Recenze: Tichý zvuk starých nástrojů Collegia 1704 se v Hamburku vzpínal k nadpozemské hlasitosti

Od našeho spolupracovníka v Hamburku – „Nic není bezpečné před mým zubem,“ zpívá alegorická postava Času v prologu opery Odysseův návrat do vlasti. Claudio Monteverdi ji složil v Benátkách, kde byla také poprvé provedena v karnevalové sezoně 1639/1640.

Hamburská státní opera slyšela sérii představení téhož díla letos v říjnu a listopadu v podání českého souboru Collegium 1704 a v nastudování jeho vedoucího Václava Lukse. Po sobotní inscenaci se zdá, že Monteverdiho opera podle Homérovy Odyssey zatím zubu času úspěšně odolává, stejně jako většina děl geniálního autora přelomu renesance a baroka.

Po prologu Monteverdiho opera uvádí diváky přímo do Odysseova domu, který jeho pán před dlouhými roky opustil. Nářek manželky Pénelopé je východiskem díla, které se kolem Odysseovy ženy točí více než kolem titulního hrdiny.

K Pénelopé se vztahují úplně všichni. Musí odolávat tlaku neodbytných nápadníků, vylhaným zprávám o Odysseově smrti i naléhání své služebné, aby byla „rozumná“ a nenechala se svazovat zbytečnou věrností k mrtvému.

Ona sama také rozhodne, že její ruku získá ten, kdo dokáže napnout Odysseův luk. Nechá zkoušku postoupit i neznámého tuláka, ačkoliv netuší, že je to sám Odysseus, jehož podobu změnila bohyně Minerva. Věrnost Pénelopé jde tak daleko, že se nejdéle zdráhá uvěřit manželovu návratu.

Jejich shledání v závěru díla není výbuch radostné energie, ale postupné odhalování závoje klamné mlhy. Opera nekončí břesknými fanfárami a extatickým zpěvem, ale tichým a dojímavým štěstím.

Recenze: Tichý zvuk starých nástrojů Collegia 1704 se v Hamburku vzpínal k nadpozemské hlasitosti

Další 4
fotografie

Bezděčnou kulisu či nečekaný koncept dodal k provedení Odysseova návratu do vlasti už samotný Hamburk – přístavní město, v němž mnohá Pénelopé čekala na návrat svého Odyssea z cest po moři. Jiní Odysseové do něj naopak přijížděli a hledali v okolí Reeperbahn chvilkové štěstí u žen, které byly pravým opakem věrné manželky ithackého krále.

Claudio Monteverdi vytvořil podle Homérova námětu své typické dílo s mravním poselstvím, podle nějž se bezpodmínečná věrnost a ctnost nakonec dočká odměny. Život do základní ideje vnášejí psychologické nuance postav, jejich nejistota a obavy o blízkou i vzdálenou budoucnost.

Odysseus se nevrací jako vládce, byl ve spánku vyhozen z lodi a ani hned nepozná, že je na rodné Ithace. Domů jde na zapřenou a nemá klíč k řešení situace, kdy je dům plný nezvaných hostů. Pénelopé se mu také ani v závěru nevrhne do náručí a ačkoliv je ve svých postojích pevná, myšlenky jí plavou mnoha směry.

V Monteverdiho opeře na jevišti nestojí mytické postavy či nositelé idejí, ctností a neřestí. Jsou to živí lidé, kteří i přes ta nejpevnější přesvědčení snadno upadají do nejistoty a pronásledují je stíny minulosti i obavy o věci příští.

Odysseus se vrací domů po dlouhých dvaceti letech – během jeho nepřítomnosti se jistě vše změnilo a vyrostla celá generace, pro kterou trojská válka a celá minulost patrně nic neznamená. Není divu, že válečný veterán s traumaty z války i šílené cesty domů po návratu ani nepozná, kde je.

Jedinou jistotou je spoléhání na pomoc bohů, lidé jsou bez ní zcela neukotvení a nedokážou nic. Z toho vycházela také hamburská inscenace režiséra Willyho Deckera, v níž bohové permanentně hodují u bohatě prostřeného stolu a sledují lidské konání z perspektivy věčného dostatku. Jejich tabule se vynořovala v pozadí scény, bohové si dopřávali víno, občas usměrnili tápající lidi pod sebou a zároveň se jejich marným pachtěním dobře bavili.

Lidem byla vyhrazena točna s několika málo dekoracemi, veškerý děj a akce se odehrávaly především ve vztazích mezi postavami. Kulisy plnohodnotně nahradil vynikajícím světelným designem Franck Evin. Jako identifikační znaky skvěle fungovaly kostýmy, které vytvořili Susana Mendoza a Wolfgang Gussmann – ten byl také autorem scény.

Bohové v luxusních večerních šatech stáli nad smrtelníky v běžných oblecích. Na nejnižší místo v hierarchii stavěli tulácké hadry pastýře Euméta, který tu byl spíš v roli bezdomovce, a proměněného Odyssea.

Klíčovým místem inscenace byla chvíle, kdy Pénelopé přijímá dary od tří nápadníků. Náhrdelník, krásné šaty a nové boty ji najednou přiblížily k bohům. Část z božských stolů se v té chvíli přesunula na točnu, Pénelopé na ně vystoupila a jako bohyně se také zachovala: nenechala se zmást zištnými „oběťmi“ a rozhodla o osudu dárců. Díky ní se nakonec dostal luk i do Odysseových rukou a dosud nepoznaný pán domu nezvané hosty pobil. Pénelopé potom zahodila dary, vrátila se k lidské nejistotě a postupně se dobrala i k poznání, kdo se to vlastně vrátil.

Altistka Sara Mingardová si celé představení takřka ukradla pro sebe hned v úvodním lamentu Pénelopé. Vedla svůj krásný, tmavý hlas v jemných odstínech, které právě ve staré hudbě s menšími a tiššími orchestry krásně vyzní a vystoupí do popředí.

Nejpozději s příchodem tenoristy Kurta Streita ale bylo jasné, že Mingardová v pěvecké i herecké suverenitě nezůstane na jevišti sama. Mozartovský specialista Streit byl bezvadný Odysseus s krásnou střední polohou hlasu beze stopy změkčilosti.

Mezzosopranistka Dorottya Lángová předvedla k hlasové jistotě bohyně Minervy i solidní techniku při driblování s míčem, když se poprvé zjevila Odysseovi v podobě mladého chlapce. Odysseův návrat do vlasti má včetně prologu celkem devatenáct rolí – všechny zpívali pěvci, kteří jim odpovídali hlasově i hereckým typem a spojovala je nejen inscenace, ale především hudební nastudování.

Václav Luks vedl operu v neuspěchaných tempech s dostatkem vnitřní energie. Představení ani v melancholických pasážích neztrácelo hudební tah a napětí. Pěvci byli sjednoceni stylově, jejich výraz a způsob zdobení zpěvu měl jasně určenou linii. Bez ohledu na velikost role byli všichni součástí jednotně promyšleného celku.

Collegium 1704 hrálo s důrazem na vedení dlouhých melodických frází, rytmus byl přítomen jako spolehlivý spodní proud, který vše drží pohromadě, ale sám se zbytečně netlačí do popředí. Tichý zvuk starých nástrojů se při zjeveních bohů dokázal vzepnout až k nadpozemské hlasitosti včetně hřmění a svištění větru.

Rok 2017 je mimo jiné právě rokem Claudia Monteverdiho, od jehož narození letos uplynulo 450 let. Patrně nejviditelnějším projektem byl cyklus provedení všech tří dochovaných Monteverdiho oper, s nímž od dubna do října putoval po světě dirigent John Eliot Gardiner – na jeho projektu se v hlavních ženských rolích podílela i česká sopranistka Hana Blažíková.

Šest představení Odysseova návratu do vlasti bylo plnohodnotnou součástí sezony Hamburské státní opery a Collegium 1704 jen potvrdilo, že už se na špičkové operní scéně nepotřebuje nijak etablovat – zkrátka do ní patří. Bylo to zřetelné už z nastudování Vivaldiho opery Arsilda v inscenaci Davida Radoka, s níž soubor letos na jaře putoval ze Slovenského národního divadla přes několik francouzských operních domů až do Versailles. V Hamburku teď přidal na jarní vivaldiovskou proklamaci monteverdiovské potvrzení.

Smutným faktem zůstává, že se žádný z těchto projektů se neobjevil v České republice a Monteverdiho výročí zůstalo celkově takřka bez povšimnutí. Mezi našimi devíti stálými operními scénami se nenašla jediná, která by některé z Monteverdiho děl zařadila do letošního programu.