Ta situace je hypotetická. Pokud by pilot sestřelil letadlo unesené teroristy se 164 pasažéry na palubě, aby tím zachránil 70 tisíc fanoušků na fotbalovém stadionu v Mnichově, viny by jej zprostilo přes 60 procent diváků. Ti v různých zemích světa zhlédli hru Teror Ferdinanda von Schiracha a pak o klíčovém dilematu hlasovali. Výsledky jsou umístěny na webových stránkách terror.theater.

Česko je jednou z patnácti zemí, které hru uvedly, a dalších pět její inscenaci v současnosti chystá. V sobotu mělo interaktivní drama pražskou premiéru v Divadle ABC, nejbližší reprízy se uskuteční v pondělí 13. a v úterý 21. listopadu.

"Člověk si díky inscenaci může do hloubky uvědomit plno věcí o své roli ve světě, v němž hraje tak důležitou roli terorismus, a pak bude o něco silnější. Už to, že divák přijde, je důležitý první krok," říká režisér inscenace a ředitel divadla ABC Ondřej Zajíc.

HN: Jaké jsou hlavní důvody celosvětového úspěchu hry?

Někdy se stává, že autor vycítí ducha doby. V případě hry Teror to není až tak překvapivé. Nikdo nemůže ignorovat fenomén terorismu. Myslím, že hra je moc dobrá, i když autor není světově známý dramatik, je původní profesí právník. A představení pomáhá ten výborný nápad s interaktivitou.

Z mého pohledu největší předností hry je, že si klade otázku, co si s tímto těžko uchopitelným problémem má počít obyčejný člověk, civilista. Fascinuje mě, že autor využívá divadelní formy, aby diváka vtáhl do problematiky. Prostá konfrontace s tématem, i když to tak na první pohled nevypadá, vás může posunout dál. Protože pak nemusíte být pouze v primárním stavu strachu a bezmoci, kdy je lidská mysl daleko snáze manipulovatelná.

Rozhodují diváci

Hra Teror zpracovává fiktivní událost, kdy se dopravní letadlo se 164 lidmi na palubě v rukou teroristů stává zbraní. Hrozí, že s ním teroristé narazí do plně obsazené sportovní arény v Mnichově se 70 tisíci fanoušky. Vojenský pilot Lars Koch neuposlechne rozkazu na unesené letadlo nestřílet a bere spravedlnost do svých rukou. Za svůj čin se následně musí zpovídat před soudem. Konečný verdikt je na divácích, z nichž se stávají porotci. V inscenaci pražského Divadla ABC účinkují Milan Kačmarčík, Zbigniew Kalina, Tomáš Novotný, Jitka Smutná, Lukáš Jurek a Evellyn Pacoláková.

HN: Je to i zajímavý sociologický experiment. V Asii diváci ve 100 procentech případů rozhodli o vině pilota. Naopak ve Spojených státech, Velké Británii, Švýcarsku, Maďarsku, Polsku a zatím i v Česku míní, že je pilot nevinný. Vypovídá to o něčem?

To samozřejmě o něčem vypovídá, ale nejsem expert na analýzu rozdílů mezi evropskou a asijskou kulturou. Ale je to zajímavé. Vezměte si, že i na naší malé zeměkouli existuje takto poměrně velký kulturní rozpor. Je to určitá zpráva o světě. Už jen to, že globální zkušenost s tímto textem poukazuje na rozdílné vnímání téhož, je významný počin.

Z toho, že v asijských zemích je výsledek tak jednoznačný, se mi maličko vaří mozek. Kdyby to šlo, na chvilku bych byl rád v jejich kůži, abych pochopil, proč takto uvažují. Daleko jasnější je mi postoj Evropana. Je to vzrušující.

HN: Jste sám nakloněn jedné z variant?

Samozřejmě jsem nad tím hodně přemýšlel. Je to těžké přiznání, ale já bych na místě pilota Larse Kocha z té situace zdrhnul. Asi bych nenašel sílu zničit si osobní život a letadlo sestřelit. Ta lákavá nabídka prostého „uposlechnutí rozkazu“ se dá těžko neoslyšet, jedná se o skvělé alibi.

Je to velmi problematické, neocitl jsem se na jeho místě, takže si nedokážu představit, co bych dělal. Ale asi bych neunesl tíhu okamžiku, že můj život tím vlastně končí. Nicméně jako muž mu velmi rozumím. Pokud se ve vás probudí hluboký, ochranitelský pud, pak to prostě musíte udělat. V každém muži, i přes veškeré civilizační nánosy, je ukrytý válečník, takže můj verdikt zní nevinen.

HN: Jedna z dramaturgických linií divadla ABC do programu vnáší nejen soukromá, ale také veřejná témata. Cítíte jako umělec povinnost vyjadřovat se k veřejnému dění?

Vždy jsem stál na opačném pólu. Když jsem absolvoval pražskou DAMU, jako absolventské představení jsme inscenovali Dostojevského, a v tomto ryze introvertním prostředí se cítím nejlépe. To je má parketa. V poslední době ale s kolegy z divadla intenzivně sdílíme dojmy z událostí, které se na nás valí ze světa. Ten je v daleko větším pohybu než dříve. A zaslouží si důkladnou reflexi.

Na druhé straně právě zkušenost s privátním tématem umocnila můj dojem z práce na inscenaci Teror. Hra nesmí být prostým výčtem faktů, ale autentickým svědectvím živých lidí o velké lidské tragédii, která se vzpírá rozumovému uchopení. Proto jsem se snažil vést herce k maximální autenticitě.

HN: Co to znamená v praxi?

I když jsou postavy hry součástí soudního procesu, který je veřejný a kde se řeší věci týkající se celého světa, nikdy nesmíme zapomenout, že se jedná o osudy konkrétních postav, jednotlivců, kterým tato strašná událost fatálně zasáhla do života. Jedna z figur je dáma, která při neštěstí přišla o manžela. Tato postava promlouvá o své okamžité osobní zkušenosti, kterou kvůli tragédii nabyla.

Ondřej Zajíc (1970)

Narodil se v Ostravě do divadelnické rodiny. Vystudoval obor režie a dramaturgie na pražské DAMU. Absolvoval roku 1994 inscenací Dostojevského Idiota. V současnosti působí jako ředitel Městských divadel pražských a režisér.

Když se ale máme bavit o posunu od privátního tématu k veřejnému, nedokážu si představit větší extrém, než je hra Teror.

HN: Je to vaše poslední režie ve funkci ředitele Městských divadel pražských. Máte proto ke hře speciální vztah?

Když vše dobře dopadne, na závěr sezony bych měl dělat ještě jednu věc, a to v Rokoku inscenaci Stop Kiss, což je naopak hra spíše s tématem privátním. Ale to, že tady jako ředitel a režisér končím, se vztahem ke hře nepropojuji. Samozřejmě osobní rovina tam je, ale zkoušení to neovlivňuje.

My jsme profesionálové, ať nás postavíte kamkoli v jakémkoli kontextu, budeme svou práci dělat co nejprofesionálněji. Je pravda, že jsem v procesu zkoušení zkoumal, zda v sobě hra Teror doopravdy neskrývá nějakou nadstandardní vnitřní sílu. Byl jsem totiž fascinován celkovým přístupem herců. Tady v Městských divadlech pražských je jejich přístup k práci obecně na vysoké úrovni, ale to, co jsem zažil při zkouškách Teroru, mi vyrazilo dech. Takové nasazení, takové soustředění, takovou investici do zkoušení tady možná ani nepamatuji.

HN: Máte teď po veřejných a neveřejných generálkách nějaké reakce na inscenaci?

Reakce jsou zatím dobré, ty špatné většinou neslyšíte. Důležité pro mě je, že při veřejných generálkách cítím, jak jsou diváci pozorní, opravdu pozorně sledují, co se odehrává na jevišti. Takže se nám daří zmenšit prostor mezi jevištěm a hledištěm a mám pocit, že je tam velké vzájemné napojení.

HN: Sám autor hry Ferdinand von Schirach uvedl, že "publikum nevnímá herce, ale problém. Nediskutuje o tom, kdo podal zvláště dobrý výkon, ale o tom, co řekl obhájce a zda je to správné". Má pravdu?

Asi svým způsobem pravdu má, protože se pozice diváka posouvá z klasické pasivní role do interaktivní polohy, kdy divák sám na konci rozhoduje o vině a nevině. To znamená, že tím najednou přebírá nějakou, byť jen virtuální, odpovědnost. Aktivizuje se. A bude mít samozřejmě jiný typ diváckého zážitku. Nicméně si myslím, že dnešní divák je poučený. Proč bych zároveň nemohl vnímat i herecké výkony? Pro mě jsou to souběžné koleje.

HN: Autor tamtéž tvrdí, že "soudní záležitost je pro scénu vhodná, protože ve své podstatě každý soudní proces připomíná divadelní hru". Soudní procesy ale většinou nebývají obrazově bohatá témata. Pomáhá tedy hře v tomto smyslu interaktivita a to, že uvaděči jsou převlečeni do kostýmů justičních stráží, že atmosféra prosakuje až do foyer a ke vstupním dveřím, kde se trhají lístky před fiktivním rámovým detektorem kovů?

Těžiště, proč hra funguje, je myslím jinde. Tohle – posilování iluze, že jsme se ocitli v prostředí soudní budovy, soudní síně – je jen vylepšení, aby ten bonbón byl trochu lépe zabalený.

Soudní proces má blízko k divadlu, protože nás spojuje dramatická situace. A to je terminus technicus. Snad každý zažil situaci, kde jsou obě dvě řešení špatná, přesto se musí rozhodnout. To je dramatická situace. Divadlo a soud se formou i svým smyslem liší, ale společné mají jedno: řeší konflikt.

Neumím si ale představit, že bych vzal jakýkoli soudní proces a inscenoval ho. Ono by to šlo, ale byla to ztráta času. V případě Teroru však máme silný konflikt se společenským přesahem, protože se jedná nejen o obrovskou tragédii, kdy muselo zemřít 164 nevinných lidí, a navíc se to, co se stalo, týká vlastně každé bytosti na tomto světě.

HN: Viděl jste nedávnou brněnskou inscenaci Teroru?

Neviděl a z principu to nedělám. Mám rád, když si k poznání, jaká má inscenace být, dojdu vlastní cestou. Jakýkoli podnět od jiných tvůrců vám podvědomě řešení diktuje. Chci vědět co nejmíň, neviděl jsem například ani na internetu žádnou ukázku z jiných inscenací a bráním se se s čímkoli zvenku potkat. Chci přijít před herce s tím, co jsem objevil sám. A oni to cítí.

Inscenace Teror v divadle ABC

Inscenace Teror v divadle ABC. Foto: HN - Libor Fojtík