijak sestupoval a zase stoupal, naplno využíval celou dynamiku nástroje. Ve středním rejstříku vytvářel perkusivní figury, pestře harmonicky doprovázel.

Možná nenašel všechny zvuky, které ten večer hledal. Ale byla radost ho při tom poslouchat.