Recenze: Koncert Gorillaz v pražské O2 areně posluchače přiměl přemýšlet o hudbě jinak

Komiksová kapela Gorillaz do Česka na první pohled přijela až po své sezoně – vždyť od vydání debutového alba, na kterém roztančili hitparády hitem zvaným Clint Eastwood, uběhlo šestnáct let.

Brzy po začátku úterního koncertu se naštěstí ukázalo, že takový pohled na jejich tvorbu by byl omezený. Teprve na pódiu pražské O2 areny – vzhledem k jejich věhlasu překvapivě „jen“ slušně zaplněné – se naplno ukázal skutečný smysl jejich unikátního konceptu hry na skupinu, kterou tvoří nakreslené postavy.

Od začátku se ví, že hudebním mozkem sestavy je Damon Albarn, který se proslavil s britpopovými Blur a úspěšný je také sólově. Jenže až naživo bylo zřetelné, že díky komiksové anonymitě a stylizaci dokázal v Gorillaz skutečně zbořit své vnitřní hranice i vnější bariéry očekávání.

Populární platformu a chytlavé vizuály Albarn nevyužívá jako pozlátko k tomu, aby přitáhl masovou pozornost. Jsou mu krustou, pod kterou se věnuje posouvání a hudební fúzi, na niž většina příslušníků současné středněproudé scény rezignovala.

Koncert Gorillaz byl patrně jednou z nejvíc „artových“ a intelektuálních hudebních akcí, které se ve vysočanské hale kdy konaly. A přitom to byla také skvělá party, na které se nedalo určit, jaký styl zrovna hraje, a takřka nebyl čas vydechnout.

Přestože výtvarná složka je zrovna u Gorillaz zásadní, při živém provedení stála až na druhé koleji. Nekonaly se žádné vizuální vymyšlenosti a velké prolínání hudby s komiksem, natož vzájemné průniky a interakce.

Recenze: Koncert Gorillaz v pražské O2 areně posluchače přiměl přemýšlet o hudbě jinak

Dalších 10
fotografií

Velká obrazovka nad pódiem ukazovala obrázky, klipy nebo krátké animace Jamieho Hewletta, dvě plátna po straně přibližovala dění na scéně. Ta byla povětšinou nasvícena komorně, v temných barevných odstínech.

Zejména ze začátku, kdy spustily hutné, hypnotické kytary „tankové“ písně M1 A1 z první desky Gorillaz, která naživo vyústila v až netušený britpopový klenot evokující zlaté časy Blur, to celé působilo spíš jako sólový koncert Damona Albarna. Nejen proto, že stál uprostřed pódia s mikrofonem.

Ostatní muzikanti, kteří se na pódiu střídali v různých kombinacích a odváděli vesměs famózní výkony, i šestice doprovodných sboristů zůstávali mimo světla, takže kapela díky kontrastnímu svícení působila jako stínohra. Vystupoval z ní snad jen okouzlující kytarista Jeff Wotton, který dřív působil v sestavě Beady Eye zpěváka Liama Gallaghera a svým přímočarým stylem hraní i výzorem sympaticky odkazuje ke kapele The Clash, u níž se ostatně Gorillaz ve svém hudebním vidění hodně inspirovali.

V O2 areně se brzy ukázalo, že nejde o umělé upínání pozornosti na Damona Albarna. Gorillaz tímto způsobem dobře vytvářejí atmosféru blízké a obecně tušené, nepřehledné i trochu rozmazané postapokalyptické budoucnosti, v níž se už dávno všechno smíchalo se vším.

Dramaturgicky famózní koncert získával pozornost diváků postupně a kromě gradace poskytoval čas na vydechnutí a vnímání hudebních, zejména pěveckých nuancí. Už jen pro tu strukturu šlo o koncertní zážitek.

Gorillaz vystoupení pojali jako best of ze všech svých desek, nehráli pouze písně z aktuálního alba Humanz – v průběhu večera zazněly hity jako Tomorrow Comes Today, Melancholy Hill či Stylo.

To, jak se syrové hiphopové a zasněné triphopové beaty prořízlé rockovými refrény postupem času narovnávaly do neméně syrových tanečních struktur novějších skladeb plných soulových feelingů, gospelových vícehlasů či úsečného rapu, dobře ilustrovalo, jak Damon Albarn v této kapele zbořil hranice.

Ze skladeb, které v době vzniku působily podivně, jsou dnes jasné hity. Od posluchače vyžadují pozornost, přestože jejich hudební struktura je často všední.

U závěrečných hitů Clint Eastwood a Feel Good Inc. byla tato profláklost dokonce až na obtíž. Největší intenzitu koncert nabral v písních z aktuální desky. Spíš nenápadná kompozice Andromeda svou syrovostí skutečně proměnila O2 arenu v onu „taneční party po konci světa“, o které Gorillaz v souvislosti s vydáním alba mluvili. A Damon Albarn i naživo zpíval excelentně.

Podivuhodnému celku přispívali a celkovému dojmu potlačení vlastních muzikantských eg ve prospěch celku kromě Albarna sloužili také další, kteří se během večera střídali za mikrofony. Bylo jedno, zda ho v ruce drží „neznámá“ doprovodná vokalistka Michelle, členové slavných hiphopových De La Soul, či aktuální ikona queer scény Zebra Katz, případně zástupci progresivní taneční scény Jamie Principle a Peven Everett – tedy umělci, kteří by v Praze sami zaplnili menší i větší kluby a v zákrytu komiksových Gorillaz přijeli bez většího ohlášení.

Důležitý byl výsledný pocit: že podobné dekadentní a přitom chytlavé a nesmírně přirozené představení Gorillaz se nepodobá ničemu, co je jinde k vidění.

Zbyteční, ale asi nutní byli jen někteří nasamplovaní hosté z předtáček, které početný ansámbl na pódiu nedovedl nahradit. A když v závěru koncertu Albarn přiznal, že má za sebou divoký večírek v Budapešti a nebyl si původně prý jist, zda vůbec vyleze na pódium, vyvolalo to otázku, jak by asi Gorillaz hráli bez kocoviny.

Na konci koncertu místo největších hitů přišlo zklidnění a Gorillaz nechali návštěvníky za zvuků písně Demon Days zírat do žhnoucího slunce. Jen tím podtrhli, že vyrazit na toto promyšlené a vtahující představení, které posluchače přiměje přemýšlet o hudbě jinak, opravdu stálo za to.