Josef Veselka: Překroč ten stín

Krč

„Deset ku sedmi,“ hlásím stav druhého setu.

Proti mně stojí Petr, o rok mladší kluk, a protože je mu deset, tak už víte, kolik let je mně. Tenhle zápas v přehazovaný na dvoře mezi našima bytovkama je jenom jedním z několika, který jsme dneska sehráli, a ve všech jsem vyhrál, což je, mimochodem, docela slušnej výkon.

„Vítku,“ volá maminka z okna, „pojď sem honem.“

„Mami, my potřebujeme dohrát set,“ zkouším to, ale přitom se pomalu šourám k oknu, ze kterýho se ozval její hlas. Vím, že když neodpovídá, tak není o čem diskutovat, jak to ona s oblibou říká.

Z okna našeho bytu v přízemí mi podává velkou tašku naplněnou nějakým oblečením a s přísným výrazem mi přikazuje, abych to odnesl do čistírny. Pak se zase můžu vrátit a ještě si chvíli hrát na dvoře. Nesmím však zapomenout, že moje neteř má dnes první narozeniny, takže odpoledne se slaví.

„A můžu jet tu jednu stanici autobusem?“ ptám se naivně. Neměl jsem to samozřejmě dělat. Kdo se moc ptá, ten se moc dozví. Tohle pro změnu říká Láďa, což je na našem dvoře kápo. Je docela zkušenej, poněvadž mu je už patnáct.

„Ne, to ať tě ani nenapadne!“ slyším, co jsem slyšet nechtěl.

Maminka, když vidí můj výraz, povzbudivě dodá: „Můžeš zkusit běžet. Ráda bych věděla, jestli takovou dálku uběhneš v jednom kuse.“

No to se ví, abych neuběhl, to je přece jasný, že to zvládnu. Beru si tašku, která je docela lehká, a dám se do běhu. Asi tři bloky to jde dobře, ale pak jsem rád, že se na přechodu objeví červenej panáček a já se můžu v klidu vydejchat.

Za další dvě minuty už předávám v čistírně oblečení, beru si od hezký paní lísteček a strkám ho do kapsy svých kraťasů.

Zpátky už nepoběžím. Je to dlouhý a celkem zbytečný. Petr na mě pořád čeká, takže bude lepší jet tu jednu stanici autobusem. Nastoupím do stošestasedmdesátky a celou cestu, dlouhou asi pět set metrů, nedočkavě stojím u předních dveří. Jsem jako kůň na startu. Těším se, že za minutu budu doma a hned zase venku, kde dohrajeme ten druhej set.

Autobus zastaví, vyskočím ven a přebíhám ulici na druhou stranu. Koutkem levýho oka zahlédnu blížící se auto. Myslím, že je to černá volha. No to bude ale průšvih, dyť mě to auto přejede a máma se bude zlobit, napadne mě ještě…

Nevím, jestli se probouzím ze sna, ale ten pocit je stejnej, jako když se ráno probudíte. Ležím na břiše, pravou tvář mám položenou na silnici a kolem hlavy je kaluž tmavě červený krve. Nevím, komu ta krev patří. Okolo sebe slyším nějaký hlasy. To je teda v pytli, napadne mě.

Všechno je nějak divně rozmazaný. Myslím, že nemůžu mluvit, a strašně mě bolí levá ruka. Nikdo se na to ale neptá. Ještě zaslechnu, jak lidi kolem něco křičí, a pak zase usínám.

„Poslouchej mě, slyšíš? Slyšíš?!“ volá kdosi.

Otevřu oči, znova se probouzím z divnýho sna. Ten chlap něco řve, ale mě bolí ruka. Byl bych rád, kdyby s tím něco udělal, jenže nevím, jak mu to mám říct. Pořád nemůžu mluvit a taky nemám žádnou sílu.

„Teď tě dáme do sanitky!“ křičí mi do ucha a hýbe se mnou tak strašně, že se mi z toho dělá děsně zle.

Chce se mi zvracet, ale nezvracím. Je to jenom takovej pitomej pocit. Nějak si myslím, že by asi bylo lepší, kdyby mě nechali ležet na tý silnici. Je mi fakt hrozně blbě, a jak teď se mnou hejbou, je to ještě mnohem horší. Zase usínám.

„Dejchej, dejchej! Kluku, do prdele, probuď se!“ slyším odněkud z dálky. Někdo se mnou třese.

Nemám žádnou sílu a nejsem schopen ani odpovědět. Mám zavřený oči. Jenom ležím, nepříjemně to drncá a naklání se to se mnou. Asi mě někam vezou. Možná umřu, napadne mě. Vlastně mi to ani nevadí, jenom máma bude smutná, a to by mě fakt štvalo. Ale jestli teď umřu, tak už to aspoň nebude tolik bolet.

„Odvezte ho na rentgen,“ slyším odněkud ze tmy.

Překládají mě na nějakej vozík a kamsi jedeme. Za chvíli mě pokládají na studenej stůl. Říkají, že se nemám hejbat. Asi jsem se ale hnul, uklidňují mě, že to sjedou ještě jednou. Nic se prej neděje.

Znova mě překládají zpátky na vozík. Poprvé otevírám oči a chvilku vidím nějakou sestřičku v uniformě. Pak se oči zavírají. Vteřinu před usnutím cítím, že mě hladí po hlavě a něco mi šeptá. Rád bych jí řekl, že je moc hodná, ale nemám žádnou sílu. Ani sílu brečet.

Moje tělo pokládají na nějakej stůl, kdosi na mě sahá a prohmatává mi ho postupně od hlavy až k patám. Pak se snaží pohnout mojí levou rukou. Zakřičím bolestí. Jsem rád, že křičím. Teď už vím, že umím zase vykřiknout. Vrací se mi trochu síla. Asi se mnou něco udělali. Jo, doktoři jsou dobrý, i když jejich ruce mi dělaj takovou bolest.

Asi jsem na chvíli usnul. Teď nějakej ženskej hlas vedle mě říká, že mě povezou na sál, ale že prej nevěděj, jak se jmenuju. Prej mě vedle Vinohradský nemocnice porazilo auto. Jo, já si to myslel, že to auto do mě vrazilo. Teď už to vím s jistotou.

„Já jsem Vítek Hořava,“ říkám a snažím se dokonce i usmát.

Otevřu oči. Světlo mi nedělá dobře, a proto je zase rychle zavřu. Ze světla se mi chce hned zvracet.

„Zavolejte k nám domů. Máme 73-77-178,“ říkám číslo, který je navede na moji mámu. Měli by jí to nějak opatrně říct. Bude asi naštvaná, že jsem jel tím autobusem.

Sestřička se směje a chválí mě. Před usnutím slyším, že jsem šikovnej kluk, vůbec nečekala, že bych jí mohl dát svoje telefonní číslo.

„Jasně,“ stačím ještě odpovědět a pak se zase někam propadám.

Probouzím se bolestí. Něco mi dělají s rukou. Poprvé brečím. Někdo mě hladí po hlavě a ženský hlas šeptá, že to nebude dlouho trvat. Jenže ta ruka tak strašně bolí. Proboha, zavolejte mámu, ta ruka fakt moc bolí. Rád bych jim to řekl, ale místo toho pořád jenom brečím.

Někdo jinej mi něco dělá na hlavě. Trochu to tahá, ale nebolí. Tohle si klidně dělejte, ale tu ruku, prosím vás, už nechte na pokoji.

Slyším přísnej starší hlas, jiný hlasy ho oslovujou pane primáři. Rád bych se na něj podíval, ale hlavu mám pod nějakým ručníkem nebo co. Dvě jemný a voňavý dlaně mě moc hezky hladí po hlavě a ta paní mi pořád něco šeptá.

Stejně je mi zle. Proboha, ať už to skončí! Odvezte mě domů. Tam mě mají rádi.

Probouzím se na velikým nemocničním pokoji. Jsem přikrytej bílou dekou. Pod hlavou mám dva polštáře. Na hlavě je něco studenýho. Pravou rukou na to sahám a cítím velikej kus ledu zabalenej do nějaký gumy. Dávám si to z hlavy dolů. Přichází ke mně starší holka a říká, že to na tý hlavě musím mít pořád. Zase usínám.

„Vítku, probuď se,“ někdo mě hladí po tváři. Po hlavě nemůžou, mám ji zavázanou. Otevřu oči. Stojí tam všichni. Celá naše rodina. Jsem tak rád, že je vidím. Tvářej se strašně smutně, ale vůbec nemusej. Mě už ta ruka skoro nebolí a jsem fakt šťastnej, že jsou tady.

Přiletěl polštář a dopadl na moji postel. Ostatní děti v pokoji něco křičí a smějou se. Moje nejstarší sestra bere polštář a nerudně ho někomu podává. Je pěkně naštvaná. Druhá sestra ji tahá za rukáv. Nedělej tady ostudu. Ještě jsem zaslechl, že prej mě přivezli na chirurgii do Thomayerovy nemocnice. Nevím, kde to je. Nikdy jsem tu nebyl. Pak znovu usínám.

Je noc. Dívám se do tmy. Na hlavě mám pořád ten obrovskej kus ledu. Co hodinu přijde sestřička a vymění mi ho. Ubíhající čas mám dobře pod kontrolou. Otevřeným oknem slyším každou hodinu místní zvony. Nespím až do rána. Nevím vlastně proč. Nic už mě nebolí. Jsem jenom celej ovázanej a nemůžu se hejbat. Jinak je to dobrý.

Co asi dělají doma? Nejspíš ještě spí.

Ráno mě budí sestřička. Za ní stojí několik doktorů v bílejch pláštích.

„To je ten kluk, kterého jste včera operoval, pane primáři,“ hlásí usměvavá a mladá paní doktorka. Hned z ní cítím, že bude hodná a bude mě mít ráda.

Primář je starej pán. Má krátký šedivý vlasy a hrozně přísnej pohled. Sedá si ke mně na postel. Nic neříká a rovnou mě chytne za prsty levý ruky a hejbe s nima. Křičím bolestí, ale on dělá, že to neslyší.

„Tak s nimi zahýbej sám,“ poroučí mi.

Zkouším to, oteklý prsty nereagujou a vypadaj, že nejsou moje. Na jejich konečcích a pod nehty mám černý zbytky zaschlý krve a nějakou tmavě žlutou barvu.

Pan primář se tváří tak přísně, že se ho okamžitě bojím ještě víc. Mladá paní doktorka mu něco šeptá a on vážně kýve hlavou. Pak řekne, že se na tu ruku dneska ještě podívá.

„Vítku, můžeš se postavit?“ ptá se mě sestřička asi za hodinu.

Zkouším to. Nohy jsou dobrý, ty mě unesou, ale vestoje se mi dělá moc zle. Nezlobte se, já to nezvládnu.

Přivážejí sedačku na kolečkách. Viděl jsem přesně takovou ve filmu o Švejkovi. Sedím na ní stejně jako on a sestřička mě veze z pokoje dlouhou chodbou někam pryč. Takhle vozili Švejka taky. To je teda sranda.

„Vítku, udělám ti převaz,“ říká hezká paní doktorka, kterou už znám z rána.

Nevím, co je převaz, snad to nebude bolet.

Paní doktorka pomalu rozstříhává obvaz na mojí levý ruce. Mám ho tam od lokte až po prsty. Ona má krásný, jemný ruce a nikam nespěchá. Dává pryč jednu vrstvu obvazu za druhou a já jsem zvědavej, kdy už konečně uvidím svoji ruku. Ještě nějaký kousky divně mastný látky a už koukám na kůži předloktí. Vypadá hrozně nezdravě a zbědovaně. Od zápěstí až k lokti mám dlouhou jizvu a na několika místech mi chybí kůže a ještě něco, co bylo původně pod kůží. Paní doktorka otáčí ruku tak, abych do tý rány neviděl. Stejně vidím, že některý části masa jsou černý.

Paní doktorka si bere nůžky a říká, že se nemám dívat. Otočí mi hlavu na druhou stranu a ptá se, jestli cítím, jak se dotýká mojí ruky. Někdy cítím, jindy zase ne. Něco tam kutá a pak říká sestřičce, aby zavolala pana primáře, že by to měl vidět. To se mi nelíbí, protože se ho bojím. Neodvažuju se ale nic říct. A taky bych chtěl před paní doktorkou vypadat jako chlap.

Už jsem si vzpomněl, že ten hlas při včerejší operaci patřil tomu samýmu člověku, který se mi ráno snažil rozhejbat moje prsty. Ten primář mi dělá jenom samou bolest. Když přijde, vůbec se na mě nedívá. Zajímá ho jenom ta ruka. Přikáže mi, abych otočil hlavu na druhou stranu. Něco tam stříhá a o mě se přitom vůbec nestará. Každou chvíli vykřiknu bolestí. Jednou to zabolí tolik, že otočím hlavu zpátky, abych se podíval, co to vlastně dělaj. Vidím, jak nůžkama vystříhává kůži a maso pod kůží. Teče ze mě krev. Krev i maso končí v bílý misce. To odřezávají kusy mýho těla, napadne mě. Vůbec mě to ale neděsí. Věřím jim, že to tak musí bejt. Jen se bojím další bolesti.

„Nemohli byste už přestat?“ ptám se.

Primář namísto odpovědi jen něco zavrčí a mladá doktorka se nervózně usměje. Má na rukou rukavice, jinak by mě asi pohladila, myslím si.

Primář končí, ale před rozloučením mi znovu zkouší zahejbat prsty. Zase to moc bolí a prsty jsou jako cizí. Sám jima taky pohnout nemůžu. No, snad to ještě někdy dokážu. Určitě.

Na stejný sedačce mě vezou do mojí postele. Ruku mám zavázanou. Na hlavu s turbanem z obvazu mi zase dávají led, ale ještě před tím mi sestřička dává injekci do zadku. Bojím se injekcí a tahle fakticky bolí. Usínám.

Probouzím se odpoledne. Děti v pokoji kolem mě lítaj a já bych se k nim rád přidal. Chci si stoupnout, ale nejstarší holka na pokoji mě zastaví. Hele prcku, ty prej nesmíš chodit, takže zalez! Fajn, podřizuju se.

Už je mi líp a ptám se ostatních, jak se jmenujou. Budu to potřebovat vědět. V týhle nemocnici totiž zůstávám ještě měsíc.

Pak si mě jednoho krásnýho a prosluněnýho dne vede máma domů. Jsou s námi všichni sourozenci a já se cítím fajn, i když jsem si v nemocnici už zvyknul a vím, že se mi bude trochu stejskat.

Ale co, je to tak pěkný, že se dokonce držím svý mámy za ruku. Uznávám, je to možná trochu trapný. No, a kdybyste nevěděli, jak ji držím, tak za tu její pravou ruku. Asi vám teda dochází, že ta moje levá už je celkem ve formě.

—

Myju si ruce. I přes plášť, který je ukrýval během celé operace, jsou přece jen trochu od krve. Na levé ruce mám dlouhou jizvu, které si všiml asistující kolega.

„Pěknej šlinc,“ komentuje.

Jdeme si dát vodu a kafe. Musíme se posilnit, protože nás dnes čekají další výkony.

Vzadu, v poslední místnosti traktu sálů, sedí moje sekretářka.

„Pane primáři, zítra pojedete pomoci kolegům do Thomayerky,“ říká při pohledu do diáře.

Já si zatím roztírám mastný krém po rukou a předloktích, která vyschla po mytí, dezinfekci a dvouhodinové operaci ve sterilních rukavicích.

„Tak to je dobré, že zrovna do Krče,“ odpovím s úsměvem. „Tam to mám rád.“