Fascinují mě špioni. Celý život musí lhát manželce či kolegům, říká autor špionážních románů Kanon

Americký autor bestsellerových románů Joseph Kanon míní, že špion musí činit složitější rozhodnutí než třeba bankovní lupič.

„Vykrást banku je jednorázové rozhodnutí. Kdežto lidé zabývající se špionáží musí celý život lhát. Nikdy například neřeknou pravdu manželce, dětem či kolegům v práci. Zajímá mě, co to dělá s morální stránkou člověka,“ říká.

Kanon, jenž je v těchto dnech hostem Festivalu spisovatelů Praha, se zabývá příběhy z období studené války. V posledních letech ho fascinovali špioni, kterým hrozilo prozrazení, a proto byli například z amerického Washingtonu staženi zpět do Sovětského svazu.

"Muselo jim to zcela změnit život. Když se chtěli stát špiony, mysleli si, že budou žít na Západě, ne že skončí v Moskvě," popsal, co ho na těchto lidech zajímá.

Během zhruba hodinové diskuse v českém Senátu, kde se festival konal první dva dny, Kanon přečetl začátek a konec svého letošního románu Defectors (Přeběhlíci). Ten se odehrává v 60. letech minulého století a vypráví právě o zbězích ze zpravodajské komunity.

"Když jsem si dělal rešerše k Přeběhlíkům, viděl jsem fotku několika těchto lidí, jak sedí u stolku na zahradě před chatou. Vypadalo to jako z Čechova, někdo má na klíně dítě, ostatní pijí čaj. Výjev z běžného života. Ale ve skutečnosti běžný vůbec není, protože každý na té fotografii byl nebo je špionem a pro ně je zrada denním chlebem," popsal Kanon.

Toho prý k psaní románů obecně motivuje, když se do těchto lidí snaží vcítit. „Jinak například uvažovali špioni ve 30. letech. Tehdy jistě mnohým nešlo o peníze, dělali to z přesvědčení,“ srovnal.

Fascinují mě špioni. Celý život musí lhát manželce či kolegům, říká autor špionážních románů Kanon

Další 4
fotografie

Kanon dlouho pracoval v nakladatelstvích Houghton Mifflin či E. P. Dutton. První román Los Alamos napsal okolo svých zhruba padesáti let.

"Hned po studiích jsem začal pracovat v nakladatelstvích. Nepsal jsem tajně do šuplíku ani jsem nehledal jiné zaměstnání," vysvětlil v Praze, jak jej teprve výlet do města Los Alamos v Novém Mexiku roku 1995 přiměl uvažovat nad tím, že vytvoří knihu.

Město, kde američtí vědci během druhé světové války vyvíjeli atomovou bombu, Kanonovi učarovalo opět po morální stránce.

"Lidé, kteří do Los Alamos za války přijížděli pracovat, byli mladí Američané. Chtěli sloužit vlasti, pomoct USA, aby válku vyhrály. Netušili, jaké důsledky jejich vynález bude mít pro celé lidstvo," řekl Kanon.

Když tento motiv nabízel jiným autorům, nikoho prý nezajímal. Proto se Kanon rozhodl, že o Los Alamos napíše sám.

"Když v rámci pokusu vybuchla první jaderná bomba, změnilo to svět. Objevila se možnost, že se lidstvo jednou samo zničí, a to přineslo nové otázky. Museli jsme začít přemýšlet, čeho jsme schopni, a od té doby s tímto vědomím žijeme,“ vyprávěl.

Během debaty, kterou moderovala profesorka univerzity Point Park v americkém Pittsburghu Hana Newmanová, spisovatel hovořil také obecně o období studené války, jemuž se ve svých dílech věnuje nejčastěji. "Víceméně jsem do něho zapadl, protože mi přijde nesmírně bohaté,“ pokrčil rameny.

Na dotaz, co by podle něj měl obsahovat dobrý román, odpověděl, že musí být zábavný a zároveň klást otázky.

"Chci, aby mé romány byl čtivé, nerad bych tíži těch okamžiků příliš zveličoval. Ale rozhodně by román měl vznášet morální dotazy," uvedl spisovatel, jenž si prý vybírá příběhy, v nichž může ukázat jakousi morální dvojznačnost.

"Nesmírně těžké je kupříkladu psát o nacistech. Snadno vytvoříte karikaturu člověka a uděláte z něj jasného antagonistu, ale zkuste se do něj vžít, představit si, jak takový nacista vnímal svět,“ řekl Kanon, podle nějž se tento druh uvažování v americké literatuře objevil teprve po druhé světové válce.

"Předtím to většinou bylo černobílé, svět byl jasně rozdělený na hodné a zlé. Ale s koncem druhé světové války jsme vstoupili do světa, kde je vše jaksi potemnělé, zablácené, zaprášené. Jak v něm jasně rozpoznat dobro od zla?“ ptal se Kanon.

Ten dosud napsal osm špionážních thrillerů. Mnohé jsou svázány s konkrétními městy. Například próza v češtině vydaná pod názvem Istanbul – Křižovatka cest vznikla z opakovaných návštěv turecké metropole, kterou autor procházel, aby nasákl každý detail.

"Fascinovalo mě, kolik v Istanbulu za druhé světové války působilo špionů. Slyšel jsem o baru, kde barman pracoval pro jednu zpravodajskou službu, číšník pro jinou a kromě toho se tam stýkali američtí i japonští zvědové," uvedl.

Kanon prý při psaní románu potřebuje vědět, "kde má postava žije, zda by si v této čtvrti mohla dovolit byt, do jaké chodí restaurace, zda do práce jezdí tramvají“ a podobně.

Nejsnáze se mu v tomto ohledu psalo o poválečném Berlínu. "Byl takřka srovnán se zemí a člověk se nemusel zabývat detaily v každé ulici,“ řekl Kanon v narážce na román, podle nějž před jedenácti lety vznikl film Berlínské spiknutí s herci Georgem Clooneym a Cate Blanchettovou.

"Naopak jiný můj thriller zvaný Alibi se odehrává v Benátkách, které vypadají pořád stejně jako kdysi. Když uděláte topografickou chybu a napíšete, že postava zahnula doleva ke kanálu, docela jistě vám pak někdo napíše: vážený pane spisovateli, kdyby z té ulice šla opravdu doleva, spadne do řeky," smál se Kanon, který prý podobné dopisy od čtenářů čas od času dostává. "Nejhorší jsou fanoušci do zbraní," dodal.

Joseph Kanon je v těchto dnech jedním z hostů Festivalu spisovatelů Praha. Akce vyvrcholí úterním galavečerem v Anežském klášteře.