Recenze: Opera o Boženě Němcové od Olgy Sommerové nezapře zkušenou dokumentaristku ani její sympatie

Vlastenkou, disidentkou, prokletou básnířkou i mučednicí byla Božena Němcová podle úvodních slov opery Jsem kněžna bláznů. Ta měla premiéru v pátek v brněnské Redutě v nastudování Ensemble Opera Diversa.

Postavu Němcové na scénu v náručí přinesl její manžel a položil ji na stůl v poněkud zanedbané a ušmudlané kuchyni, která byla dějištěm příběhu. Měli právě po svatbě, ale Němcová prý už během obřadu myslela víc na svobodnou lásku bez přísah než na slova kněze o povinnostech a věrnosti. "Po osmi dnech manželství jsem plakala své první slzy," předznamenává spisovatelka osud svého manželství hned na začátku příběhu.

Česká skladatelka žijící ve Vídni Lenka Nota a libretistka Olga Sommerová vytvořily komorní a koncentrovanou sérii obrazů ze života zakladatelky české moderní prózy.

Libreto nezapře zkušenou dokumentaristku, ale ani sympatie, které Olga Sommerová k hrdince opery cítí – je také předsedkyní Společnosti Boženy Němcové.

Lenka Nota si osudy české spisovatelky a feministky zvolila jako námět komorní opery už před deseti lety. Měla být součástí projektu Bušení do železné opony, kterým tehdejší šéfové Národního divadla Daniel Dvořák a Jiří Nekvasil iniciovali vznik nových děl mladých autorů.

Nota tehdy oslovila také Olgu Sommerovou, která o velké české spisovatelce natočila i dokumentární film Nesmrtelná hvězda Božena Němcová. Na vesmírnou existenci hlavní hrdinky ostatně došlo také v závěru opery.

Olga Sommerová napsala hutné libreto. Vlastně spíš záplavu textu, která na první pohled nenechává skladatelce skoro žádný prostor pro hudební vyjádření. Navíc se nejedná o nimrání v pocitech, nýbrž informacemi nabitá sdělení.

Recenze: Opera o Boženě Němcové od Olgy Sommerové nezapře zkušenou dokumentaristku ani její sympatie

Dalších 7
fotografií

Lenka Nota si s tímto obtížným materiálem dokázala poradit a prosadit hudbu natolik do popředí, že se z ní stala zásadní součást díla, která by mohla fungovat i samostatně. Hudební materiál by v redukované podobě stál i za komorní suitu pro koncertní provedení. Na jeho vyznění mělo obrovskou zásluhu i skvělé nastudování dirigentky Gabriely Tardonové – jen dynamický poměr mezi orchestrem a pěvci je ještě potřeba doladit.

Hudba byla možná až překvapivě líbivá, s minimem prudkých disonancí – jako by se ohlížela k měšťanské společnosti poloviny 19. století, kdy Němcová žila. Pocit domácího salonního hraní umocňoval přímočarý klavír, z jehož nekomplikovanosti jako by vyrůstalo vše ostatní.

Jakkoli hudba nepůsobí složitě, v žádném případě není triviální. Navíc nad ní plují silné emoce vložené do zpěvu – jen škoda, že ho nebylo víc.

Soběstačnost hudby byla pro páteční představení hodně důležitá, protože množství významů se někdy ztrácelo za nesrozumitelnou dikcí i příliš hlasitým orchestrem. Zřejmě největší bolestí opery bylo, kolik je v ní mluveného slova – ne že by vadilo samo o sobě, ale zacházelo se s ním poněkud nekoncepčně.

Mezzosopranistka Jarmila Balážová měla v roli Boženy Němcové několik zpívaných monologů, které tvořily jednoznačné vrcholy opery. Lenka Nota v nich textu dodávala emocionální působivost nenápadným způsobem, jako by jen zesilovala přirozenou intonaci mluveného slova.

Bylo by jen logické, kdyby tento způsob přednesu faktů povznesených skrze city byl její jednoznačnou charakteristikou. Mluvený text by jako kontrastní charakteristický prvek zůstal Josefu Němcovi, kterého hrál Lukáš Rieger. Člověk z jiného světa by hovořil jiným jazykem – podobně jako běloši v "černošské" opeře Porgy a Bess.

Boženu Němcovou a jejího manžela doplňoval čtyřčlenný ansámbl, jejž tvořili Tereza Maličkayová, Pavla Radostová, Martin Janovský a Aleš Janiga. Střídali postavy dětí, milenců i policejních konfidentů, kteří procházeli životem hlavní hrdinky.

Ten se v inscenaci Kristiany Belcredi odehrával výhradně v kuchyni. Scénografka a autorka kostýmů Sylva Marková uvedla pomocí výpravy děj někam do přelomu 60. a 70. let minulého století, pokud se dá odhadovat podle kuchyňské linky, ledničky a sporáku. Kostýmy Boženy Němcové a Josefa Němce zůstávaly v době, kdy oba protagonisté skutečně žili.

Božena Němcová trávila svůj jevištní život v prostředí, které by ženy podle tehdejších měřítek ani neměly zbytečně opouštět. Kuchyní procházeli její milenci, rukopisy jí tam rozházely nejdřív děti, potom zase manžel. Hlava udavače občas vykoukla ze sporáku, jindy zase někdo prolezl dovnitř skrz skříňku kuchyňské linky.

V ledničce bylo nějaké jídlo i lahvové pivo, v polici jedna kuchařská kniha. Pokusy vařit, soustředěně pracovat i udržet si vztah ale dopadaly stejně žalostně.

Kuchyně byla zřejmě kdysi bílá, ale teď už si říkala především o důkladné vyčištění. Uprostřed toho všeho stála žena, která se pro domácnost nemohla řádně věnovat tvorbě, stejně jako se pro tvorbu nemohla věnovat domácnosti. Navíc měla hlavu plnou rovnoprávnosti a svobody. Společenský tlak i nešťastné manželství ji dohnaly do situace, kdy v pořádku neměla vůbec nic. Vlastně jen literární dílo, což ale v době jejího života nebylo tak jasné jako dnes a v opeře na něj takřka nepřijde řeč.

Smrt Boženy Němcové je v opeře Jsem kněžna bláznů dokumentaristicky neokázalá. Němcová mluví o své nemoci, ale neodejde ze scény. Jen svlékne šaty, jako by s nimi odešlo i vše nedůležité, co patřilo dávné době. Až v úplném závěru krátce prosí o seslání šťastné hvězdy a přímluvu svaté Máří Magdaleny.

V epilogu se všechny postavy sejdou u stolu, připomínají planetku jménem Božněmcová i souřadnice kráteru Němcová na Venuši. Božena Němcová se mezi připomínkami své vesmírné existence trochu opije. Je přece kněžna bláznů, nikoli svůj vlastní pomník.

Repríza opery Jsem kněžna bláznů se koná tuto sobotu od 16 hodin v Mozartově sále brněnského divadla Reduta.