Na Firkušného festivalu vystoupí sestry Buniatishviliovy. Jsme jako vzduch a země, říkají

Samy o sobě říkají, že jsou dva živly − jedna jako vzduch, druhá jako země. Sestry Khatia a Gvantsa Buniatishviliovy spolu hrají odmalička. Na letošním Klavírním festivalu Rudolfa Firkušného 28. listopadu vystoupí s repertoárem pro dva klavíry.

Každá má svou kariéru a společně koncertují jen občas. Khatia je známější a na etablující se pražské přehlídce pianistického umění vystoupila již před dvěma roky. Tehdy jí bylo osmadvacet.

Sestra Gvantsa je o rok starší. Na klavír se učily současně, už v předškolním věku, a v dětství spolu často hrály dueta. Hudbu díky tomuto zázemí a silnému poutu cítí podobně a na současné scéně tvoří výjimečnou dvojici.

Rachmaninov a Ravel jsou autoři, o nichž se Khatia vyjadřuje jako o těch nejmilejších, vedle Liszta. Na programu pražského koncertu je od prvního z nich, ruského pozdního romantika, Suita pro dva klavíry a od druhého, francouzského impresionisty a neoklasika, choreografická hudební báseň La Valse. Z meziválečné hudby zazní svěží, oslnivá a známá skladba Scaramouche od Daria Milhauda a fantasie na hudbu z opery Porgy a Bess od George Gershwina.

Khatia Buniatishvili už několik let budí pozornost mimořádnými technickými dispozicemi a mladistvým temperamentem, připisovaným mimo jiné jejímu gruzínskému původu.

"Bylo to fascinující. I ta nejtěžší místa hrála s lehkostí a bezstarostností, navíc ve všech těch pekelně těžkých skladbách projevila neobyčejnou dávku muzikálnosti," napsal časopis Harmonie po jejím předloňském vystoupení v Praze.

Sama Khatia tehdy hovořila o Lisztovi jako o autorovi, jenž pro klavír komponoval až fyzickým způsobem, což jí prý imponuje. Jistě se ale necítí pouze v Lisztově hudbě − podobný pocit přirozenosti a suverenity vyvolává, ať interpretuje kteréhokoliv autora.

Mladá pianistka již několik let žije ve Francii, ale narodila se a studovala v Tbilisi. Stejně jako sestra začala hrát pod vedením matky, nadšené hudebnice. Uvažovalo se o houslích, ale Khatia se intuitivně přiklonila ke klavíru.

V šesti už vystupovala s komorním orchestrem, od deseti let pravidelně koncertuje. Záhy přicházela vystoupení v zahraničí. V roce 2004 absolvovala tbiliskou konzervatoř a pokračovala ve studiu ve Vídni. Čtyři roky nato debutovala v newyorské Carnegie Hall. Od té doby už koncertovala na mnoha z nejznámějších a nejdůležitějších míst od Asie po Ameriku − a když to nebyly recitály, tak s mnoha nejlepšími dirigenty a orchestry světa.

Gvantsa Buniatishviliová rovněž absolvovala tbiliskou konzervatoř. Vystupuje sólově i s orchestry a má za sebou koncerty na některých mezinárodních přehlídkách, například na KlavierFestival Ruhr nebo na festivalu v Luzernu. Debutovala rovněž na Schubertiadě v Hohenemsu.

O Khatie je známo, že se výrazně projevuje jako vlastenka. Nejenže například sympatizuje s nezávislostí Ukrajiny a odsuzuje anexi Krymu, ale dokonce na protest proti rusko-gruzínské válce z roku 2008 a následnému osamostatnění Jižní Osetie trvale odmítá vystupovat v putinovském Rusku. Kromě toho podporuje různé občanské a charitativní iniciativy.

"Je naší povinností poukazovat na věci, které jdou proti podstatě lidskosti," říká a doplňuje, že umělci by měli využít svého věhlasu a nechat zaznít potřebným názorům. Vlastenectví pianistka projevuje i tím, že se samozřejmostí hraje gruzínské autory. Nepřekvapí, že v programu letošního vystoupení pro Prahu figuruje rovněž hudba gruzínsko-izraelského umělce Josefa Bardanashviliho, konkrétně jeho Perpetuum Mobile z roku 2000.

Někdy se píše, že Khatia je podobný typ jako Martha Argerichová. Mladá klavíristka prý na této legendě obdivuje jedinečnost a autentičnost. Nechce ji však napodobovat. "Vždy se snažím najít a svou interpretací vytvořit nějaký příběh," řekla Khatia Buniatishviliová při minulé návštěvě Prahy.

Většinou jde o spontánní cestu, a tak se stává, že ty správné nuance nachází rovnou během koncertu. Vysloužila si asi i proto u některých recenzentů v západní Evropě výtky týkající se její nevyrovnanosti a nevyzrálosti.

"To, jak hraji, je vždy důsledkem mých emocí. A emoce někdy vznikají prostřednictvím hudby, ve styku s ní," upozorňuje držitelka prestižního ocenění Echo Klassik Award a dalších cen, protagonistka již pěti sólových alb. Na pódium podle tisku vtrhává "plná života, s rozevlátými vlasy, figurou sličné Pařížanky a úsměvem na rtech". A přitom si s klavírem a u klavíru připadá osamělá.