Ian McEwan: Skořápka

Tak tady jsem, vzhůru nohama v ženě. Paže mám trpělivě složené před tělem a čekám, čekám a jsem zvědavý, v kom a za jakým účelem to vězím. Nostalgicky přivírám oči, když si vzpomenu, jak jsem se kdysi ve svém průsvitném pytli volně vznášel, zasněně ve zpomaleném pohybu metal salta v bublině svých myšlenek vlastním soukromým oceánem, zlehka narážel do propustných stěn svého vězení, do důvěrně známé membrány vibrující, byť tlumeně, hlasy spiklenců v děsivém spolčení. Tak vypadalo mé bezstarostné mládí. Teď, když jsem už úplně otočený a nezůstal mi ani centimetr prostoru, mám kolena skrčená u břicha a zcela zaměstnané myšlenky i hlavu. Nemám na vybranou, ve dne v noci tisknu ucho k prokrvené stěně. Poslouchám, všechno si v duchu zaznamenávám a dělám si starosti. Kolem mě se v posteli kují vražedné pikle a já jsem zděšený z toho, co mě čeká, do čeho se můžu zaplést.

Hroužím se do abstraktních úvah a pouze násobící se vztahy mezi nimi mi vytvářejí iluzi známého světa. Když slyším, že je něco „modré“, což jsem nikdy neviděl, představím si jakousi duchovní událost, která se docela blíží „zelené“, ačkoliv tu jsem také nikdy neviděl. Považuji se za nevinného, nezatíženého loajalitami a závazky, za svobodného ducha navzdory skrovnému životnímu prostoru. Nikdo mi neodporuje ani mě nekárá, nemám jméno ani předchozí adresu, žádné náboženství, žádné dluhy, žádné nepřátele. Ve svém diáři, pokud by nějaký existoval, mám jenom datum svých nadcházejících narozenin. Navzdory všemu, co dnes tvrdí genetikové, jsem, či jsem byl, jako prázdný list papíru nebo nepopsaná břidlicová tabulka. Je to ale břidlice kluzká, pórovitá, jaká by sotva našla využití ve školních škamnách nebo na střeše chalupy, břidlice, na níž se toho den ze dne zapisuje čím dál víc, jak roste a přestává být tak čistá. Považuji se za nevinného, ale jsem zřejmě součástí komplotu. Zdá se, že je do něj zapletená i moje matka, budiž požehnáno její nikdy neutuchající, hlasitě čvachtající srdce.

Zřejmě, matka? Ne, ona do toho je zapletená, a já tudíž taky. Vy jste do toho zapletení. Vím to od samého počátku. Dovolte mi to krátce shrnout, ten okamžik stvoření, který přišel s mou první vědomou myšlenkou. Kdysi dávno, před mnoha týdny, když se mi zacelila neurální trubice a zformovala páteř, miliony mých mladých neuronů se začaly činit jako housenky bource morušového a z konečků nervových výběžků spřádaly oslnivou látku mé první myšlenky, představy tak prosté, že i nyní zčásti přesahuje mé chápání. Byla opravdu moje? Příliš sebestředné. Bylo to nyní? Přespříliš dramatické. Následovalo cosi, co předcházelo oběma těm pojmům a zároveň je obsahovalo, jediné slovo zprostředkované vnitřním povzdechnutím nebo závratným přijetím, čistým bytím, něco jako – toto? Příliš strojené. Když jsem se tedy ke své první myšlence přiblížil, zněla Být. Nebo pokud to nebylo přímo tohle, pak její gramatická varianta, je. To byl můj prapůvodní vjem a jeho podstata – je. Jen to. Ve smyslu es muss sein. Počátek vědomého života znamenal konec iluze, iluze neexistence a náhlý výbuch reality. Triumf realismu nad magickým, triumf je nad zdá se. Moje matka je zapletená do komplotu, a tudíž jsem do něho zapletený i já, i když by moje role mohla spočívat v tom, že spiknutí překazím. Nebo, pokud jako upejpavý pošetilec přijdu na svět se zpožděním, mohl bych se pomstít.

Ale nežehrám na osud. Od začátku, kdy jsem ze zlatého sukna rozbalil dar vědomí, vím, že jsem mohl přijít na horší místo a v daleko horších časech. Obecně je situace natolik příznivá, že oproti tomu jsou – nebo by měly být – mé domácí potíže hotová selanka. Je za co být vděčný a co oslavovat. Zdědím moderní vymoženosti (hygienu, prázdniny, anestetika, stolní lampičky, pomeranče v zimě) a budu bydlet na privilegovaném místě planety – v dobře živené západní Evropě bez hrozby epidemií nebo moru. Ve stařičké Evropě, sklerotické, víceméně laskavé, trýzněné svými přízraky, ochotné podlehnout tyranům, nejisté sama sebou, vytouženém cíli pro miliony nešťastníků. Mým bezprostředním okolím nebude úžasné Norsko, což by byla moje první volba kvůli jejich ohromným nezávislým zdrojům a štědrým sociálním dávkám; nebude to ani moje druhá volba, Itálie, díky své regionální kuchyni a sluncem zalitému rozkladu; dokonce ani ta třetí, Francie, pro svůj pinot noir a lehkomyslnou sebelásku. Místo toho zdědím jen jedno chatrně spojené království, jemuž vládne uctívaná přestárlá královna a na korunu netrpělivě čeká následník trůnu podnikatelského ražení, pověstný svou odpovědnou prací, elixíry (výtažek z květáku na pročištění krve) a protiústavními pletkami. Tady bude můj domov a bude mi stačit. Mohl jsem se ocitnout třeba v Severní Koreji, kde vládne rovněž nezpochybnitelné následnictví, ale svoboda a jídlo tam patří k vzácnostem.

Jak je tedy možné, že toho mohu já, ještě ani ne mladý, dokonce ani včera narozený, tolik vědět, nebo alespoň vědět dost na to, abych se mohl v tolika věcech mýlit? Mám své zdroje, poslouchám. Moje matka Trudy, když není se svým přítelem Claudem, ráda poslouchá rádio a dává přednost mluvenému slovu před hudbou. Kdo mohl při nástupu internetu předvídat další rozmach rádiového vysílání či obrození zastaralého pojmu „rozhlas“? Nad pračkovitým lomozem břicha a střev poslouchám zprávy, stálý zdroj nepřeberných zlých snů. Sebemrskačsky pečlivě naslouchám analýzám a polemickým debatám. Opakované zpravodajství v každou celou hodinu ani krátké přehledy zpráv v půl mě nijak nenudí. Dokonce snesu i BBC World Service s jeho dětinskými poryvy syntetických trumpet a xylofonu, které oddělují jednotlivá témata. Uprostřed dlouhé tiché noci uštědřím občas své matce prudký kopanec. Probudí se, pak nemůže usnout, sáhne po rádiu. Je to krutá hra, já vím, ale ráno jsme oba lépe informovaní.

A ráda si pouští přednášky z rozhlasového archivu a populárně-naučné audioknihy – patnáctidílnou Jak se vyznat ve víně, životopisy dramatiků ze sedmnáctého století a všelijakou světovou klasiku. Odysseus Jamese Joyce ji uspává, třebaže mě vzrušuje. Když si někdy v raných dobách nasazovala sluchátka do uší, slyšel jsem úplně jasně, tak zdatně putují zvukové vlny čelistní a klíční kostí a dál dolů kostrou, až svižně proniknou vnitřní plodovou blánou. Dokonce i televize zprostředkovává většinu své skrovné veřejné služby prostřednictvím zvuku. Když se moje matka sejde s Claudem, někdy spolu rozebírají stav světa, většinou s lamentováním, třebaže se z něho spolu chystají udělat ještě horší místo k životu. Uvelebený ve své rezidenci, kde nemám nic jiného na práci než růst na těle i na duchu, to všechno vnímám, včetně nejrůznějších prkotin – jichž je nepřeberně.

Neboť Claude je člověk, který se rád opakuje. Člověk opakujících se motivů. Když se představuje a podává ruku cizímu člověku – slyšel jsem to už dvakrát –, říká: „Claude, jako Debussy.“ Jak jen se mýlí. Toto je Claude jako developer, který nic nekomponuje, nic nevymýšlí. Když se mu líbí nějaká myšlenka, vysloví ji nahlas, a pak ho později napadne zase a řekne ji znovu – a nakonec proč ne? Rozechvět vzduch podruhé toutéž myšlenkou je nedílnou součástí jeho potěšení. On ví, že vy víte, že se opakuje. Co ale neví, je skutečnost, že vy z toho nemáte zdaleka takový požitek jako on. Z jedné naučné rozhlasové přednášky jsem se dozvěděl, že se tomu říká porucha referenčního rámce.

Zde je příklad Claudova projevu a toho, jak získávám informace. Telefonicky se s mojí matkou domluvili (slyším obě strany), že se večer sejdou. Se mnou jako obvykle nepočítají, bude to večeře při svíčkách pro dva. Jak vím o osvětlení? Protože když ta hodina přijde a uvedou je ke stolu, slyším, jak si matka stěžuje. Svíčky hoří na všech stolech kromě našeho.

Následující dění se odehrává v tomto pořadí: Claudův podrážděný povzdech, pánovité lusknutí suchými prsty, jakési servilní mumlání, které – dohaduji se – pochází od číšníka ohnutého v pase, škrtnutí zapalovače. A může se večeřet při svíčkách. Už jim chybí jenom jídlo. Ale na klíně jim spočívají objemné jídelní lístky – cítím spodní okraj toho Trudina v kříži. Musím si znovu vyposlechnout Claudovu etudu o slovníku jídelních lístků, jako by byl první, kdo zaznamenal ty banální absurdity. Pozastaví se nad výrazem „na pánvi smažené“. K čemu jinému zde slouží zmínka o pánvi, než k úlisnému požehnání vulgárnímu a nezdravému smažené? Kde jinde asi může člověk usmažit mušle s čili a limetkovou šťávou? V mixéru? Než se posune dál, pohraje si s tím motivem v různých variacích. Následuje jeho druhá nejoblíbenější položka, z Ameriky importovaná „celozrnnost“. Mlčky pusou imituji jeho výklad dokonce ještě dřív, než spustí, když tu mi lehká změna vertikální polohy napoví, že se matka předklání, aby ho zbrzdila přiložením prstu na zápěstí a odvedla ho od tématu neodolatelným: „Vyber víno, miláčku. Nějaké opravdu dobré.“

Rád si dám se svou matkou skleničku. Možná jste to nikdy nezakusili, nebo jste už zapomněli, jak chutná dobré burgundské (její nejoblíbenější) nebo dobré sancerrské (také její nejoblíbenější) stočené přes zdravou placentu. Ještě dřív než víno – dnes večer to podle zvuku vytahované zátky bude sancerrské z vinice Jeana-Maxe Rogera – skutečně dorazí, cítím je na tváři jako jemné pohlazení letního vánku. Vím, že alkohol mi sníží inteligenci. Všem snižuje inteligenci. Jenže radostný kradmý doušek pinot noiru nebo sauvignonu s angreštovým dozvukem mě nutí v mém skrytém moři obracet se a převalovat, odrážet se od stěn svého zámku, svého skákacího hradu, který je mým domovem. Nebo aspoň tomu tak bývalo, dokud jsem tu měl víc místa. Teď tu rozkoš přijímám rozvážně a při druhé sklence mé úvahy rozkvétají s onou bezuzdností, jíž se říká poezie. Mé myšlenky se odvíjejí v dobře vyměřených pětistopých verších, s rétorickými pauzami i v sevřených slokách v půvabných variacích. Nikdy si ale nedá třetí, a to mi vadí.

„Musím myslet na dítě,“ slyším, jak říká, když zakrývá sklenku mravokárnou dlaní. V tu chvíli mě napadá, že sáhnu po své mazlavé šňůře, jak by to člověk mohl udělat se sametovou stuhou ve venkovské usedlosti s personálem na úrovni, a prudce zatáhnu, aby mě obsloužili. Hohó! Ještě jednu rundu tady pro nás, kamarádi!

Ale ne, ona se ovládne, z lásky ke mně. A já ji miluji – jak bych ji mohl nemilovat? Tu matku, s níž se mám teprve seznámit a kterou znám zatím pouze zevnitř. To ale nestačí! Toužím po její vnější podobě. Povrch znamená vše. Vím, že vlasy má „slámově světlé“ a že jí splývají „v pramenech divokých prstýnků“ až na „ramena bělostná jako rozkrojené jablko“, protože můj otec jí nahlas v mé přítomnosti četl báseň, kterou o ní napsal. Claude o jejích vlasech rovněž mluvil, i když ne tak vynalézavými výrazy. Když má chuť, splete si je kolem hlavy do hustých copů ve stylu, jak říká můj otec, Julije Tymošenkové. Také vím, že moje matka má zelené oči, že její nos je jako „perleťový knoflík“, který by si přála mít větší, a že oba muži ho každý po svém zbožňují takový, jaký je, a snaží se ji o tom přesvědčit. Nesčetněkrát jí řekli, že je krásná, ale ona zůstává skeptická, což jí poskytuje nad muži nevinnou moc, jak jí jednou odpoledne řekl v knihovně můj otec. Odpověděla, že kdyby to měla být pravda, je to moc, o kterou nestála a po níž nikdy netoužila. Byl to z jejich strany nezvyklý rozhovor a já soustředěně poslouchal. Můj otec, který se jmenuje John, prohlásil, že kdyby on měl takovou moc nad ní nebo nad ženami obecně, nedokázal by si představit, že by se jí vzdal. Podle příjemného zavlnění, které mi na okamžik odtáhlo ucho od stěny, se domnívám, že moje matka důrazně pokrčila rameny, jako by chtěla říct: Chlapi to zkrátka mají jinak. Koho to zajímá? Kromě toho mu nahlas řekla, že jakákoli moc, kterou by podle něho měla mít, je stejně jenom výplodem mužské fantazie. Potom zazvonil telefon, otec ho šel zvednout a k onomu výjimečnému a zajímavému rozhovoru o lidech, kteří oplývají mocí, se už nikdy nevrátili.

Ale zpátky k mé matce, k mé nevěrné Trudy, po jejíchž bělostných pažích a prsou a zeleném pohledu tolik toužím, jejíž nevysvětlitelná potřeba scházet se s Claudem antedatuje mé první uvědomění si sebe sama, mé prvopočáteční je, a která s ním a on zase s ní často mluví šeptem v posteli, v restauracích i v kuchyni, jako by oba měli podezření, že i lůna mají uši.

Byly doby, kdy jsem jejich tajnůstkaření považoval za pouhé důvěrnosti, milostnou intimitu. Teď si ale jsem jistý. Blazeovaně se vyhýbají používání hlasivek, protože plánují hroznou věc. Slyšel jsem je, jak říkají, že kdyby se to nepovedlo, zničí si celý život. Domnívají se, že mají-li se do toho pustit, měli by jednat rychle a brzy. Navzájem se ujišťují, že to chce klid a trpělivost, připomínají si, jakou cenu by museli zaplatit, kdyby jejich plán nevyšel, že sestává z několika etap, které musejí navazovat jedna na druhou, a že kdyby jen jedna jediná selhala, selžou úplně všechny „jako staromódní žárovičky na vánočním stromečku“ – to nesrozumitelné přirovnání pochází od Clauda, ačkoliv jinak jen zřídkakdy pronese něco, čemu se nedá rozumět. Jejich záměr je znechucuje a děsí a nikdy o něm nedokážou mluvit otevřeně. Místo toho je jejich šepot plný náznaků, eufemismů, nezřetelně mumlaných pochybností, po nichž následuje odkašlání a okamžitá změna tématu.

Jedné horké, bezesné noci minulý týden, když jsem si myslel, že oba už dávno spí, moje matka najednou zničehonic hlesla do tmy dvě hodiny před svítáním, alespoň podle hodin v otcově pracovně o poschodí níž: „Nemůžeme to udělat.“

A Claude na to okamžitě rezolutně prohlásil: „Ale můžeme.“ A potom to po krátkém zaváhání zopakoval: „Můžeme.“