Nekrolog: Zemřela Ruth Bondyová. Po holokaustu necítím pocit viny, jen radost z každého dne, říkala

Ve věku čtyřiadevadesáti let v úterý zemřela izraelská novinářka, spisovatelka a překladatelka českého původu Ruth Bondyová. Informoval o tom Židovský tiskový a informační servis.

Bondyová se coby pražská Židovka podílela na životě sionistického hnutí mládeže. Za války prošla terezínským ghettem, rodinným táborem v Osvětimi i odklízením trosek po spojeneckých náletech v Hamburku. Osvobodila ji anglická armáda v Bergen-Belsenu.

"Byl to první nacistický lágr, do kterého britští vojáci vstoupili, byli celí bez sebe. Musel to pro ně být strašný pohled. Okamžitě začali rozdávat, co měli u sebe. Ženské z lágru se vrhly jako divé na konzervy s masem. Týden jsme nic nejedly," vzpomínala Bondyová.

Po osvobození zažila, jak s dalšími vězni v nákladním voze všichni slezli na česko-německých hranicích a začali zpívat hymnu Kde domov můj. "Najednou jsem si řekla: Ne. Evropa už není můj domov. Já chci žít mezi Židy," líčila před několika lety v reportáži České televize.

V roce 1948 Bondyová odjela do Izraele – přihlásila se do československé brigády na pomoc nově vznikajícímu státu. Původně se chtěla zúčastnit ozbrojených bojů za svobodu národa, to ale nakonec nestihla.

Během následujících třiceti let se v Izraeli živila především jako novinářka, první zaměstnání našla v novinách pro nové přistěhovalce, které byly psány "poměrně lehčí hebrejštinou", jak říkala.

Novinařinou se na plný úvazek živila do 70. let, mezitím v Izraeli založila středisko výzkumu historie terezínského ghetta Bejt Terezin, pro jehož zpravodaj roky psala a pracovala jako redaktorka. Pak ale začala psát knihy a především více překládat.

Z češtiny do hebrejštiny převedla zhruba 40 děl včetně Dobrého vojáka Švejka od Jaroslava Haška, knihu Fimfárum od Jana Wericha, většinu titulů Karla Čapka, české romány Milana Kundery či díla Bohumila Hrabala.

V Izraeli obdržela několik ocenění – například byla první publicistkou, jíž byla v zemi udělena prestižní Sokolovova cena. V Česku Bondyová dostala Cenu ministerstva kultury za překlad, ocenění Gratias agit za šíření dobrého jména České republiky v zahraničí či naposledy Cenu Jiřího Theinera za propagaci tuzemské literatury v zahraničí.

Nebylo jí příjemné, že se jí pořád všichni ptají na koncentrační tábory, proto si už před desítkami let nechala odstranit vytetované číslo 72430. "Ani pro mou profesi novinářky nebylo příjemné, že o mně každý na první pohled tolik ví," vysvětlovala Bondyová, pro kterou prý tetování neznamenalo "žádnou hrdost, žádnou ceduli cti", jak říkala.

"Němci mě tím číslem kdysi označili jako dobytek a já ho mám celý život nosit na těle? Tak to tedy ne," líčila v rozhovoru se spisovatelem Jáchymem Topolem pro Lidové noviny.

Ruth Bondyová byla v Izraeli známá hlavně jako sloupkařka ze stránek páteční přílohy jednoho z nejčtenějších izraelských deníků Davar.

Proslavila se také řadou autorských děl, včetně biografie Potulné kořeny (2010), Jakob Edelstein (2001), Víc štěstí než rozumu (2003) nebo souboru vzpomínkových povídek Drobné útěchy (2008).

Tradiční kuchyni českých a moravských Židů přiblížila v knize Boží hody (2008) a jejich mluvu zas v Mezi námi řečeno (2003). V rozhovorech s nadsázkou říkala, že kuchařky se prostě prodávají, a tak za jeden honorář zaplatila svatbu své dcery.

"Čtyřicet let jsem nemluvila česky. Slíbila jsem si, že pokud tu budou komunisté, do rodné země nevkročím. Teď tu ale jsem docela často a česky mi vycházejí dokonce i knihy," říkala před několika lety, když vydávala knihu Potulné kořeny.

"Pokud sama píše, že její čeština je po desetiletích pobytu v Izraeli „poněkud zrezivělá“, nevěřte jí, jde o novinářskou licenci," nabádal v recenzi knihy Jáchym Topol.

První knihy v Izraeli psala Bondyová hebrejsky, ty poslední naopak už v češtině.

Ruth Bondyová mnohokrát hovořila o zkušenosti z holokaustu, jejž přežili jen čtyři členové její rodiny. "Přežili čtyři z jednatřiceti. Babička, bratranec, moje sestra a já. Babička umřela brzy po válce, bratranec se zabil v autě ve Francii v roce 1968 a sestra žije na penzi v Jeruzalémě," vypočítávala.

"Jak přežíváme? Ve studiích, v příbězích, básničkách, všude se objevuje motiv onoho pocitu viny, kterým přeživší holokaustu trpí každý den svého života: že přežili, zatímco jejich svět byl zničen," uvedla ve svém životopisu.

"Ale jakkoliv se sama snažím ponořit do svých temných hlubin zkušenosti z šoa, nenacházím v nich pocit viny z toho, že jsem zůstala naživu. Naopak, cítím radost z každého dalšího dne a touhu nepromarnit čas, který mi zůstal. Cítím bolest ze ztráty, dluh vůči těm, kterým se nedostalo záchrany, ale nikoliv vinu," dodala.

Ruth Bondyová vyprávěla, že ještě dvacet let po holokaustu ji pronásledovala noční můra o balení zavazadel, které nestíhá a bojí se, že přijde pozdě.

Když jí syn oznámil, že se školní výpravou navštíví Osvětim a Treblinku, prý mu Bondyová radila, aby jel raději do Itálie a díval se tam na něco krásného. "Ale přece jen do Polska jel, a když se vrátil, řekl mi, že úplně změnil svoje názory a najednou pochopil, co se vlastně stalo. Asi jsem neměla pravdu," říkala.

Ruth Bondyová nesouhlasila s tezí filozofa Theodora Adorna, že po Osvětimi poezie ztratila smysl.

"Existenci poezie nemůže ukončit nějaká tragédie, naopak každá tragická událost zvyšuje ‚potřebu' poezie. Poezie existuje i po Osvětimi! O holokaustu jsou dokonce komiksy. Dokud budou lidé žít, tak budou schopni ze všeho udělat básně, filmy, romány, obrázkové příběhy," věřila.

Také ale nevnímala Stát Izrael coby jakousi splátku za holokaust. "Založení Izraele ve Spojených národech v listopadu 1947 odhlasovala většina států a tvrdí se, že nebýt holokaustu, některé z nich by asi pro něj ruku nezdvihly. Hrálo tu tedy roli i špatné svědomí. Ale mně se příčí vidět v tom jakési: 'Šest milionů zahynulo, tak těm zbylým za to dáme stát...' To nemohu přijmout," odmítala tuto tezi.

#Prague Anketa Zahraniční Čech roku 2012: Ruth Bondyová - Radio Praha http://t.co/kieq2af7 #Praha

— Prague Linkedin (@PragueLinkedIn) 14. září 2012

V jiném interview Bondyová líčila, jak okolo nového tisíciletí v Izraeli málem přišla o život.

"Šla jsem v Tel Avivu po ulici k autobusu, ten zrovna přijížděl, já mu běžela naproti, a najednou rána a autobus nebyl. Prostě přestal existovat," líčila událost z doby vlny palestinských sebevražedných atentátů na izraelské občany.

"Vzduchem lítaly nějaké věci, nevím, jestli to byly nohy, nebo kufry. Vím jen, že jsem se na fleku otočila a šla jako pomatená na druhou stranu až do čistírny, kterou znám, a poprosila jsem je o skleničku vody. O sebe jsem se nebála, říkám si: 'Mladá už neumřeš!' Ale o dceru se bojím. A o vnuky," říkala.